Narodila jsem se v dělnické rodině. Když mi bylo šest let, rodiče se rozvedli. O mě, mou sestru a bratra se maminka starala sama. Vždycky si ale našla čas i na pomoc pro druhé. Byla to nesmírně dobrá žena.

Vyrůstala jsem prakticky mezi chudými a zdravotně postiženými. Neměla jsem s tím problém, spíše jsme se vzájemně podporovali a pomáhali si.  

Myslím, že právě tady jsem se naučila pomáhat, a tahle potřeba mě provázela po celý život.

Žila jsem převážně na ulici.

Neuznávala jsem žádnou autoritu, jen svůj rozum. K žádnému studiu jsem nikdy příležitost neměla a upřímně řečeno, ani jsem o to nijak výrazně nestála. Co nejdříve jsem chtěla začít vydělávat, abych se mohla postavit na vlastní nohy.

Zaučila jsem se jako opravářka punčoch. Když mi ale bylo šestnáct let, rozdrtil mi tu stroj několik článků prstů na levé ruce. Přišla jsem o ně.

Pak jsem vystřídala několik zaměstnání. Byla jsem prodavačkou, skladnicí i úřednicí.

V roce, kdy Otto Wichterle vynalezl kontaktní čočky, jsem se strašně zamilovala.

Seznámili jsme se v kavárně Slavia v Praze na Národní. Bylo to krásné. Byl něžný, milý, citlivý a trochu na mně byl i závislý. Čekala jsem, než se vrátí z vojny. Ani mě nenapadlo přemýšlet o někom jiném. Sloužil u „Pétépáků“.

Po návratu z vojny nastoupil můj milý do jednoho pražského divadla a já, abych mu byla nablízku, jsem tady přijala místo biletářky.  

Jeho maminka mu známost s obyčejnou žižkovskou dívkou hodně rozmlouvala. Chápu ji. Asi si pro svého syna z buržoazní rodiny představovala někoho jiného než mě. Čtyři roky před vpádem ruských vojsk do Prahy jsme se tajně vzali.

Jeho maminka pak sice dovolila, abychom se nastěhovali do jejich bytu na nábřeží, ale popravdě vztahy byly dost napjaté. A tak jsme si koupili malou chaloupku, kde jsme spolu trávili hodně času. Milovali jsme se hodně.

Můj manžel se stával stále známější, ale jeho práci znali více v zahraničí než doma. Období po vpádu Rusů a dalších nelehké časy  jsem stála po boku svého muže a snažila se mu co možná nejvíc zpříjemnit represi a útlak. Uvěznili ho.

Automaticky jsem převzala na sebe některé jeho povinnosti. Pokračovala jsem v jeho práci, přijímala jsem zahraniční návštěvy a občas poskytla nějaké rozhovory zahraničním novinářům.

Dostal se z vězení o půl roku dříve, protože dostal těžký zápal plic, a také hodně díky intervencím západních politiků.

Kdybych vám teď prozradila, čím se můj manžel, jen o patnáct dnů později, co se autorce tohoto článku narodila dcera Míša, stal, jistě byste dál už ani nemuseli číst. Patrně jste ale „doma“ už teď.

Neměla jsem z toho všeho radost. Ne snad, že bych mu úspěch nepřála, chraň Bůh, ale obávala jsem se, že by mohl ztratit svou vlastní identitu. Že by mohl být přinucen ke kompromisům, které by sám za sebe dělat nemusel.

Zvykala jsem si stejně těžko jako můj muž.

Dostávala jsem se do situací, ve kterých jsem se nedokázala pohybovat, ale snažila jsem se, aby to nebylo vidět. Nakonec jsem si přece jen dokázala udržovat jakousi hranici mezi společenskou povinností a soukromím.

Své místo jsem ale později stejně zaujala, a tam mi bylo dobře. Spolu se starými přáteli jsem založila jednu z nejznámějších a dnes již nejhlavnějších charitativních organizací, která brzy našla prostor i váhu ve světě.

Nezištnou pomocí potřebným jako bych se částečně vracela do dětství. Celý život jsem byla zvyklá starat se o druhé a potlačovat své vlastní problémy. Nechtěla jsem být jiná. Stala jsem se synonymem skromnosti, lidské statečnosti, síly vlastního přesvědčení i pevnosti charakteru.

Byla jsem v tuhle dobu tak, jak jsem to nastavila, spokojená a naplněná.

V roce, když se pražský arcibiskup Vlk stal kardinálem, se ke mně štěstěna obrátila zády.  

V květnu toho roku jsem uklouzla a zlomila si ruku i nohu. Když jsem se koncem léta uzdravila, přišla další rána. Zjistila jsem, že mám rakovinu.

Odmítla jsem se léčit na nějaké renomované zahraniční klinice a rozhodla se pro Všeobecnou fakultní nemocnici v Praze. Chtěla jsem zůstat v kontaktu s manželem i se svou činností.

Pobyty v nemocnici jsem střídala s prací. Své problémy jsem moc neventilovala, takže ani já, ani mnozí kolem jsme si neuvědomovali, jak je má situace vážná.

Naposledy jsem se objevila na veřejnosti rok před tím, než jsem boj se svou nemocí prohrála. Bylo to na datum ve čtvrtek minulý týden, přesně před patnácti lety.

Tento rok bych v létě oslavila 78. narozeniny.

Přeji manželovi, který je stále mezi vámi, hodně zdraví a úspěchů. Těší mě, že si zachoval tvář.

VÍTE, KDO JSEM?

Jméno dnešní osobnosti pište jako vždy do odpovědního boxu, který se vám otevře kliknutím SEM. Hrajeme dnes o pěknou, moderní dámskou tašku.

Prosím, nepište odpovědi pod článek, ať mají šanci vyhrát všichni. Díky.

Vítěz minulého hádání osobnosti

„Utajené zápisky Agathy Christie“, za správnou odpověď, kterou bylo jméno našeho předního herce a velké osobnosti české kultury, pana KARLA HÖGERA,

se stala:

OLGA MARIE

Srdečně gratuluji a kniha letí k Tobě!

Reklama