S partou starých přátel jezdíme už léta na rodinné tábory. Táboří se v indiánských stanech tee-pee, a to nejen kvůli romantice. Takové „týpko" je jedním z nejpříjemnějších a nejpohodlnějších provizorních příbytků, jaké si umíte představit. Pružné postele z čerstvých proutků (předobraz dnešních lamelových roštů), spousta místa a uprostřed ohniště. Každá rodina obývá jeden stan, večer se ale většinou všichni sejdou u někoho „na návštěvě". Hraje se a zpívá, vedou se řeči, děti přikládají na oheň klacíčky. Pohoda. A když se pak v noci zavrtáte do spacáčku, za zavřenými víčky vám tančí teplé plamínky a do usínání se ozývá tiché praskání ohně, těžko může být něco krásnějšího.

Pokud... pokud nepřijde vítr. A pokud nemáte tábor postavený na konci sevřeného údolí, kterým se ten vítr rozběhne jako o závod. Stalo se to ve chvíli, kdy už většina lidí spala, jen hlouček posledních mohykánů posedával v táborové kuchyni a dojížděl zbytky. Byl to mžik - vítr zahučel, zacloumal plachtami stanů, u jednoho z nich se otevřel vchod, takže vítr vnikl dovnitř a napnul stanovou plachu jako... no, doslova jako plachtu. On je to pořádný kus plátna! A pak už jsme jen viděli, jak se veliký kužel stanu pomalu kácí na bok a padá. Uvnitř hořel oheň a tvrdě spala utahaná indiánská skwaw a její dvě děti.

Táta těch dětí byl s námi zrovna v kuchyni. Nikdy v životě jsem neviděla člověka tak rychle utíkat! Pokud jste nikdy neviděli tee-pee zblízka - stanová plachta je natažená na tyčích, udělaných z tenkých kmínků. I tak jsou ale dlouhé okolo pěti metrů a tlusté jako mužská paže. Dostat něčím takovým padajícím do hlavy... radši ani nepomyslet.

Nastal příšerný zmatek. Na místě, kde předtím stál stan, teď ležela změť plachtoviny, šňůr, tyčí, věcí (v tee-pee se věci skladují pověšené na provázcích, natažených mezi tyčemi), něco začínalo hořet a vespod ječely vyděšené děti. Naštěstí chlapi prokázali velkou duchapřítomnost a oddílový trénink. Uhašení, vyproštění, ohledání a uklidnění bylo dílem okamžiku. Je to až neuvěřitelné, ale kromě velkého leknutí se nikomu vůbec nic nestalo - všechny tyče padly přesně tím jediným způsobem, kterým padnout měly. Asi protekce u Velkého Ducha...

Až skoro do rána pak chlapi zatloukali kolíky, natahovali provazy a upevňovali ostatní stany. Ostatní matky v nich odmítly zůstat (není divu), sbalily provizorní cikánské rance a odešly i s dětmi na zbytek noci do blízkého (velmi bytelného) seníku.

Všechno dobře dopadlo, ale trvalo mi ještě pár nocí, než jsem se přestala v noci ve stanu bát. Sebemenší zafoukání mě probudilo. A když to začne za okny hučet a kvílet, neslyším to moc ráda ani v šestém patře paneláku :-)

Reklama