Čtenářka Mandzarik nám popsala proč má děti. Na rovinu, tak jak to cítí. Myslím,že ani vy, byste nechtěly mít ošklivé a hloupé děti…

Diskuse pod tématem se rozjela jak pendolino. Nechtělo se mi rozkrývat karty, neboť mé pohnutky mít děti byly veskrze sobecké. Spíš než děti jsem hledala partnera, o kterého bych se mohla opírat. Paradoxně jsem solidními partiemi opovrhovala a inklinovala k průserářům. Ve dvaceti není luxus si taková dobrodružství dopřávat, o deset let později se z nich však spíše stává tryzna. Dotazy na třídních srazech – kdy už se budeš vdávat ? Ty ještě nemáš děti ? No ale to už jsi poslední, že ? se mi do hlavy každý rok zarývaly víc.

To už jsem věděla, že Nobelovu cenu nezískám, že nevytrhnu svět pacifismem, že v pracovních poměrech jsem nahraditelná a že bych po sobě měla zanechat to, co mi příroda nabízí. Nepokrytě přiznávám, že jsem se chtěla začlenit, nevybočovat, zapadnout. Vím, že nejsem dost silná na to, abych si před sebou i okolím obhájila bezdětnost. Taky vím, že v momentě, kdy bych vlastní děti už nemohla mít, bych pocítila beznaděj, nenaplnění a ztrátu, kterou jsem si vědomě přivodila sama. Že bych si připadala jako outsider, co si jen tak proplul a nechal po sobě jen pár dobrých či špatných skutků, blednoucí fotky i vzpomínky. Že přesně v okamžiku, kdy by se mne přestala týkat fertilita, bych začala litovat.

Jsem natolik přízemní, že jsem chtěla mít pěkné a chytré děti. Volila jsem genetické dárce podle vnějších měřítek a doufala, že vnitřní hodnoty jejich otce děti změní. Očekávala jsem, že se o péči podělíme v duchu výše uvedené pohodlnosti – opřít se o partnera, jinými slovy najít v něm jistoty, jichž bych se mohla držet.
K odpovědnosti vůči svým dětem jsem dozrála paradoxně až po rozvodu, kdy jsem pochopila, že jsem to jen já, kdo je provede od dětství k dospělosti, jsem to jen já, o koho se mohou opírat ony, a tento fakt přijala.
Jsou poměrně malé, pět a šest let.

Co jim přeju ? Aby našly sebedůvěru, kterou jsem sama nikdy neměla. Abych dokázala odhadnout jejich možnosti a potenciál a nasměrovala je tak, aby jej mohly využít. Pokud budou chtít. Abych jim dala základ, materiální i hodnotový, od něhož se budou moct odrážet. Samy nepřijdou na to, co je baví, pokud to neznají. Učím se s nimi, jezdíme na výlety, čteme, malujeme, plavou, lyžují, jezdí na kole, poznávají kytky, chodíme do kina, sleduju sportovní i hudební kroužky, do nichž by se mohly zapojit ve snaze o objektivní náhled na jejich dispozice a nadání. Snažím se. Po pravdě – nebaví mě to. Štvou mě. Někdy strašně. Ale baví to je. Teď už nejde o mě. To vím.

Jsem vděčna, že některé aktivity suplují babičky či školka, nemůžu umět všechno (ani nechci). Za největší úspěch pak považuji fakt, že mají zdravý vztah k lidem ve svém okolí a nejsou rukojmím či nástroji pomsty rozvedených rodičů. S bývalým manželem máme každý jiné možnosti, co jim nabídnout. Myslím, že se oba snažíme vést je den po dni tak, aby nepochybovaly o tom, že svět je hezké místo. A moc jim přeju, aby jim nechybělo zdravé sebevědomí a touha po poznání. Budu je vždycky sledovat. Tak, abych jim nebyla břemenem, ale pomocí, budou-li ji potřebovat. K tomu nemohu víc než dodat – dopomáhej mi Bůh.
Vaše Mandzarik

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Děkuji, Mandzariko, za upřímný příspěvek. Napsala jste to úžasně, až z některých pasáží mrazí. A ten závazek s břemenem berte vážně. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že příliš péče, zvlášť v době, kdy děti dospívají, jim moc ubližuje!

Neschopných mamánků vidím okolo sebe docela dost. A jejich matky jdou před nimi a prošlapávají cestičky, odhazují kamínky a otevírají náruč, jen aby si jejich dětičky nenabily nosánky…

Dnešním tématem je, proč jsme na svět přivedli své potomstvo, proč jej vůbec na svět přivádět. Co od nich očekáváme, popřípadě, čeho již dosáhly. A když je ten den dětí, tak jim taky můžeme něco originálního popřát.

redakce@zena-in.cz

Příspěvek, který se mi bude nejvíce líbit odměním pytlem s bonbony  nimm2

nimm 2

Atˇsi i děti ve vašem okolí užijí sladkostí…