Jeho druhou ženou se stala teprve jednadvacetiletá Emma Waldecko-Pyrmontská. Rok po svatbě se páru narodila dcera Vilemína (1880-1962). Princezna prožívala idylické dětství na zámku Het Loo s mladou milující matkou a stárnoucím otcem. Manželství jejích rodičů, ačkoli budilo zpočátku rozpaky, bylo mimořádně šťastné. Bylo to zásluhou Vilemíniny matky, mladé královny Emmy. Byla to příjemná a nekonfliktní žena a měla na starého a původně náladového krále dobrý vliv. Dokázala jemu i své dcerce vytvořit láskyplný domov.

61fa5df9880c3obrazek.jpg
Foto: Malá Vilemína v roce 1885
The original uploader was Theoo at Dutch Wikipedia., Public domain, via Wikimedia Commons

Vilemíně nikdy nevadilo, že nemá sourozence, ba právě naopak. Když jí rodiče příležitostně přivedli do paláce ke společným hrách její vrstevníky, vůbec nebyla nadšená. Ráda se užívala svého privilegovaného postavení jedináčka a byla ráda, že se o své rodiče nemusí s nikým dělit, že je má jen pro sebe a že oni mají jenom ji. Mělo to ale dost negativní vliv na její povahu. Z Vilemíny rostla autoritativní dívka s potřebou stále někomu velet.

Zpočátku s rodiči cestovala po Nizozemí, jenže v roce 1887 se prudce zhoršil králův zdravotní stav, a tak se její matka o něj dnem i nocí obětavě starala. V roce 1890, když bylo Vilemíně deset let, otec ve třiasedmdesáti letech zemřel. Do té doby si neuvědomovala, že je otec starý a že by je mohl opustit. Ačkoli ji její matka v době otcovy nemoci připravovala na roli královny, když se jí coby desetiletá stala, situaci očividně nezvládala. Trpěla bolestmi hlavy a břicha a před otcovým pohřbem dokonce zkolabovala.

kra.gif
Foto: Vilemína v korunovačním plášti v roce 1898
Thérèse Schwartze, Public domain, via Wikimedia Commons

I když se tedy stala tak mladinká královnou, měla štěstí, že do jejích 18 let byla regentkou její milující matka. Vilemína ji obdivovala a bezmezně jí důvěřovala. Život u dvora se řídil přísným protokolem, který znamenal pro malou královnu i její matku naprostou podřízenost pravidlům etikety. Vilemína jím byla svazována a svobodná se cítila jen v přítomnosti své matky. S ní procestovala téměř všechny kouty Nizozemí a na pravidelných cestách do zahraničí se seznámila se zvyky mnoha evropských zemí.

we.gif
Foto: Královna Vilemína v roce 1909
George Grantham Bain Collection, Public domain, via Wikimedia Commons

Matka nikdy nepřipustila, aby byl kvůli vladařským povinnostem omezen Vilemínin vyučovací program, na nějž dohlížela. Hlavní důraz byl kladen nejen na cizí jazyky, náboženství, historii, zeměpis, právo a ekonomii, ale též hudební a výtvarnou výchovu a sport. Vilemína od dětství milovala i matematiku, zálibu měla v malování a ze sportů v tenise. Tyto záliby později přenesla i na svou jedinou dceru Juliánu.
Mimořádně sebevědomou královnou byla již před svým oficiálním nástupem na trůn. Ve svých úsudcích byla neústupná a nesnesla, aby se jí kdokoli protivil a znevažoval její autoritu. Prvním státním aktem, kterým se v den svých osmnáctých narozenin zapsala do dějin, bylo vydání dekretu, kterým své matce udělila nejvyšší nizozemské vyznamenání.
Vilemína velmi dobře rozuměla obchodním záležitostem a prokázala obrovský talent v podnikání. Díky svým skvělým investicím se stala nejbohatší ženou tehdejšího světa.

he.gif
Foto: Vilemína s Heinrichem v roce 1900
„Credits: Collectie SPAARNESTAD PHOTO/Fotograaf onbekend“, Public domain, via Wikimedia Commons

