Přichází jako sekundový záblesk. Následuje špatný pocit a nevysvětlitelná obava. Jestliže je umíte zachytit, patříte k těm šťastnějším.

Znáte to jistě všichni

Slova typu „Já ti nevím, ale nejraději bych, nevím proč, nikam nejel. Mám z toho blbej pocit,“ jste už určitě nejednou vyslovili. Jen každý v té chvíli reagujeme jinak. Někdo poslechne a možná něco změní. Jiný si řekne „kravina“ a jeho dost pravděpodobná příští reakce bude něco jako „Do háje, já to věděl!“  

Vize jsou skutečné

Přicházejí buď v podobě sekundového záblesku nějaké situace, nebo jen v podobě neopodstatněného a na první pohled iracionálního pocitu nebezpečí. „Blbej pocit“.

Jak reagovat?
A kde se to vlastně bere?

To kdybychom věděli… ale nevíme. Nezbývá nic jiného než se domnívat.

Ti, kteří už párkrát svoji, říkejme tomu zatím intuici, poslechli a odvrátili nějakou hrozbu, budou jistě s výkladem dál.
Ten, kdo je expert na vyhnání takové emoce do šuplíku s nápisem „To nic nebude,“ a později nezkoumá, zda nebyl pocit oprávněný, se tím patrně ani nebude zabývat.
Ti, kdo neposlechli a později litovali, už jsou opatrnější.
A jsou i ti, které už to ani nepřekvapuje. Jsou pozorní, žijí s TÍM a mají pro to i vlastní pojmenování. Jedna moje kamarádka tomu říká zrcátko, jiná brčko, moje dcera říká „za zdí“… Já tomu říkám „kukátko“. Někam jsem se koukla.

Budoucnost není neměnná

Vycházejme třeba z toho, že osud člověka není striktně a detailně nalajnován. Patrně existují jen základní pilíře osudu každého z nás. Mezi nimi se ale lze pohybovat na základě našeho vlastního přístupu k realitě, která má evidentně mnoho možností.
To, co je dopředu určeno, budou zřejmě alternativy budoucích událostí. A těch je spousta. Přesto TAM někde jsou všechny. To, jak se zachováme v danou chvíli, je podle všeho moment, kdy vyhazujeme výhybku k nějaké cílové realitě. Sami. Žádný osud.
Pak následuje sled událostí, které jsme si svobodně vybrali. Taky jsme mohli jít úplně jinudy, a tam by bylo něco úplně jiného…

Ono by bylo moc jednoduché sedět na zadku s vědomím, že všechno je stejně dopředu dané, takže není potřeba se o nic snažit. Jediné, co je skutečně určeno, jsou všechny možnosti a jejich důsledky. My si mezi nimi zcela dobrovolně vybíráme.

Existuje-li tedy možnost, a ona evidentně existuje, jak alespoň do některých z nich lehce nahlédnout, byla by škoda ji nevyužít. Dá se to naučit. Říkejme tomu vývoj. Stát na místě a pasivně brát jen to, co už znám, nebo co se mi předkládá, umí každý. Učit se sám od sebe a postupovat už vyžaduje vlastní píli.

Je to snazší, než to vypadá

To si takhle jedu tmou sedmdesátkou mezi Mělníkem a Medonosy směrem na Dubou. Vracela jsem se poměrně pozdě z Prahy z redakce do Varnsdorfu. Poslouchám rádio a myslím na… nevim, asi na teplou vanu…
Najednou úplně mimo všechny myšlenky mi kolem očí jakoby v hlavě proletěl obrázek něčeho velikého, leknutí a rozbitého skla. Ani ne vteřina. A protože tyhle modely svého „mezivědomí“ už znám, hodně jsem ubrala a doslova jsem se serpentinami plížila.

Dvě zatáčky a byla tam.

V záři světel, v rychlosti pod čtyřicet kilometrů v hodině koukám – laň. Ani neměla potřebu se hnout. Zírala oslněná dálkovými světly uprostřed vozovky. Krásná. Musela jsem skoro zastavit, než se rozhodla odejít. Kdybych zůstala u rychlosti, kterou jsem jela původně, neměla by za tou zatáčkou šanci a byla by jí škoda. Když pominu škodu na autě.


V tuhle dobu jsem měla být v Egyptě

Tedy vlastně neměla, ale to jsem nevěděla. Strašně jsem tam chtěla. Radek mi oznámil, že odjíždíme 16. 2. a vrátíme se 23. 2. Oznámila jsem to radostně redakci.
Od té chvíle jsem ale chodila a jako blbá jsem doufala, že to nevyjde. Iracionální, protože jsem se těšila.
„Ty, já mám nějaký hnusný pocit, nechceš to přehodnotit?“ řekla jsem Radkovi
„Co blbneš, vždyť jsi tam chtěla jet!“
„Já vím, ale už nechci. Já nevim proč, jenom se prostě najednou bojím.“
„Máš strach z letadel, proto se bojíš.“
„No, možná.“

Byla jsem čím dál nervóznější. Dokonce jsem se ho snažila přesvědčit, že není vhodná doba kvůli jeho práci. Dělala jsem všechno možné. Koukla jsem i do karet.
Z těch jsem měla pocit, že stejně nikam nepojedem, ale nikoli mou vinou, ale kvůli Radkovi. To jsem nechápala, ale uklidnilo mě to.
Za pár dnů mi Radek oznámil, že je jouda, protože spletl data! Odjezd byl totiž až 23. 2., jenže on si přeobjednal všechny schůzky právě na týden od 23. 2., kdy myslel, že bude už zpátky, a to i u partnerů, které už nedohledá.

Odvolal nakonec celý zájezd.

Včera se v Káhiře stalo to, co se tam stalo. Nemohla bych tam být, protože jsme měli odjet až teď. Ale ve svém podvědomí jsem přece měla zapsané jiné datum. Nevím zatím, jestli se můj hnusný pocit týkal týdne od 16. 2., nebo až toho skutečného od 23. 2., o kterém jsem původně nevěděla. Každopádně se to stalo tam, kam jsme měli jet.

Rozhodně si myslím, že bych vymyslela způsob, jak tam nejet. Tak to bylo silné. Měla jsem najednou hrůzu z toho, na co jsem se tak těšila. A pro nic to rozhodně nebylo. Na to se moc znám. Ještě máme ve hře tento týden, a tak sleduji, co se bude v Egyptě dít dál.

Mám mnohem víc podobných a ještě podivnějších zkušeností. A nejen já... byl by to dlouhý článek.

Kdyby to byl pilíř, jela bych

Vize, nebo řekněme předtucha či špatný pocit, není výsadou jen slepých proroků a nevidomých Bulharek či jiných vyvolených. Je to vlastnost podvědomí každého z nás. Žádná velká mystika v tom není. Stačí se jen soustředit na sebe sama.
Když otočíme svoji pozornost k vlastní duši, když se naučíme poznávat a komunikovat se sebou, pochopíme lépe i druhé. Lépe se budeme orientovat v tom, co je kolem nás.
Méně pak budeme říkat „To není možný!“, protože víme s odpuštěním kulové, co je a co není možné.

Hranice jsou vždycky tam, kam si je položíme nebo necháme položit. A otázka schopností lidského podvědomí má své hranice zřejmě mnohem dál, než myslíme. Tak si je netvořme, protože tím omezujeme svůj vlastní prostor a možnosti.

Myslím, že kdyby fakt, že se nám má něco nepříjemného stát na dovolené v tuhle dobu, byl jeden z pilířů, byli bychom tam. Tyhle pilíře jsou myslím věci karmy, o které bych se ráda zmínila příště.

Reklama