Všichni rodiče si přejí, aby jejich děťátko bylo zdravé, veselé, usměvavé. Někdy to ale bohužel nevyjde. Některé poruchy se projeví hned po porodu (rozštěp horního patra, rozštěp páteře, poporodní paréza ramenního pletence – částečná nehybnost horní končetiny, hemiplegie – nehybnost stejnostranných končetin). Jiné se projeví až po delší době (svalová spasticita – zvýšené svalové napětí až křeč, DMO – dětská mozková obrna).

Proto je dobré se miminku opravdu věnovat a konzultovat s lékařem. Lékař novorozence hned po porodu vyšetří, ale i tak.

Vojtova reflexní terapie se dnes užívá jak u dětí tak u dospělých. Nachází široké uplatnění v neurologii, ortopedii, na jednotkách intenzivní péče, na anesteziologicko – resuscitačních odděleních. Václav Vojta, český neurolog, začal na této metodě pracovat v 50. letech minulého století, kdy přišel na to, že při určité manipulaci s dětmi předškolního a školního věku vyvolává určité reakce na trupu a končetinách. Tyto poznatky později posloužily ke vzniku jedné z vyšetřovacích metod centrální nervové soustavy (mozek, mícha).

K tzv. polohovým reakcím. Každé děťátko má v určitém věku, určité reakce. Mezi polohové reakce patří např.:
- sklopení miminka z vertikální polohy do polohy horizontální - vis hlavou dolů, kdy vyšetřující drží miminko za jednu či obě dolní končetiny
- vyšetřující si miminko volně položí na svou dlaň, bříškem dolů
- zvednutí ve vertikále od podložky
- zvednutí od podložky v poloze na boku, při úchopu za stejnostranné končetiny 

Mezi další vyšetření patří vyšetření reflexů, některé v určitém věku vyhasínají. Vše záleží na vývoji CNS (centrální nervová soustava).

Dále se u novorozenců, kojenců, batolat hodnotí:
- kontakt s okolím : vnímání sluchem, čichem, pohledem a hmatem, usmívání, hlasové projevy
- opěrné funkce horních a dolních končetin : jak je dítě schopno používat horní a dolní končetiny, horní končetiny v souhře s dolními, hodnotí se sed, způsob jakým se dítě do sedu dostane, zda se do něj vůbec dostane, jak dítě vstává, jak stojí…
- uchopovací funkce rukou a nohou – jestli je schopno uchopit, jak uchopuje, zda je schopno sáhnout si pro předmět přes osu těla.
-  koordinace ruka – ruka, ruka – noha, ruka – oko- noha, uchopovací funkce nohou, umístění těžiště v poloze na zádech - otáčení - ustálení průběhu otáčení z polohy na zádech do polohy na břiše a zpět, jak se při otáčení chovají horní i dolní končetiny, odkud otáčení vychází. Zda je dítě schopno zaujmout polohu na boku a s jistotou přenášet těžiště vpřed a vzad…
- pohled – zda dítě fixuje pohledem nějaký předmět, zda je pohyb očí izolovaný či spojený s otáčením hlavy
- ústa – sací reflex, hledací reflex, ukousnutí…

Veškerý náš pohyb, lokomoce, probíhá v tzv. svalových řetězcích. Při každém pohybu se aktivuje více svalů v určité míře a v různé funkci: agonista – sval pohyb vykonávající, antagonista – přímý protihráč agonisty, při pohybu musí být relaxován, aby agonista mohl pohyb provést, synergista – sval pohybu napomáhající. Tzn., že žádný pohyb nevykonává jeden jediný sval.

Na principu svalových řetězců je založena i Vojtova terapie. Při terapii se tlakem a následně různým směrem tlaku dráždí tzv. spoušťové zóny. Jejich podráždění má za následek aktivaci svalových řetězců ve správném pořadí. Toto „správné pořadí“ se podařilo Vojtovi a jeho spolupracovníkům stanovit po nesčetných pozorováních a vyšetřování dětí a jejich přirozené lokomoce. Při mnoha postiženích tyto svalové řetězce „spí“, nebo nefungují ve správném sledu a proto je třeba je oživit, upozornit mozek na to, že nepříliš používané svaly zde jsou a je třeba je používat.

Proč mozek? Protože mozek vše řídí. Můžeme si jej představit jako počítač, který funguje na systému zápisu jedniček a nul. Jednička je pro naši představu sval fungující, používaný, nula sval nepoužívaný. Mozek jakoby o něm nevěděl. Jeho podrážděním se snažíme nulu přepsat na jedničku. Při samotné terapii Vojta vychází z několika přesně stanovených poloh, které mají i své modifikace. Jsou uvedeny zde.

Samotná terapie je, stejně jako vyšetřování polohových reakcí u menších dětí, spojena s pláčem a křikem. A proto! Maminky, které Vojtovu metodu užíváte,(maminka je do terapie aktivně zapojována) vydržte! Děťátku neubližujete, pouze se ho snažíte přimět ke správnému používání svalů. Ono to neumí, může mu to být nepříjemné, a proto dává najevo svou nelibost. Vydržte, protože Vám to přinese ovoce. Tuto léčebnou metodu velice uznávám a moc dobře vím, jak je účinná.

(Obrázky ve fotoalbu jsou použity z knihy Vojtův princip, V. Vojta, A. Peters, Grada publishing, Praha 1995).

Příště se podíváme na Naše tělo. Známe jej?

Přeji krásné jaro

Diplomovaný specialista RHB