Na počátku nového století ji ale zaměstnávaly soukromé záležitosti. V květnu 1900 se ve Schwarzburgu v Durynsku poznala s německým princem Heinrichem z rodu Mecklenburg-Schwerin. Vlastně se poprvé setkali jako děti už v roce 1892 na jedné rodinné oslavě ve Výmaru. Vilemíně bylo dvanáct a Heinrichovi o čtyři roky více. Tehdy je ani ve snu nenapadlo, že by k sobě mohli v budoucnu pocítit náklonnost či sympatie. Ale stalo se, a tak začali uvažovat o společném životě. Přesto Vilemína zpočátku váhala. Cítila zodpovědnost vůči svému národu a přemýšlela o tom, zda Nizozemci vůbec jejího prince přijmou. Musela se rozhodnout.

Zpočátku se scházeli tajně na německé půdě, ale senzacechtiví novináři lačnící předhodit čtenářům romantickou lovestory je vypátrali. Proto v říjnu 1900 oznámili oficiálně své zasnoubení. Následovalo Heinrichovo představení nizozemskému národu a souhlas parlamentu s plánovaným sňatkem, k němuž došlo na počátku února 1901 v Haagu.

Po návratu z líbánek nastala tvrdá realita. Ačkoli se později tvrdilo, že svatba byla uzavřena bez lásky, pravda to nebyla. Vilemína zpočátku manžela opravdu milovala a bylo víc než pravděpodobné, že sympatie byly vzájemné. Vilemína toužila Heinrichovi vytvořit šťastný domov, při jejím pracovním vytížení to ale bylo prakticky nemožné. Manželské soužití komplikovala princova představa o soukromém životě nezávislém na dvoru, kde by byl on hlavou rodiny. Tato představa byla naivní a nereálná. Heinrich nedisponoval v Nizozemí žádnou mocí a Vilemína se postarala, aby to tak už zůstalo.
Šťastné chvíle zažíval pár jen při společných chvílích strávených mimo prostředí dvora, například při cestách do krajiny princova dětství ve Schwerinu.

800px-Queen-Wilhelmina-amp-Juliana.jpg
Foto: S dcerou Julianou
Bain Collection -. http://lcweb2.loc.gov/pp/ggbainhtml/ggbainabt.html, Public domain, via Wikimedia Commons

Návraty do Nizozemí pak přinášely princi depresivní stavy. Atmosféře nepomáhal ani tlak dvora i veřejnosti na zajištění následníka nizozemského trůnu. Devět měsíců po svatbě v listopadu 1901 Vilemína potratila a následujícího roku předčasně porodila mrtvého syna. I další těhotenství v roce 1906 skončilo potratem. Vilemína si zoufala a už nevěřila, že by mohla přivést na svět živé dítě. Situaci pak načas uklidnilo narození dcery Juliány 30. dubna 1909. Přišla na svět po mimořádně těžkém porodu, ale byla živá a zdravá. Jméno dostala po matce Viléma I. Oranžského Juliáně.
Po dalších dvou potratech v roce 1912 se museli Vilemína s Heinrichem smířit se skutečností, že budoucího nizozemského krále spolu nezplodí a že Juliána zůstane jejich jediným potomkem.

pr.gif
Foto: Malá Juliána v kostýmu
H. Deutmann (died before 1927), Public domain, via Wikimedia Commons

V předvečer války se královna Vilemína plně soustředila na své vladařské povinnosti, při nichž spoléhala výhradně sama na sebe, zatímco její manžel se věnoval svým milenkám a plození nemanželských dětí. Manželství se definitivně rozpadalo.
Heinrich se nikdy nesmířil s rolí pouhého manžela s povinností chodit jeden krok za královnou. To ostatně dříve či později těžce nesl prakticky každý manžel vládnoucí královny. Princ prchal od dvora a hledal štěstí někde jinde. Královna to těžce nesla a snažila se ho přinutit k manželské poslušnosti omezováním financí. Když nepomohlo ani to, rezignovala a veškerý svůj volný čas věnovala své dceři, kterou vychovávala k obrazu svému.

