Vlastní bratr mě chtěl zabít!

Mám bratra. Přesněji řečeno staršího bratra. A ještě přesněji řečeno milujícího a milovaného bratra.

Opravdu. Čím jsem starší, tím víc ho mám ráda. A troufnu si tvrdit, že i on má rád mne. Pravda, když jsme byli malí, hádali jsme se o spoustu strašně důležitých blbostí, dělali si naschvály a v jednom období jsme se dokonce přímo nesnášeli... ale to vše je již dávno pryč.

Dětské potyčky jsou dnes zdrojem našeho vzájemného obveselení a já nyní mohu říct, že můj bráška, či bráchýnek, jak mu občas něžně říkám, je skutečný džentlmen. Ale to byl ostatně vždycky. Zatímco spolužačky ve škole mi líčily děsivé historky a předváděly modřiny, které jim způsobil jejich sourozenec, já si skutečně nevzpomínám, že by mě bráška někdy uhodil. No, pravda, zase mě štval něčím jiným. Třeba tím, že si vždycky z čokolády nechával tu větší půlku. :o))

Dnes jsme oba dva v nejlepších letech. Potácíme se někde mezi čtyřicítkou a padesátkou a velmi k sobě tíhneme.

Proto mě nepřekvapil bráškův nápad, abychom si společně, jen my dva, vyrazili do Sloupu v Čechách. Do míst, která jsme kdysi navštěvovali s rodiči a která máme oba dva uložena hluboko v srdcích. Bratr o něco víc. Miluje to tam a nenechá si ujít jedinou příležitost, aby si sem nedojel dobít baterky.

Já jsem ve Sloupu nebyla celých pětadvacet let, a tak jsem s jeho návrhem radostně souhlasila.

Minulé úterý jsme tedy vyrazili. S vidinou, že navštívím krajinu mého dětství a třeba i zamáčknu slzu dojetí, jsem usedala do auta a nezřízeně se těšila.

Sloup mě nezklamal. Místečko, naprosto nedotčené komercí a reklamní masírkou, si mne zcela získalo. Borové lesy, pískovcové skály, šumící potok, nádherné chaloupky…. Lízala jsem poctivou smetanovou vanilkovou zmrzlinu a vdechovala už dávno zapomenutou vůni.

Najednou jsem byla zase ta malá holčička, stavějící si z mechu domečky… a zjistila jsem, že tak, jak voní borové lesy ve Sloupu, nevoní nic nikde jinde v celém širém světě.

„Uděláme si hezkou procházku, jo?“
Bráška zaznamenal můj uchvácený stav a rozhodl se ho podpořit tím, že mi zprostředkuje zážitky, na které budu po celý další život vzpomínat.

Samozřejmě, že jsem souhlasila.

„Ukážu ti nádherný okruh, odkud je výhled na hrad. To opravdu stojí za to, určitě se ti to bude líbit,“ túroval vnadidlo, seč to šlo.

„Jo. Jasně, tak jdeme.“
Se šťastným výrazem bezelstného dítěte jsem už už chtěla vyrazit.

„Akorát se prosím tě nelekni. Zkraje je trošku prudší stoupák, ale opravdu jen kousíček. Ale pak, pak to prostě stojí za to,“ velmi opatrně mi sdělil jediný „nedostatek“ oné lákavé procházky.

Nejsem žádný béčko. Přírodní terén miluju, kopců se nelekám, a tak jsem jeho opatrné varování odbyla ležérním mávnutím ruky. Sladká nevědomosti! Kdybych v tu chvíli tušila, co můj milý bratříček myslí „opravdu jen kousíčkem prudkého stoupáku“, pravděpodobně bych si sedla někde na kafe a počkala, až si to on sám pěkně užije. Jenže já jsem to netušila….

Došli jsme polní cestou do lesa. Kochala jsem se pohledem na pískovcové skály a opravdu mi nedošlo, že jestliže se podstatná část naší procházky má odehrávat na jejich hřebenech, musíme se tam nějak vydrápat. Kráčela jsem vedle bráchy důvěřivě jak to boží hovádko a stále se radovala z té nádherné sloupovské vůně. Opravdu chybělo jen radostné tleskání ručičkama.

„Tak. Jaruško. Teď mi dej tu tvojí tašku.“

„To je dobrý, není těžká, skoro nic tam nemám.“

„To nevadí, já ti ji vezmu, aby se ti lépe šlo.“

„Ale mně se jde fakt dobře.“

„Víš, ale teď zahýbáme.“

„Kam?“ Nikde jsem neviděla žádnou odbočující cestu.

„Sem.“ Očima jsem sledovala pohyb jeho ruky… a na chvíli jsem zůstala oněměle stát. Úzká soutěska mezi skalami byla plná klacků, pařezů a kamenů a prudce se tyčila směrem do nebe. Po několika desítkách metrech jsem zahlédla konec. Odhadovala jsem své síly a neochvějně usoudila, že to bude brnkačka.

