Víte, kdo jsem?

Promasírujte své mozkové závity, zapátrejte v paměti po obsahu učiva druhého ročníku v literatuře a poctěte mě vědomostí o tom, že jsem žil. Věřím, že kdybych vám prozradil své jméno, věděli byste. Poznáte mě ale podle životního příběhu?

Narodil jsem se uprostřed ledna ve stejný rok jako Charles Darwin ve Spojených státech.

S vlastními rodiči jsem žil dva roky. Otec se úspěšně upil a prakticky si na něho nepamatuji. Máma zemřela krátce po něm.

Měl jsem trochu štěstí, když se mě ujali slušně situovaní manželé. Dali mi vzdělání v Anglii. Pokusil jsem se pak vrátit k pěstounům a jít dál studovat universitu, ale nešlo to pro můj bytostný odpor k otčímovi. A tak jsem odešel do rodného města a věnoval se tomu, co mě nejvíc bavilo, a v čem jsem byl myslím hodně dobrý.

Vydal jsem své první dílo. Lákalo mě ale vedle alkoholu i něco jiného.

Potřeboval jsem podněty, chtěl jsem prožít něco, co by mě motivovalo a z čeho bych čerpal. Byl jsem už takový. Všechno muselo jít až na dřeň.

Vstoupil jsem do armády

Bohužel jsem tam dlouho nevydržel. Rád jsem pil. Stav opilosti byl pro mě jakousi motivací a nejvíce inspirace přicházelo právě ve chvíli, kdy bylo mé vnímání zahaleno závojem pozměněného stavu vědomí. Vyhodili mě.

To by mně ani tak moc nevadilo jako fakt, že prakticky ve stejnou dobu zemřela i má adoptivní matka.

Tu ženu jsem měl rád. To kvůli ní a s úcty k této ženě jsem se udobřil otčímem. Dokonce jsem nastoupil na vojenskou akademii. Byl jsem rovněž vyhozen.

Oženil jsem se

Neměl jsem prakticky žádný příjem, a tak jsem se nastěhoval ke své vlastní tetě. Tady jsem došel k pevnému rozhodnutí a našel jsem svou životní cestu i cíl. Vyšla mi kniha. Bylo jedno z mých šťastných období života. Prakticky první, které trvalo déle než pár dnů. Dokonce jsem se zamiloval. A hodně.

Co na tom, že mou vyvolenou byla moje vlastní sestřenice? Vzal jsem si tuhle vzácnou osobu a nastoupil jsem jako redaktor jednoho časopisu.

Nebyla to moje první redakce. Byl to zase alkohol, co bylo příčinou, že ačkoli jsem jako redaktor dokázal zvednout náklad novin nebo časopisů, pokaždé mě odevšad nakonec vyhodili.

Mé nejmenované dílo dokonce vyhrálo soutěž časopisu.

V roce, kdy se Ferdinand I. Dobrotivý v Rakousku posadil na trůn, jsem přece jen ještě získal místo redaktora.

Psal jsem články a kritiky, vydal román a vůbec se mi celkem dařilo udržet svou vášeň k alkoholu na uzdě. Bohužel ne nadlouho. Po další ztrátě zaměstnání jsem nalezl nové redaktorské místo kousek dál, ale stále v rodné zemi.

Toužil jsem začít znovu, s čistým štítem a netrápit tolik svou manželku, kterou jsem skutečně miloval. Dařilo se mi to poměrně dlouho.

Za většinu toho, co jsem v životě dokázal, vedle umění se totálně zpít, vděčím drobné, neskutečně tolerantní a krásné bytosti. Byla můj Anděl spásy, má inspirace, důvod tvořit i žít, a já jí to neusnadnil.

V našem šťastnějším období jsem vydal velkou řádku povídek, básní, prózy, a jedno z mých děl je dokonce považováno za první detektivní povídku vůbec. (Minimálně jednu jste viděli zfilmovanou.) Bylo to prima.

Pak to všechno ztratilo smysl

Moje žena mi zemřela.

Psychicky i fyzicky jsem se zhroutil. Strádal jsem, ale nadále jsem pracoval. Přednášel jsem, publikoval, stačil jsem se dokonce zasnoubit se dvěma ženami najednou. Opíjel jsem se a padal stále hlouběji.

Totálně na dně jsem se nakonec rozhodl pro návštěvu tety. Zrovna se tu konaly volby.

Zpitý do němoty jsem bezmocný padl do rukou partičky politických náhončích. Vodili mě opilého a omámeného drogami z jedné volební místnosti do druhé. Donutili mě vždy odevzdat hlas pro jejich kandidáta. Tato část mého života byla ta poslední. Tohle jsem nepřežil.

Zemřel jsem v říjnu, necelý měsíc po narození I. P. Pavlova.

Na mém pohřbu byli čtyři lidé

Je zajímavé, že stejně jako celé moje dílo byl i můj konec skutečnou, až paradoxně groteskní tragédií. Představte si, že i náhrobní kámen, který měl být postaven na můj hrob, se po cestě rozbil. Kdo mě pozná, pak ho s ohledem na atmosféru mého díla tento fakt asi pramálo překvapí. Nenapsal bych si to líp.