Děkujeme za příběh, který nám poslala čenářka s nickem Alena862.

Mladá dívka, sotva šestnáct let, se vytratila z domu. Nikomu neřekla, kam jde a jí to bylo jedno. Stejně si nikdo nevšiml, že opustila dům. Připadala si, že vzduch byl oproti ní důležitější. Venku mrzlo a mladé slečně se chvěly ruce. Hlavu měla plnou myšlenek, přemýšlela jakou cenu má její život a jestli to, co chce udělat nebude chyba.

Pomalými nejistými kroky se pohybovala po ulici a marně doufala, že potká někoho, s kým si bude moct popovídat. Už dlouho se nikomu nesvěřila s tím, co ji trápí. Rodičům se spíše vyhýbala, bála se jim cokoliv říct a už nechtěla poslouchat ty jejich rady. Nenáviděla je kvůli tomu, jak jí připomínali, že se má učit, aby z ní něco bylo.

Oba rodiče jsou právníci a jejich dceruška přece musí být také. Ještě tak aby se z ní stala kadeřnice, která byla jejím vysněným povoláním, to by byla ostuda! Zvlášť když to je jejich jediný potomek. Rodiče věděli, že dívka chtěla po základní škole nastoupit na kadeřnický učební obor, ale samozřejmě jí to nedovolili. „Půjdeš na gymnázium a potom na vysokou a tím tato debata končí!“, křičela matka na svou dceru a ani si neuvědomila, jakou bolest jí tím způsobila. Jako kdyby nestačilo, že se dívka musela povinně učit na housle. Neměla ráda vážnou ani cimbálovou hudbu, hrála s nechutí a chtěla toho nechat. Ovšemže ne, hrát na hudební nástroj je prý v dnešní době velkou výhodou. Miluje hip-hop a ráda by ho i tančila, ale rodiče jí tvrdí, že to není hudba pro ni a že se má věnovat důležitějším věcem. Ale co pro ně jsou důležité věci? Housle, sedění doma u učení a zkoumání právnických pouček?

Její život se měnil v koloběh příkazů a zákazů. Ve škole působila jako naprosto uzavřený člověk. Nenávistí k sobě samé a ke svému životu odrazovala ostatní, aby se s ní kamarádili. Její známky na gymnáziu neodpovídaly představám rodičů, a proto se s nimi často hádala. Nevěděla, co má se sebou dělat, až jednou narazila na internetu na styl emo. Netrvalo dlouho a mladá dívka držela v ruce žiletku, se kterou si zajížděla do rukou a nohou. V kapkách její krve cítila utěšení, jakoby se v nich třpytil jiný život, než byl ten její. Byl to život vysněný, plný ideálů, citů, milujících rodičů a kamarádů. Ale i tyto pocity brzy vypršely, když rodiče uviděli její zjizvené ruce. Dívka skončila v nemocnici a měsíc byla pod dohledem psychologů.

Pomalu se stmívalo a pouliční lampy začaly ozařovat okolí. Dívka v okně cizího domu viděla rozsvíceno a slyšela smích snad celé neznámé rodiny. Záviděla jim, kéž by tam mohla být s nimi, u nich doma často veselá nálada nevládla. Dívka byla vždy samotář, ale poslední dobou byla její nálada ještě více depresivní. Určitě je to i kvůli chlapci, se kterým se seznámila. Byl o pět let starší, vyučený zedník, ale byl bez práce. Dívka se ho bála představit svým rodičům, protože by jí ho určitě zamítli. Žena s bohatou kariérou a se zedníkem? Scházela se s ním potají a nepříliš často, aby to nebylo nápadné. Ale jejich vztah netrval příliš dlouho. Asi to bylo kvůli strachu dívky, která se bála chodit do společnosti, aby tam nebyl někdo známý od rodičů.

Dívku z přemýšlení vytrhlo vzdálené cinkání a blikání světel. Už delší dobu šla kolem kolejí a nastalo to, na co čekala. Vnímala každý svůj krok, to jemné zapraskání sněhu když na něj vkročila. Na obloze se začaly objevovat jemné hvězdy, když dívce začala pomalu stékat první slza po tváři. Sama nevěděla, proč se na takovém místě ocitla. Všechno jednou přejde a člověk se může pokusit splnit své sny, i když třeba později než by chtěl.

Ale dívka již neměla sílu a její sny ztratily svůj význam. Netoužila po tom, aby spoustu let studovala pro ni nesmyslnou školu a aby žila v tak dusném prostředí s rodiči jako doteď, i přesto, že své rodiče měla ráda. Toužila po jiném životě, snad i po jiném světě. Vlak, zřejmě nákladní, se ohromnou rychlostí blížil k ní a ona byla odhodlána udělat za svým životem tečku. I přes to, že část její osobnosti protestovala, se dívka rozběhla a přímo před vlak skočila.

Bohužel dívka nepřežila. Život v jejích očích vyhasl v okamžiku, když její hlava narazila do lokomotivy. Mladý, trochu naivní život byl ztracen, titulní strana novin byla zaplněna, ale hlavně rodiče se zármutkem až příliš pozdě poznali, že možná vše nedělali tak, jak je to správné.

 Příběh je smyšlený a jeho účelem má být, aby si rodiče uvědomili, že není důležité mít za dceru právničku a za syna právníka, ale člověka, kterého budete mít rádi stejně tak jako on vás a kterému nebudete vnucovat život, který si on zásadně nepřeje. I přes všelijaké nezdary a hádky je vždy nejdůležitější to, že vaše dítě je tu ve zdraví s vámi. :-)

Alena862.

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Příběh je sice smyšlený, ale bohužel ne nereálný.

Co vy na to, milé ženy-in? Myslíte, že by se takový příběh nemohl stát? Myslíte si, že by to inteligentní rodiče nenechali dojít až tak daleko? Nestačilo by, aby si dcera s rodiči promluvila?

Znáte podobný případ ze svého okolí?

Vzaly byste si z toho ponaučení? Poznaly byste, že je vaše dítě nešťastné? Komunikujete se svými dětmi o jejich přáních? Nutíte dítě do střední školy, na kterou nechce nebo na kterou nemá?

Napište nám také na dešní téma: redakce@zena-in.cz