Děkujeme za další, moc pěkný příspěvek na dnešní téma. Poslala nám ho čtenářka s nickem Vlaďka006 a dočtete se v něm o jejích bohatých zkušenostech se psy, ale i kočkami.

Moc pěkný den Dano, láska ke zvířatům je mi vštěpována od mala. Nikdo mě k ní nenutil. Možná je to genetickou výbavou, možná prostředím, ve kterém jsem vyrůstala... Můj děda z mamčiny strany byl uznávaný kynolog. Pejsky cvičil, cvičil i vojákům. Měl hlavně německé ovčáky, také knírače všech tří velikostí, pár rotweilerů, několik dobrmanů, ale i dalších psů.

Jako malá jsem žila v ráji. Měly jsme velké hospodářství čítající několik kusů dobytka, slepic, ale měly jsme hlavně pár tažných koní a jednoho jezdeckého, hlídačku německou ovčandu, mazlíčka malou kníračku a 18 koček. Ano 18.

Postupem času jsme kočičky dávaly do jiných hospodářství, kde je zrovna potřebovali na chytání myší. Tento ráj mezi zvířaty mi záviděl nejeden spolužák. O toto hospodářství jsem pečovala se sestrami a maminkou. Bohužel chyběla chlapská ruka, a když mi bylo asi 8 let, tak jsme se odstěhovaly do města. Vzaly jsme si s sebou jen kníračku Bobinku a jednu kočku. O zbytek zvířat jsme se postaraly, aby se dostala do dobrých rukou.

Nejhůř se mi loučilo s ovčandou Ivou. Byla výborný hlídač a společník. Útěcha byla, že šla na venkov k mému strýcovi a kdykoliv jsme chtěly, mohly jsme za Ivuškou přijet. Dožila se dlouhého věku. Dřív jsem tento útěk mamce zazlívala, dnes mamku za to nesmírně obdivuji, že to tolik let zvládala prakticky sama. A při tom ještě pracovala na směny jako zdravotní sestra v nemocnici.

Po čase se mamka seznámila s mým otčímem a stěhovali jsme se zpět do vsi, ve které bylo naše hospodářství. Měli jsme zase domeček, tři psy a už jen jednu kočku. Tu tam k nám na čas přibyl nějaký pes, který se zaběhl nebo dočasně potřeboval domov a v útulku pro něj nebylo místo. Má mamka byla známá svou dobrosrdečností, takže kdokoliv našel psa, donesl ho k nám.

Bydleli jsme u hraničního přechodu a často se stávalo, že naši němečtí sousedi se svých mazlíčků zbavovali u nás za hranicemi. Skončila u nás i týraná fenečka dobrmana. Byly jí čtyři roky, nesnášela děti a mé nejmladší sestře byly dva roky. Veterináře pokousala při prohlídce, nechtěla na sebe nechat sáhnout a už vůbec ne chlapem. Doporučil Giru, tak se jmenovala, utratit. Mamka však zavelela: „To zvládnem.“ A zvládli jsme to. Laskavou péčí, trpělivostí a důsledností. Sestře nikdy nic neudělala a ačkoliv byla Gira 4 roky využívána na psí zápasy, dokázala se postupem času kamarádit s ostatními zvířaty bez problémů. Bývalí majitelé se na ní podepsali otřesným způsobem, to mělo za následek, že nás Girunka opustila docela mladá. Asi v osmi letech.

V rodinné tradici pokračuji. Zachraňovala jsem kočku z frekventované silnice. Kočička asi nebyla zvyklá na manipulaci, skončila jsem s tržným poraněním nejdříve u obvodního, následně na veterině (s tou kočkou, ne se mnou, musela se vyloučit vzteklina). Když mě veterinář viděl zavázanou obvazy, myslel si, že mu přinesu na prohlídku pumu. Dostal záchvat smíchu, když jsem přivedla odrostlejší kotě.

Vyhozeného pudlíka jsem umístila k mamce, která se zrovna srovnávala se smrtí naší kníračky Bobinky. Pudlíka jsme pojmenovali Benji. Benji je stále ve výtečné kondici. Je to pes k neutahání. Roník putoval k nám. Labradorku, kterou se někdo snažil podřezat a našla jsem jí u lesa, dostala po předchozí domluvě kámoška. Jsou nerozlučná dvojka.

Dále si chovám na chatě několik opuštěných koček. Za to mě tchán příliš nechválí. Neb ta chata je jeho, kočky se naučily, že v chatě je vždy něco dobrého a tak si tchán doslova musel leckdy ulovit oběd. Když si vzal kus masa na chatu k obědu a kočka na to přišla. Smůla, že naše zahrada je u silnice a kolejí, jinak bych kočičky vzala k nám. Holt ta tchánova chata je na lepším místě v přírodě, kde nehrozí střet s dopravním prostředkem. Leda, že by letadlo narazilo do stromu, kde kočka odpočívá.

Teď se snažím pomoci útulku v Děčíně. Snad jednou sebereme odvahu a pořídíme si zase pejska. Kočku domů nechci, nesnáším chlupy.

A navíc je pes jediný tvor na světě, který dokáže druhého milovat více než sám sebe a za svého pána by položil život. Psa do bytu ale ne, leda na zahradu. Pro mě je pes psem, pokud je větší než konferenční stolek. Nemám moc ráda takové psy, co se vejdou mezi dva chleby.

Kdysi jsme se ségrou přezpívaly písničku od Dj. Boba - chivava - zpívali jsme si - Dám si s kečupem - čivavu :). Sranda musí být. Jsem si však jistá, že kdyby někdo vyhodil nějakého malého psíka na ulici, skončil by kde jinde než u nás.

Čtenářkám bych chtěla vzkázat, ať se raději 20x zamyslí, než si mazlíčka pořídí. Při nejhorším je tu útulek, no. Ale věřte, že lásku a péči v útulku mazlíček nedostane tak, jako by byl s rodinou. Navíc převýchova špatně vychovaného psa, byť malinkého maltézáčka, ta stojí dost nervů a úsilí, leckdy i peněz. Mamky Benjík zdemoloval celý byt, když zůstal doma sám. Roztrhal povlečení, záclony, boty,.. Trvalo asi dva roky než ho to mamka odnaučila.

Hezký den

Vlaďka 006

Milá Vlaďko 006, myslím si totéž. Pořádně si rozmyslet, než domů přivedu psa nebo kočku. Nevím, jak snáší kočky, když je opustíte, ale psa to musí strašně ranit. Jen bezcita a citový invalida může dát svého psa do útulku, nebo ho dokonce někde přivázat v lese, či vyhodit z auta. Ale víme, že jsou i horší ukrutnosti, kterých se na těchto úžasných tvorech někteří „lidé“ dopuští.

Nemáte něco optimističtějšího na dnešní téma, milé ženy-in? Napište nám o svých kočkách a psech. Dnešní téma je tu pro vás a vaše mazlíčky. Své příběhy, názory, a třeba i fotografie posílejte na adresu:

redakce@zena-in.cz