rus

Nedávno jsem si při čtení nějaké novinové přílohy a článku o výměnných pobytech vzpomněla také na jeden takový. Je to hrozně dávno a dnes již patrně vypadají takovéto kratochvíle zcela jinak, ale u mě to byl Voloďa a celá rodina na něj dodnes nezapomněla...

Jednou jsme ve škole dostali v rámci výuky ruštiny haldu dopisů, z nichž jsme si měli každý jeden vybrat. Ve skutečnosti řekla učitelka „kdo chce“, ovšem zkuste nechtít!

Má ruka padla na obálku, pod jejímž lepem se skrývalo „pismo“ od stejně starého kolegy Volodi. Psal, že bydlí ve městě Kotlas, co dělá přes den a kolik má sourozenců, jak se někdy „katá na kaňkách“ a podobně.

V odpovědi jsem opsala stať z učebnice, neb jsem si říkala, že on patrně udělal totéž. Jinak jsem si neuměla vysvětlit onu vzácnou shodu jeho dopisu se stranou číslo 41.

Přišla poněkud osobnější odpověď.

Dopisovat si s Voloďou mě bytostně nebavilo. Nutno říci, že ani moje matka, zavilý diverzant, se netvářila na dopisy z Rusi přátelsky. Rodila mě 21. 8. 1968, tak se jí nikdo nesmí divit.

Zato naše ruštinářka prožívala doslova orgastické pocity pokaždé, když zazvonilo na Ruštinu. Juchala kolem lavic a rozložených dopisů od „přátel“ jako srna a oči se jí leskly, když zpívala „tut náš láger, tam děrevňa…“.

Pohazovala u toho hlavou jako vraník. Obdobně i zpívala.

Naprosto mě nepřekvapilo, když přijala všeobecně oblíbený nápad o výměnném pobytu. Výměna byla jednostranná.


Ze třídy nás bylo několik, kteří jsme slavnostně očekávali příjezd  kamaráda z dopisu.

Moje maminka doslova řvala blahem.

Kolem druhé hodiny odpoledne jsem spatřila Voloďu. Přestože mu bylo taky necelých 14, vypadal na dvacet. Oděn do pionýrského kroje a v botách, které mi připomínaly ty dědovy na doma, se vybatolil z vlaku.

Na jeho obličeji „kvetlo“ 2 371 beďarů. Dal mi pusu. Už vím, jak bylo Fučíkovi.

Přestože z plánovaného týdenního pobytu měla maminka kopřivku, je to slušná žena a od rána stála v kuchyni, aby uvařila něco na přivítanou.

Věrna své oblíbené písni „v New Yorku maj whisky, v Praze zase řízky a v Moskvě mají h...o“ se rozhodla pro řízky.

Voloďa jich snědl pět. Když to viděl otec, pravil, že nemá hlad.

Zaslechla jsem rozhovor mámy a táty, zatímco Voloďa už hodinu testoval dálkové ovládání od TV. To byla jen taková náhoda, protože otec jezdil na montáže a jeho výplata v dolarech se na hranicích vždy sama od sebe měnila na výplatu bonech. V tuzexu pak  tatínek okamžitě zakoupil JVC televizi na dálkové ovládání. Když ji přinesl, choval se týden úplně stejně jako Voloďa.

„Ten rusák nás sežere i s botama. Co mám udělat k večeři? Spucoval sám dvě kila masa pomalu!?“ ptala se maminka starostlivě.

„Myslim, že je jedno, co uvaříš. Rozvař koženej pásek a slupne ho taky,“ pravil otec rozmrzele, potají žužlaje chleba se sádlem. „Třeba mi  nechá olíznout přezku,“ dodal.

Připravila plněné bramborové knedlíky. Voloďovi moc chutnalo.


Nutno říci, že Voloďu bylo radost někam vzít, vařit mu a podobně.

Z tramvaje byl nadšený, Národní muzeum ho nadchlo, nikdy nenechal na talíři ani bobkový list, a když mu táta daroval kapesní rádio a diář, skoro plakal.

Tehdy se v mamince cosi hnulo.

V pátek, den po té, co jsme s Voloďou a jeho kamarády, kteří byli ubytováni u mých spolužáků, strávili den organizovaný školou v ZOO a na Pražském hradě, vzala mě a Voloďu do obchodu v Holešovicích. Nacházel se v přízemí bývalého Kova (budova zahraničního obchodu).

Voloďa vyfasoval granulované kakao, kindrvejce, oříškovou čokoládu s celými ořechy, nugetu a ještě plno sladkostí.

Odjížděl v sobotu. Plakal.

V ten moment jsem měla zvláštní pocit. Nějak mě to také dojalo. Dokonce jsem se na rozloučenou obličejem dotkla jeho pupínků.


Asi za tři neděle přišel od Volodi dopis, ve kterém mi poslal balíček žvýkaček. Za to si přál hodinky.

Maminka mi sice zakázala dál si s Voloďou psát, ale k mému údivu před Vánoci šla a hodinky koupila.

Poslaly jsme je spolu Voloďovi v balíčku do Kotlasu.

Už nenapsal, takže mu nejspíš nedošly.

TÉMATA:
RODINA