To, co nyní bereme jako samozřejmost a v mnoha případech ani nevyužíváme, si naše předchůdkyně musely tvrdě vybojovat. Řeč je o právu zúčastnit se volby politických představitelů země. Konzervativní část společnosti totiž nebyla dlouhá léta schopná uznat, že ženy jsou mužům rovnocenné.

Samy ženy za to ovšem bojovaly a jejich snaha eskalovala na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Pomáhaly jim v tom i spolky jako Český výrobní spolek a tisk v podobě Ženských listů. Všechna práce ovšem nebyla jen na nich. Našli se i muži, například Vojtěch Náprstek, kteří se za ženy dokázali postavit. Jeho návrh volebního práva pro ženy v roce 1887 ovšem nebyl schválen. Významný byl i Výbor pro volební právo žen, spojený se jmény Františka Plamínková anebo Alice Masaryková.

Ženy ovšem mohly v omezené míře volit i před rokem 1920, v době, kdy fungoval kuriový systém. Týkalo se to bohatých žen, které mohly volit prostřednictvím svých zástupců. Od roku 1907, kdy byl tento systém zrušen, už ovšem ne. V novém volebním zákonu nebylo jasně napsáno, že by ženy nesměly být voleny, takže začalo dlouhé vyjednávání. To vyvrcholilo tím, že v roce 1912 byla zvolena první poslankyně žena, Božena Kunětická-Viková. Muži ji však do parlamentu nepustili.  

Volební právo bylo ženám přiznáno po vzniku samostatné Česko-slovenské republiky v roce 1918. Aktivní i pasivní volební právo bylo následně ukotveno v první ústavě z roku 1920. Ve stejném roce se konaly i první řádné volby do parlamentu.

Foto: Shutterstock

Reklama