Ač jsem byla přesvědčená, že můj páteční příspěvek se bude týkat dalších vylomenin mých dětí, manžela a jiné domácí zvířeny, přesto musím reagovat na příspěvek Míly.

Když jsem po mateřské nastoupila do zaměstnání, měla jsem tři děti ve věku 3, 8 a 10 let a manžela, který měl plat spíš slabší průměr.  Na pomoc z přízně jsem nemohla spolehnou, protože potencionální babičky se vnoučat nedožily, švagr se ženou emigrovali a starší bráška (svobodný) byl, je a bude nepraktický a v podstatě supluje moje čtvrté dítě (hrozně ho rozčiluje, když to říkám). Takže hned od začátku jsem si stanovila pravidlo, že je lepší menší nepořádek než matka v blázinci. O placené pomoci jsem z finančních důvodů neuvažovala ani vteřinu.

Jsem toho názoru, že dítě si nebude pamatovat nádobí ve škopku od oběda, ale to, že s ním mamka odpoledne válela sudy na stráni, šla s ním na zmrzlinu nebo spolu ušily perfektní originál sukni do školy. A vezmu na to jed, že manžel bude mít radši veselé rejdění pod peřinou, než ženu stojící do půlnoci u žehlicího prkna. Ta práce se stejně musí udělat, ale záleží jen na mě, jestli budu štvanec vlastní dokonalosti. U mě vítězí kompromis. 

Proč bych se nervovala, že něco nestíhám, když vím, že nejde stihnout úplně všechno. Potěšilo mě, když mi švagr přivezl jako dárek tričko s nápisem: „Vím, že nejsem perfektní – a je mi to fuk!  Ó jak mě to vystihuje (a jak mě švagr zná). Takže si jen dovolím další z mých oblíbených citátů. 

„Optimismus je, když žena večer neumyje nádobí s tím, že ráno na to bude mít větší chuť.“

„Je lepší umřít při milování, než v domově důchodců vzpomínat na pracovní úspěchy.“ 

 

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY