Víte, kdo jsem?

Narodila jsem se ve znamení Vodnáře v roce 1912 jako prostřední ze tří dětí. Můj otec byl hamižný pedant. Jeho kapesné bylo spíše k smíchu než k potřebě náctileté dívky, a tak jsem v létě odpověděla na inzerát jednoho fotoateliéru, abych si mohla vydělat nějaké své peníze.

Můj zaměstnavatel nebyl špatný člověk, ale byl to vcelku slaboch. Měl ovšem perfektní čich na lidi, kteří by mu mohli nějak ozdobit kariéru, a tím i konto.

Přijal mě víceméně i proto, že jsem působila, jak on sám později řekl, „dojmem osmnáctileté naivky. Pěkná postava, blond, modré oči. Vypadala jako panenka z reklamních letáků. A to se hodilo. Upoutala, líbila se.“

Doslova a do písmene osudový

Začátkem října, jednoho odpoledne, přišel k nám do práce ON. Cítila jsem, jak si mě pozorně prohlíží. Nebylo to nepříjemné. Byl zvláštní, mnohem starší, měl ostrý pohled hnědých očí.

Můj zaměstnavatel si jeho zájmu také povšiml. A to by nebyl on, aby si hned nespočítal, jak by takový zákazník mohl být pro jeho podnik zajímavý. Zprostředkoval setkání, které bylo jakoby náhodné.

Zakrátko mě tenhle charismatický čtyřicátník pozval do divadla.
Choval se galantně a přitom s jistým odstupem. Upoutal mě.

Nebyl jako ostatní, kterých jsem mohla mít kornout. Byl jiný. Nepřístupný, a přece pozorný. Studený a přitom vřelý. Mlčenlivý, ale moudrý. Jeho slova zněla člověku ještě dlouho po tom, co byla vyslovena.

Zamilovala jsem se, ale jeho náklonností jsem si vlastně vůbec nebyla jista. A to mě vzrušovalo ještě víc....

Asi jsem se zbláznila

Hned druhý den po divadelním představení jsem mu napsala dopis. Na rozdíl od něho jsem s projevy citu neměla žádný problém, a tak jsem v dopise uvedla, jak moc se těším na naše další setkání a jak téměř počítám hodiny, kdy se budu moci zase dívat do jeho tváře.

Myslím, že jsem trochu rozehřála jeho srdce zdánlivě obklopené jakousi skořápkou, kterou si ho přísně chránil.

Když se na mě díval, cítila jsem zvláštní chvění, jakoby strach a současně vzrušení. Říkával mi Rusalko, a já? Zbláznila jsem se do toho muže!

Žluté orchideje, které mi nosil, by snad od nikoho krásněji nevoněly. Vždy mi je dával jakoby mimoděk, jako když člověku donesete něco běžného.
Byl kavalír, a přece nevtíravý, spíše uzavřený, tak trochu otcovský.

Divadýlko pro veřejnost

Často jsme spolu chodívali do bytu mého zaměstnavatele, ale na veřejnosti jsme nikdy nebyli sami. Vždy nás velmi diskrétně doprovázel jeho pomocník.
Pokud jsme spolu někam jeli, musela jsem jezdit v jiném autě.
Trochu mě tohle divadýlko vyčerpávalo, ale pochopte, já ho milovala. A nejen já...

Stejně jako na mě působil na mnoho jiných žen, které toužily se dostat do jeho blízkosti. Psaly dopisy, byly jako omámené, a co bylo velmi zraňující, on o mně prostě nemluvil.

Nikdy neřekl: Jsem zadaný, miluji jinou ženu, nikdy mě neukázal veřejně, aby řekl: Tohle je moje láska, to jí se dotýkám, jí patří květiny i moje pozornost. Ony tak stále žily v naději, což bylo pro mne nesmírně bolestné.

Když jedna z jeho zoufalých obdivovatelek spáchala sebevraždu, jen ho to utvrdilo v přesvědčení, že zveřejnění vztahu se mnou by mohlo negativně zasáhnout do jeho politické kariéry.
Naše kontakty a setkání pak ještě více omezil.

