„Měla jsem doma taky takového, dnes s ním už nežiju,“ svěřuje se Monika. „Měli jsme koupené lístky na ples a on onemocněl chřipkou. Měl horečky, mokrý hadr na čele a sténal. Mě bylo dobře, tak jsem si říkala, že na ten ples půjdu, šli taky naši známí. Nedovedete si představit, jak se jeho stav blížil kolapsu a smrti, když jsem se začala oblékat do plesových šatů. Když jsem se oblékla, nesténal, ale chrčel a kdyby mohl předstírat pěnu u pusy, určitě by mu nějaká vyšla z úst. Navařila jsem mu čaj, dala mu léky, sice jsme se spolu pohádali, vyčítal co mohl, ale šla jsem. Docela mi zkazil večer, stejně jsem se moc nebavila. Když jsem přišla docela brzo domů, seděl u TV a kouřil. Udělal mi strašnou scénu, že on, chudák málem umíral a já se šla bavit. Mrzelo mě nakonec, že jsem přišla tak brzo. Takže, chlapova chřipka je holt chlapova chřipka.“
A slova z druhého břehu? „Vážená paní, máte-li doma opravdu takové lemro, jaké jste popsala ve svém článku, pak je mi vás líto. Připadá mi však unáhlené podle jednoho muže soudit všechny ostatní. Například já, když mám chřipku, tak sice kňourám a hekám a vzdychám, ale po řízku neteskním (jsem vegetarián), o pivu se mi nezdá (jsem abstinent) a na cigarety ani nepomyslím (jsem nekuřák). Takže jste si raději měla vzít mně, což jste ale neudělala, a tak se nedivte, že trpíte. Mimochodem - slyšela jste už o tom, že muži jsou od přírody hůře vybaveni pro snášení bolesti? Jirka.“