Je mu teprve padesát a už se nechytá. Rozeslal nejdříve své reálné životopisy, a když se nedočkal odpovědí, vyrobil si fiktivního dvojníka. Se stejnými schopnostmi a znalostmi rozeslal tutéž nabídku – jen věk uvedl o dvacet let nižší. Odpovědi hned začaly chodit. To je zkušenost člověka, který svůj příběh popsal provozovatelům webových stránek www.ageismus.cz (celý příběh z dopisu najdete níže).

Pisatel dopisu potvrzuje, že v české společnosti existuje věková diskriminace. A potvrzuje to i průzkum Eurobarometru. Podle něj je o tom přesvědčeno 63 procent dotázaných českých respondentů. Ve většině zemí Evropy se s tímto předsudkem setkávají méně. Například ve Francii má podobný pocit 50 procent dotázaných, v Německu 34 a v Irsku 30 procent lidí.
Z průzkumu Ageismus 2007 zase vyplývá, že nejčastěji má diskriminace podobu nepřijetí do práce kvůli stáří či naopak propuštění ze stejného důvodu. Dalšímu vysokému počtu lidí připomněli věk při odmítnutí úvěru v bance.

Neschopnost vypořádat se se stárnutím by však společnost vedla do slepé uličky. Statistické údaje a odhady totiž ukazují, že bude stále více lidí staršího věku. Dvacáté století přineslo demografickou revoluci, při které se průměrná délka života prodloužila o nevídaných 30 let – zatímco ještě v padesátých letech 20. století se lidé nedožívali ani padesátin. Nyní se průměrný věk vyšplhal na 65 a odborníci odhadují, že v roce 2045 bude život světového občana o dalších 11 let delší.

Nejčastější věk v ČR dnes a zítra

► 2007 – 33 let (asi 192 tisíc lidí), na druhém místě 60 let (asi 159 tisíc lidí)

► 2030 – 56 let (narození 1974)

Pro mne je stáří vždy o 15 let starší, než jsem já
Americký politik a ekonom Bernard M. Baruch

Čísla podle expertů dokazují, že negativní nahlížení na stáři je nejen nesmyslné, ale hlavně scestné. A stále více je zřejmé, že rostoucí věk nemusí automaticky znamenat nasadit si bačkory, sednout na gauč před TV a „přestat žít“. Například průměrný Japonec si radosti ze života užívá až 83 let! Zásluhu na tom má nejen pestrá strava, ale rovněž pozitivní přístup ke stáří. Soužití více generací pohromadě, které je v Japonsku běžné, se podle vědců také značně podílí na zdraví a psychice. I díky němu se Japonci na stáří dívají s větší úctou než u nás.

„Lidé by měli začít přijímat stáří jako něco normální. A očekávat asimilaci stárnoucích na mladé,“ uvedla socioložka Lucie Vidovićová, která nám poskytla i většinu předchozích údajů.

To potvrzuje ze své zkušenosti herečka a moderátorka Hana Švejnohová (na snímku). „Počátkem devadesátých let došlo v rozhlasové stanici, kde jsem pracovala, k omlazování. Nabídla jsem svoje zkušenosti několika dalším stanicím, ale vzhledem k věku – a to mi bylo 45, jsem se nechytala. Jeden, ani ne třicetiletý, ředitel radia, které má přitom posluchače spíše středního a staršího věku, mi otevřeně řekl, že bych kazila věkový průměr moderátorů,“ popsala.
Že to je nesmyslný přístup ilustrovala na příkladu proslulého amerického moderátora Larryho Kinga. „Než se vypracoval, trvalo mu to 40 let,“ podotkla s tím, že u nás by zřejmě zapadl velmi brzy. Švejnohová vede Klub aktivního života, o kterém jste mohli číst v článku Nestárnou, rozdali si to na motokárách.

Socioložka Vidovićová je ale optimistka. Domnívá se totiž, že změna přístupu společnosti je jen otázkou času. Impulsem podle ní bude zřejmě obrat komerční sféry, která si začne všímat narůstajícího počtu zákazníků s vyšším věkem.

Češi stárnou! Podle demografických odhadů bude Česko do roku 2050 mezi desítkou zemí s nejstarší populací světa. Každému třetímu obyvateli totiž bude nad 65 let!

K tématu stárnutí přineseme zítra rozhovor s psycholožkou Zdeňkou Sládečkovou.

Dopis diskriminovaného
„…náhodou jsem zavadil o Vaši internetovou adresu a nedalo mi to neozvat se a neposlat Vám svoji zkušenost s věkovou diskriminací. Nedávno jsem hledal nové zaměstnání. S mojí kvalifikací jsem si myslel, že nebude problém práci najít. Mám VŠ, slušně zvládám cizí jazyk. Ale bylo pro mě překvapením, že ani v Praze, kde je pracovní nabídka vysoká, se mi nedaří najít práci. Začal jsem mít pocit, že můj věk je tím problémem, proč o mne nemají zaměstnavatelé zájem (je mi 50, tedy 12 nebo 15 let do důchodu). Můj zdravotní stav je naprosto bezproblémový, nebyl jsem na nemocenské už 15 let.

Takže jsem si na internetu vyrobil dvojníka, jehož jménem jsem zasílal zaměstnavatelům kromě svého i obdobný životopis této smyšlené osoby. Stejné vzdělání, stejná praxe, jen věk o 20 let nižší. A bylo mi velmi těžko z toho, že na tu falešnou identitu mi chodily vzápětí odpovědi se zájmem o přijímací pohovor.
Pokud jsem se svým pravým jménem ptal, co já nesplňuji pro možnost ucházet se o danou práci, nikdy mi nedokázali odpovědět konkrétně, jenom všeobecnými frázemi o hledání jiného typu, jiného profilu uchazeče. A byly to firmy od malých až po koncerny zvučných jmen, personální agentury, prakticky bez výjimky. Přestal jsem svůj věk uvádět a při pohovoru jsem pak svůj věk zkreslil. Jsem v současné době zaměstnán, ale tento trend, který v naší společnosti pozoruji, mě nenechává klidným. Jako by dnešní dvaceti- a třicetiletí věřili, že pro ně se čas zastaví… Možná v budoucnosti bude ve firmách jako nálepka "Netestováno na zvířatech", nebo "Neobsahuje GMO" uváděno prověření "Nediskriminující“…“

Patříte i vy mezi 63 procent Čechů, kteří si myslí, že jsou stárnoucí ročníky diskriminovány?

Reklama