Trpěla jsem a chvílemi i pochybovala o intenzitě jeho citu ke mně. Často jsem si říkala, že přece člověk, který miluje, nemůže být tak disciplinovaný, že se to prostě nedá vydržet... on to ale dokázal. Vzala jsem tedy za vděk tím, co byl ochoten mi dát..

Naučila jsem se ho jen obdivovat

Vedl dlouhé monology a já naslouchala. Byla bych udělala cokoli pro naši lásku, která byla alespoň z mé strany čím dál silnější. Propadla jsem mu a myslím, že jsem mohla být trochu rozumnější. Ale vykládejte o rozumu ženě, která je právě celou bytostí pohlcena srdcem.

Ovládána ryzí, ničím nepodmiňovanou, zcela podřízenou láskou.

Byl čím dál víc zaměstnaný. Stále někam odjížděl a velmi málo jsme se vídali. Snad se mu ale také stýskalo, a proto nechal zavést přímo do mého pokoje telefon, který nikdo jiný než já v naší rodině nesměl zvednout.

Myslela jsem to vážně

Začala jsem si připadat trochu jako vězeň a ze stálého hypnotizování telefonu jsem trpěla silnými depresemi.
Večer, když jsem usínala, ptala jsem se sama sebe, jestli vůbec ví, co je to láska k ženě. Jestli to všechno není jen o mně a mojí oddanosti.
Bylo to čím dál horší...

Po té, co mi dcera mého zaměstnavatele, taková jízlivá osoba, přinesla ukázat fotografie z novin, kde byl přímo v obležení různých chtivých žen, sebrala jsem otci ze zásuvky pistoli...

Přijel hned, jak se to všechno dozvěděl. Byla jsem už po operaci a mimo nebezpečí. Chirurg mu vyvrátil úvahy o tom, že jsem na sebe chtěla jen upozornit. „Rána byla mířena rovnou do srdce, což svědčí o faktu, že se chtěla doopravdy zabít,“ řekl mu.

Nic se ale nezměnilo. Až po té, co jsem se o dva roky později pokusila o sebevraždu znovu, snad teprve tehdy se v něm konečně něco pohnulo.
Možná si už připustil, že by o mě mohl vážně přijít, a snad si přiznal i vědomě, že mě má rád.

Konečně s ním

Věnoval mi najednou mnohem více času a přízně. Na jeho přání jsem ochotně odešla z ateliéru a stala se jeho osobní sekretářkou i správkyní jeho rezidence. Současně jsem dostala darem i nádhernou vilu.

Stále mě ale ničil pocit, že bych mohla být jednou opuštěna a zapomenuta. Věděla jsem, kolik nadšených dopisů s vyznáním lásky od žen dostává, jakou řadu krátkodobých známostí má za sebou i kolik fascinovaných žen chtělo od něho potomka.

To bylo i mým přáním. Přestože jsem ale k jeho vyplnění měla mnohem blíž než jiné ženy, on neměl o založení rodiny nejmenší zájem.

„Vstoupit do manželství si nemohu dovolit. Ztratil bych přinejmenším polovinu svých nejlepších a nejvěrnějších přívrženkyň,“ říkával trochu žertem. Přišlo mi to bezcitné, nikoli vtipné.

Znala jsem, ale nikdy nesoudila jeho činy. Žila jsem z jeho doteků, které s nimi ani trochu nekorespondovaly.

Štěstí na pár hodin

Mé nejvroucnější přání stát se jeho manželkou mi ale nakonec osud vyplnil. Po patnáctiletém vztahu jsem se jednoho dubnového dne konečně podepsala JEHO příjmením.

Škoda, že naše manželství a mé životní přání stát oficiálně po jeho boku žilo pouhých pár hodin. Svůj život jsem mu nakonec ochotně věnovala i v tom pravém slova smyslu. Jinak to prostě nešlo.

Poznali jste oddanou ženu? Dejte šanci i ostatním a správnou odpověď pište do pozdního odpoledne pouze na michaela.kudlackova@zena-in.cz. Vylosovaný výherce obdrží balíček kosmetiky a osobní horoskop. Hodně štěstí!