„To je v pohodě. To vylezu.“
Předala jsem bratrovi tašku a statečně nakročila do toho stoupáku.

Poněkud zadýchaně, ale docela v pohodě jsem se dostala až k místu, kde jsem tušila konečnou… abych šokovaně zjistila, že onen pomyslný vrcholek je pouhá malá plošinka, za kterou se tyčí další etapa prudkého stoupání.

Zamrkala jsem očima a sedla si.

„Jen si chvilku odpočinu, bráško, jo?“

„To víš, že jo, vždyť nikam nespěcháme.“ Džentlmen brácha si sedl vedle mě a trpělivě čekal, až popadnu dech.

„Tak můžem.“
Odhodlaně jsem se vydala směrem vzhůru. Vrcholek byl opět skoro na dosah… Šla jsem a šla, drápala se po kamenech… Na hrudi mě pálilo, nožky mi podklouzávaly a pot se ze mne řinul jako Niagarské vodopády. Chvílemi jsem lezla po čtyřech a hodný bráška, pevně zapřen za mé pozadí, mě postrkoval kupředu. "To už zvládnu, jsem skoro nahoře…."

Sláva! Dosáhla jsem vrcholu! Plivala jsem krev, ale zároveň se cítila  neskonale šťastná..... Zbavila jsem oči nánosu potu, hlíny a jehličí a pohlédla nesmlouvavé pravdě přímo do očí.  Ó Bože. Jaký osudový omyl! To si se mnou ta skála jen tak zahrávala. Malinká rovinka pouze budila zdání, že jsem nahoře. Místo toho mě čekalo další stoupání, které bylo asi tak stejně dlouhé, jako dvě předešlé trasy dohromady.

A najednou to přišlo. Nevím, co to způsobilo, ale pravděpodobně více faktorů naráz… Moje trestuhodná fyzická nedostatečnost, změna tlaku, výšky i teploty vzduchu..kdo ví, možná v tom měl prsty i rosný bod.

Zkrátka – udělalo se mi strašně, ale opravdu strašně zle. Sedla jsem si na zem, hlavu opřela o borovici….před očima zběsilé mžitky, žaludek až v krku, v podbřišku křeče, plíce někde deset metrů pode mnou a nohy vibrující jako sbíječka. Neviděla jsem se, ale úplně jsem cítila, že jsem bledá jako smrt. Má hlava byla totálně odkrvená.

Bráchýnek se zastavil a starostlivě si mě prohlížel. „Odpočiň si, ségřinko,  já se zatím podívám tady na tu vyhlídku.“ A jakoby za sebou neměl to, co já, křepce odskotačil. Sledovala jsem ho zamlženým, zmírajícím zrakem a místo odpovědi jsem zasípala cosi o nezodpovědných chlapech.

Za chvíli se vrátil. „Tak co, už je ti líp?“ Ani trochu nefuněl!

Nebylo mi líp. Ani náhodou! Dělala jsem si o sebe opravdu vážné starosti a přemýšlela, jak se tam odtud dostanu. Pohled směrem vzhůru ve mně vzbuzoval naprostý děs, směrem dolů též.

„Pošli pro mě vrtulník s JIPkou, nebo tady zhebnu.“ V duchu jsem si spílala, že jsem ještě stále nenapsala závěť, a doufala, že mé dcery se spravedlivě rozdělí o vše, co jim po jejich matce zůstane.

Nebudu to dál protahovat. Po dvaceti minutách jsem se zvedla… a po chvíli jsem konečně stanula na skutečném vrcholu. Cítila jsem se, jako kdybych vyšlápla osmitisícovku…. Edmond Hillary by na mne byl dozajista pyšný!

Ale pak... pak to byla opravdová a nefalšovaná nádhera. Kochala jsem se pohledem do krajiny... zobala borůvky, které rostly všude kolem, a bylo mi prostě báječně.

„Ale byla to pěkná procházka, viď, Jaruško?“ zeptal se mě večer bráška. A měl pravdu. Se slovem „procházka“ bych sice trošku polemizovala, ale nač slovíčkařit, že? Bylo to prostě fajn.

Na horní fotografii nás vidíte oba. Už jsem vzpamatovaná z předsmrtného komatu, pouze nožky mám nějak podivně zamotané do sebe. :o))) A neopomeňte si všimnout mého turistického úboru! A hlavně bot! Opravdu jsem nepočítala s tím, že se náš poklidný špacír krajinou našeho dětství promění ve stezku odvahy a vytrvalosti v extrémním terénu!

P.S. A, bráško,... fakt dík. Bylo to moc fajn a opravdu na to budu dlouho vzpomínat. :o)))

Napište mi dnes, jak jste na tom vy se svými sourozenci, s místy, kde to máte nejraději, a podělte se s ostatními o situace, kdy jste si sáhli až na dno svých sil. Na všechny vaše příběhy se těším a některé z nich odměním třeba pěknými žabkami. :o))))

redakce@zena-in.cz