Foto: Shutterstock

Valašsko – to je kraj líbezný, ale drsný. Lidé, kteří zde žijí, jsou sví: historicky měli své vlastní zákony, svoje zvyky, svůj osobitý jazyk. A valašské srdce? To je neobyčejně přívětivé a nezlomné: „Gdo enem fňuká, néni z Valašska“. Dovede být ale i pořádně výbušné. To když se Valach naštengruje. Kraj, kterému vládne pohanský bůh Radegast, učaroval mnoha spisovatelům, malířům, fotografům i hudebníkům. Je tu stále co objevovat, a rozhodně nejen o Velikonocích.

Zapomenutá zvyklost – klepání

Na Valašsku se v pátek před Velikonocemi stále hojně udržuje jinde už zapomenutá zvyklost – klepání. Malí chlapci se společně sejdou, vesnicemi obcházejí s hrkači a řehtačkami všeho druhu a vytrvalým hrkáním oznamují čas modliteb namísto zvonů, které až do velikonoční neděle „odletěly do Říma“. Na Velký pátek se také někde dodnes chodí čistit studánky. Předkové věřili, že voda má v ten den ozdravující sílu. A také, že se o půlnoci z pátku na sobotu otevírá země, aby vydala své poklady.


Foto: Shutterstock

Víte, co je šmigrust a tatar?

Staré zvyky spojené se samotnou pondělní pomlázkou (ve valašském nářečí zvanou šmigrust) udržují nejen folklórní soubory, fungující v každé větší obci, ale žijí jimi malí i velcí, muži i ženy. Na pomlázku se chodí hromadně a mnohde koledníci pro tuto příležitost dodnes hrdě oblékají kroje. Muži s sebou často nosí společný tatar – obří pomlázku, dosahující délky dvou až tří metrů. Kromě toho má každý šmigrustník svou vlastní, malou pomlázku. Ženy a dívky koledníky obdarovávají ručně malovanými kraslicemi s typickým škrábaným vzorem na černém podkladu, nabízejí pečivo – tradiční valašské vdolky, Boží milosti a beránky – a na tatary vážou pentle. A nechybí ani něco ostřejšího pro zahřátí. Žádné pohoštění se totiž na Valašsku nikdy neobešlo bez kvalitní slivovice či hruškovice.

A kde se vzal Beskyd?

Objevili ho Valaši. Ti přicházeli od 14. století z dnešní Karpatské Ukrajiny na severní Slovensko, do jižního Polska a od 16. století i na Moravu, aby osidlovali drsné a nezalidněné horské oblasti a pomáhali hlídat horské přechody. Měli svůj systém právních norem: valašské právo. K němu patřily významné výsady – například neplatili peněžní desátek panovníkovi, neměli povinnost robotovat na panském, neplatili ani církevní desátek, protože byli pravoslavného vyznání. Odváděli však desátek z masa a sýra. To, co je definovalo, nebyla národnost, ale salašnický způsob života.

Aby se v drsných horách zahřáli, nosili si s sebou na pastvu bandasku s bylinkovým čajem nebo kávou z cikorky či šípkových jadýrek, do kterého si přilili tu slivovičku, tu hruškovici. Brzy však přišli na to, že jde poměr otočit a vyladit, a tak se zrodil nový artikl, který nabízeli spolu s ovčím mlékem, sýry, kůžemi a dalšími výrobky obchodníkům: ovocné pálenky s macerátem z kávy, čaje i bylin. Právě tyto destiláty učarovaly v polovině předminulého století zakladateli druhé nejstarší destilérky v Českých zemích v tehdejším Rakousko-Uhersku, frenštátskému měšťanovi Jakubu C. Kohnovi. A to natolik, že získal tajný, po generace předávaný recept a po čase začal destiláty s maceráty z kávy, čaje a čokolády sám vyrábět ve své továrně s názvem „Velkopalírna borovičky, slivovice a lisování ovocných šťáv“ ve Frenštátě pod Radhoštěm.

Unikátní nápoje se dnes vyrábějí ve stejné továrně, která se od 90. let 20. století jmenuje FLERET, podle dávných receptur pod názvem Beskyd 1129. Základem této krajové speciality je vyzrálý ovocný destilát vyrobený tradičními postupy bez doslazování ovocného kvasu nebo přidávání lihu, jehož chuť dál rozvíjejí maceráty.

Foto: Fleret

Reklama