Milá redakce,

taky patřím mezi ty sportovně zdatné a svůj kus ostudy, jsem si uřízla hned v polovině prváku. Tehdy se konal povinný lyžařský výcvik, na který jsem chtě nechtě musela jet.

Samozřejmě nechtě.

První mučení začalo hned druhý den ráno. Nasadit lyže a udupat svah (tedy kopeček). Potom nastalo třídění podle šikovnosti do skupin. Bylo to jako ve škole, od jedničky do čtyřky. Museli jsme přejet z jedné strany na druhou a zabrzdit. V tom spočíval ten háček. Zabrzdit!!! Nemusím asi podotýkat, že žádné brždění se nekonalo. Přistála jsem obličejem na okraji rybníka, spletená do dvou párů lyží a hůlek. Neboť na "mé " trase, byla má spolužačka. Když nám za hurónského smíchu našich spolužáků instruktoři narovnali hůlky, byly jsme přiděleny do skupiny číslo čtyři. Není se čemu divit, protože lyže jsem do této doby znala pouze z televize a časopisů.

Druhý den jsem vyrazili na ostro, na skutečnou sjezdovku. První problém nastal hned u vleku. "Hlavně si na ten talíř nesedej," radil mi mladík u obsluhy. Samozřejmě jsem si sedla, jako všichni z "mé" skupiny. Přece jen se mi povedlo vyjet nahoru, ale další zádrhel spočíval v tom, jak se z toho monstra zase dostat, a hlavně poměrně rychle. Nevím jak, ale podařilo se mi to. (Mimochodem, to bylo jediné, co jsem se skoro dobře z celého lyžování naučila, až tedy na jeden okamžik.)

Pak jsme měli sjíždět pomalu dolů a po několika metrech zabrzdit. Myslím, že tomu říkají obloučky. Já brzdila tak, jako my zdatní. Zadkem. Po několika karambolech se smrčky a mými spolužáky, jsem se přece jen dostala dolů. To už ovšem ostatní, několikrát vyjeli a zase sjeli. Řekla jsem si, že nebudu pokoušet svoje zdraví a raději se někam uklidím. Jenže můj instruktor si asi dal za úkol, že mě naučí lyžovat stůj co stůj. Takže mě po půlhodině stejně našel a vytáhl opět na vlek. To ale ještě netušil, co ho čeká. Musela jsem jet před ním, aby mě měl pod dozorem. Když jsem přijížděla nahoru a měla jsem se toho talíře pustit, jsem asi dostala trému či co a pustila se o chvilku dřív, než jsem měla. Najednou ty lyže jely dozadu a né dopředu. V ten okamžik jsem jen stihla zaregistrovat vyvalené oči hrůzou mého instruktora. Pak jen rána a už jsme leželi smotáni jeden do druhého uprostřed vyjeté stopy. Poněkud neobratně jsme se odkutáleli kousek vedle, a tam jsem se dozvěděla, že nikdy nic takového, jako jsem já, ještě v životě neviděl. Myslím, že v ten okamžik už to se mnou naprosto vzdal. Nechal mě sjet dolů a já udělala svůj první oblouček. Tedy oblouk. Vřítila jsem se nehoráznou rychlostí na ledovou planinu, kde jsem opět míjela svého instruktora, a podařilo se mi zatočit, ale už ne zastavit, a plnou rychlostí jsem sjela z kopce přímo do davu čekajících na vlek. Začali mi říkat vrah sjezdovek. Pak jsem raději zasimulovala naražený palec a zbytek lyžáku strávila v pokoji.
PS: ani mi za celou dobu nekoupili permanentku na vlek.:-)

 Sportem ku trvalé invaliditě vás zdraví Vega

Tento příběh jsem objevil v redakčním mailíku. Je to pozůstatek včerejšího tématu dne.

Neznám o moc víc roztomilejších věcí než bezradnou, trošku zahanbenou ženskou, která potřebuje pomoc, případně provedla něco, co se nedělá.

Sportu zdar!

Dnes se ale lenoší.

A o tom lenošení se píše (pro ty, co jsou líné i myslet i vzpomínat) sem:

redakce@zena-in.cz

TÉMATA:
DŮM A BYT