Nedávno jsem si při čtení nějaké novinové přílohy a článku o výměnných pobytech vzpomněla také na jeden takový. Je to hrozně dávno a dnes již patrně vypadají takovéto kratochvíle zcela jinak, ale u mě to byl Voloďa a celá rodina na něj dodnes nezapomněla...
Jednou jsme ve škole dostali v rámci výuky ruštiny haldu dopisů, z nichž jsme si měli každý jeden vybrat. Ve skutečnosti řekla učitelka „kdo chce“, ovšem zkuste nechtít!
Má ruka padla na obálku, pod jejímž lepem se skrývalo „pismo“ od stejně starého kolegy Volodi. Psal, že bydlí ve městě Kotlas, co dělá přes den a kolik má sourozenců, jak se někdy „katá na kaňkách“ a podobně.
V odpovědi jsem opsala stať z učebnice, neb jsem si říkala, že on patrně udělal totéž. Jinak jsem si neuměla vysvětlit onu vzácnou shodu jeho dopisu se stranou číslo 41.
Přišla poněkud osobnější odpověď.
Dopisovat si s Voloďou mě bytostně nebavilo. Nutno říci, že ani moje matka, zavilý diverzant, se netvářila na dopisy z Rusi přátelsky. Rodila mě 21. 8. 1968, tak se jí nikdo nesmí divit.
Zato naše ruštinářka prožívala doslova orgastické pocity pokaždé, když zazvonilo na Ruštinu. Juchala kolem lavic a rozložených dopisů od „přátel“ jako srna a oči se jí leskly, když zpívala „tut náš láger, tam děrevňa…“.
Pohazovala u toho hlavou jako vraník. Obdobně i zpívala.
Naprosto mě nepřekvapilo, když přijala všeobecně oblíbený nápad o výměnném pobytu. Výměna byla jednostranná.
Ze třídy nás bylo několik, kteří jsme slavnostně očekávali příjezd kamaráda z dopisu.
Moje maminka doslova řvala blahem.
Kolem druhé hodiny odpoledne jsem spatřila Voloďu. Přestože mu bylo taky necelých 14, vypadal na dvacet. Oděn do pionýrského kroje a v botách, které mi připomínaly ty dědovy na doma, se vybatolil z vlaku.
Na jeho obličeji „kvetlo“ 2 371 beďarů. Dal mi pusu. Už vím, jak bylo Fučíkovi.
Přestože z plánovaného týdenního pobytu měla maminka kopřivku, je to slušná žena a od rána stála v kuchyni, aby uvařila něco na přivítanou.
Věrna své oblíbené písni „v New Yorku maj whisky, v Praze zase řízky a v Moskvě mají h...o“ se rozhodla pro řízky.
Voloďa jich snědl pět. Když to viděl otec, pravil, že nemá hlad.
Zaslechla jsem rozhovor mámy a táty, zatímco Voloďa už hodinu testoval dálkové ovládání od TV. To byla jen taková náhoda, protože otec jezdil na montáže a jeho výplata v dolarech se na hranicích vždy sama od sebe měnila na výplatu bonech. V tuzexu pak tatínek okamžitě zakoupil JVC televizi na dálkové ovládání. Když ji přinesl, choval se týden úplně stejně jako Voloďa.
„Ten rusák nás sežere i s botama. Co mám udělat k večeři? Spucoval sám dvě kila masa pomalu!?“ ptala se maminka starostlivě.
„Myslim, že je jedno, co uvaříš. Rozvař koženej pásek a slupne ho taky,“ pravil otec rozmrzele, potají žužlaje chleba se sádlem. „Třeba mi nechá olíznout přezku,“ dodal.
Připravila plněné bramborové knedlíky. Voloďovi moc chutnalo.
Nutno říci, že Voloďu bylo radost někam vzít, vařit mu a podobně.
Z tramvaje byl nadšený, Národní muzeum ho nadchlo, nikdy nenechal na talíři ani bobkový list, a když mu táta daroval kapesní rádio a diář, skoro plakal.
Tehdy se v mamince cosi hnulo.
V pátek, den po té, co jsme s Voloďou a jeho kamarády, kteří byli ubytováni u mých spolužáků, strávili den organizovaný školou v ZOO a na Pražském hradě, vzala mě a Voloďu do obchodu v Holešovicích. Nacházel se v přízemí bývalého Kova (budova zahraničního obchodu).
Voloďa vyfasoval granulované kakao, kindrvejce, oříškovou čokoládu s celými ořechy, nugetu a ještě plno sladkostí.
Odjížděl v sobotu. Plakal.
V ten moment jsem měla zvláštní pocit. Nějak mě to také dojalo. Dokonce jsem se na rozloučenou obličejem dotkla jeho pupínků.
Asi za tři neděle přišel od Volodi dopis, ve kterém mi poslal balíček žvýkaček. Za to si přál hodinky.
Maminka mi sice zakázala dál si s Voloďou psát, ale k mému údivu před Vánoci šla a hodinky koupila.
Poslaly jsme je spolu Voloďovi v balíčku do Kotlasu.
Už nenapsal, takže mu nejspíš nedošly.
