Úžasnou studnicí nápadů, kde si hypochondr může přijít zdarma na své, pokud mu chybí podněty, je klasická čekárna u doktora.

Měla jsem známého, který šel jednou na přeočkování proti tetanu - předesílám, že byl zdravý jako řípa - nicméně pak lítal po doktorech ještě dalšího půl roku. Než totiž na něj přišla řada, tak seděl asi dvacet minut v čekárně, kde se důchodci bavili o tom, co je bolí, kde je loupe, a hlavně se triumfovali v tom, jak i mnohdy nenápadný příznak může signalizovat závažnou nemoc...
Známý je poctivě poslouchal a s hrůzou zjistil, že má zhruba dvě třetiny zdravotních všech těch problémů, co tam ti lidé popisovali. A ještě k tomu propadl panice, že tyto symptomy dlouhodobě zanedbával! Že si chodil zvesela po světě a užíval si, místo aby se kurýroval. A tak, aby to dohnal, pak dalších šest měsíců absolvoval kolečko mezi obvodním lékařem a řadou specialistů. Nepřišli mu na nic, snad měl jen maličko vyšší tlak. A to určitě měl jenom proto, že viděl před sebou doktora. Myslím, že se tomu říká „syndrom bílého pláště“.

Další živnou půdou, kde člověk něco může teoreticky„chytit“, jsou autobusové zastávky. Hlavně na sídlištích a staré zástavbě, kde se lidé znají. Hlavně v dopoledních hodinách, kdy dochvilní důchodci čekají na svůj spoj s desetiminutovým předstihem a aby řeč nestála, tak mluví o tom, jak jim pomohl ten či onen lék a jak se jim sice spravil cholesterol, ale zase jim „vylítl“ nahoru cukr...
Kdo se mezi ně náhodou připlete, má pocit, že už běží několikastý díl, připomíná mi to telenovely...Je jedno, který díl vidíte, stejně je to pořád dokola a na jedno brdo...

Hypochondři teď mají mnohem lepší podmínky než dřív. Existuje spousta knih se zdravotní tématikou, nabídka v lékárnách je také vzrušující - tolik léků na tolik nemocí! Jen si vybrat!
Já to teď sice trochu zlehčuji a dělám si z toho legraci, ale pořád je lepší, když si člověk myslí, že je pomalu na smrt nemocný, a pak se ukáže, že je v pořádku, než kdyby to bylo naopak...