Nový komentář
Komentáře
gerda — #33
nějak mi to zavání urážkou hosta, navíc i jeho pomlouváním. Na to bych neměla náturu, buď nikoho nezvu anebo se mu pak neposmívám
. Přijel bezelstně a dělal vám tam vola. Já měla ze svého dopisování radost a když mi moje kamarádka z Gomelu přijela už jako dospělá a maminka dcery na 14 dnů na návštěvu, bylo to fajn. Nevypočítávám, co přivezla a co jsme jí dali my (jeden z jejích dárků byl velký originální a funční samovar), ale krásně jsme si pokecaly, navštívily spoustu hezkých míst a beru jako ocenění své péče, že předloni, kdy projížděla republikou na zájezdě, mi představila svou druhou dceru-dobří lidé si k sobě cestu vždycky najdou.
taky jsem si dopisovala, holka se jmenovala Lena, ale už nevím, odkud byla, jen vím, že to bylo město, jediné, co po mně chtěla, byly fixovky, tak jsem jí je poslala k vánocům - 48 barev, ani já jsem takové neměla
. no a protože tady tenkrát letělo sbírání ubrousků, tak jsem ji to naučila taky - v každém dopise jsem jí poslala jeden, byla nadšená.
No a po výměnném táboře v Polsku jsem si dopisovala s polkou - Ewa byla, z Poznaně. To bylo fajn - oboustranně výhodné - já jí dobrou čokoládu, taky fixovky, kupodivu i tempery - ona ráda a hezky malovala - a ona mně šminky, kazety s muzikou a podobně.
Taky jsem si hodně dlouho, od základky až po střední, psala s holčinou ze Samarkandu. Ona mi posílala různé odznáčky, samolepky, šílenou kosmetiku a bonbóny, ty čokoládové byly dobré. Já jí zase žvýkačky, lepší kosmetiku (i když to taky nebylo nic moc v porovnání s dnešní dobou), oříškovou čokoládu a hlavně plno pohledů různých měst, to ji zajímalo nejvíc. Po škole pak to psaní nějak vyšumělo.
mio — #29
Taky jsem si psala s Lenou z Moskvy. I když jsem "až" ročník 78, tak mě to ještě postihlo v 5. třídě ZŠ.
Chtěla jsem jí poslat žvýkačky a má 20letá švagrová mi vyhrožovala -"Nic neposílej - pošleš žvýkačky, napíše si o kozačky"
- tak jsem se zalekla a chudákovi Leně poslala jen obaly (od těch žvýkaček)
Jinak během mého působení ve sboru se u nás taky praktikovalo ubytování v rodinách během koncertování. U nás byli ubytovaní vždy po dvojicích Maďaři, Řekové a Němky. Největší sranda byla s Řeky, když jsem je vzala na diskotéku, zapomněla klíče a v noci jsme všichni 3 řvali na ztichlém sídlišti do našich oken "Mamiiii" já zase mohla pobýt u rodin v Itálii, Řecku a Německu a rozhodně to byla zajímavá zkušenost
Taky nemám pitomý zkušenosti s dopisováním s holčinou z Litvy. Já to brala jako zkušenost s cizím jazykem v praxi. V domě, ve kterém jsem bydlela žili manželé a ti vyučovali esperanto. Učila jsem se i to, ale nepamatuju si z toho prakticky nic. Oni procestovali celý svět. Za komoušů byli v neskutečných koutech Země. Vůbec netuším jestli se esperanto ještě používá.
maje — #20 Zase se to vrací. Moje děti v rámci procvičování angličtiny píši dopisy do Španělska.
Ale jinak skvěle popsáno, vidím, že jsem měla štěstí.
Asi teď budu považovaná za vyvrhela, ale žádné podobné zážitky nemám. Psala jsem si douho s dívčinou ze SSSR, posílaly jsme si vzájemně různé blbinky, já jí žvýkačky - přesně jak píše German, ona mi obrázkové kapesníky a já nevím, co všechno ještě. Psaly jsme si dlouho, dokonce i nějakou dobu po revoluci, když jsme byly už obě vdané a pak to nějak vyšumělo. Výměnný pobyt se žádný nekonal, ale docela jsem se chtěly vidět, k čemuž nakonec nedošlo, ale docela mě to i mrzí.
ToraToraTora — #22 ...moje maminka taky nebyla na tyto aktivity líná. Odnesla jsem to ale pokaždý já
evelyn — #18 jj, vělikyj ruskyj čelavěk
maje — #20 u nás byly problémy spíš s mamkou. Ona nikdy nebyla líná dojít si do školy a seřvat učitelku
Problémové děti mají šťastné dětství. Z mnoha hloupých aktivit jsou již předem vyřazeni a tudíž se mou věnovat aktivitám vlastním
znám...
femme — #14
ToraToraTora — #19 věř, že i ročník 80 zaplesá. jak já jsem šťastná, že na nás tyhle socialistické akce už nebyly. to bych stejně musela z principu odmítnout a zas by se mnou byly problémy
bubidani — #15 nutno dodat že z přivezeného bechera měli radost a bonboniera prišla taky vhod
nojo dneska letí PENFRIENDti z británie a jůesej, ale byla jsem na výměnem pobytu v rakousku, v rodině kde měli farmičku, kravičky, no prostě zvířátek jak v zoo, moc se mi tam líbilo, špízu jsem jim nevyžrala, ale dostala jsem napamátku ponožky
Míšo super
taky jsem byla nucena si dopisovat s nějakým ruským dítětem, na mě vyšla holka, která si hned v prvním dopise řekla přímo o balíček, měly v něm být džíny, žvejkačky, bonbony, jakejsi plyšák a možná ještě něco
můj otec z toho měl málem infarkt, vyrazil zabít úču do školy a od té doby jsem měla s dopisováním s někým z východního bloku klid
v klidu jsem si pak mohla dopisovat s klukem z NSR
maje — #12 Asi by byly odmítnuty jak španělské mušky, tak francouzský polibek.....Je to přece kapitalistický import a to by přece nešlo!