Přestože Nizozemí vyhlásilo v roce 1914  neutralitu, byla vyhlášena všeobecná mobilizace a armáda byla připravená v případě ohrožení okamžitě zasáhnout. Vilemína často vojáky navštěvovala, většinou bez ohlášení, protože chtěla znát reálnou situaci. Zaúkolovala i svého manžela, který se stal předsedou Nizozemského červeného kříže s pověřením organizovat transporty zajatých a zraněných. Když v roce 1916 zasáhly Nizozemí extrémní povodně, jezdila Vilemína i s manželem a dcerou pomáhat do postižených oblastí. Nakazila se tam příušnicemi s těžkým průběhem.

Se znepokojením pak pozorovala bolševickou revoluci v Rusku, zavraždění cara i pády monarchií v Evropě. Náznaky nespokojenosti pozorovala i ve své vlasti, naštěstí dokázala toto nebezpečí odvrátit díky své angažovanosti za války. Dokonce byla tak statečná, že poskytla azyl hlavnímu osnovateli první světové války – německému císaři Vilémovi II. A nevydala ho ani pod hrozbou obchodní blokády.

V roce 1934 krátce po sobě ztratila dvě hlavní osoby svého života. V březnu odešla její milovaná matka, která byla její celoživotní oporou a o několik měsíců později na srdeční příhodu zemřel i její manžel. Ačkoli už dlouho nežili jako manželé, náhlý Heinrichův odchod se jí hluboce dotkl. Napříště už byla na vše opravdu sama. Bylo to v době hospodářská krize, kdy Nizozemsko začalo coby koloniální velmoc upadat.

V té době bylo hlavním královniným úkolem najít své dceři vhodného partnera. Nebyl to zrovna snadný úkol! Ženichem korunní princezny musel být svobodný protestantský princ a žádný takový se do svatby s nepříliš atraktivní Juliánou nehrnul. Ambiciózní Vilemínu popouzelo, že její sedmadvacetiletá dcera stále zůstává svobodná, a tak zintenzivnila lov na ženicha. A ten se nakonec díky jejímu obchodnímu talentu našel! Za zády Juliány jí ženicha prostě koupila.

Byl to německý princ Bernhardt z Lippe-Biesterfeldu, synovec posledního vládnoucího knížete rodu. Ten si byl vědom svého postavení a stanovil si podmínky. Odmítl být v pozadí své manželky či tchyně. Požadoval titul, slušnou apanáž a nesporné kompetence v řízení společné domácnosti. Vilemína mu ve všem vyhověla a vše naaranžovala tak, aby se náhodně seznámili na zimních olympijských hrách v roce 1936. Juliana se do něj zamilovala na první pohled a byla to u ní láska na celý život. S věrností Bernhardta už to bylo horší.

ro.gif
Foto: Princezna Juliana s rodinou v Kanadě
Anefo, CC0, via Wikimedia Commons

Svatba v lednu 1937 a narození první Juliániny dcery Beatrix v roce 1938 byly poslední velké radostné události na královském dvoře. Celé Nizozemí s obavami sledovalo vývoj v nacistickém Německu. Po překvapivých útocích na Dánsko a invazi do Norska v dubnu 1940 bylo královně jasné, že další úder bude veden v západní Evropě. Když bylo 10. května 1940 obsazeno i Nizozemí, královna poslala Juliáninu rodinu do Británie, a když začala bitva letecká o Británii, odeslala je do bezpečí do Kanady.

Sama se také odebrala do Anglie a snažila se s Němci bojovat alespoň na dálku. V pravidelných pořadech Radia Orange vyzývala k odporu proti okupantům. Spolu se svým zetěm podporovala nizozemské podzemní hnutí.
Po útoku na Perl Harbor navštívila dceru i vnučky v Kanadě a při té příležitosti přijala i pozvání amerického prezidenta Roosevelta a s velkým úspěchem přednesla jako první královna v historii projev na půdě amerického Kongresu.

ko.gif
Foto: Projev v Kongresu Spojených států amerických
Nationaal Archief, Public domain, via Wikimedia Commons

Cesta do USA a Kanady měla pro Vilemínu blahodárný účinek, načerpala tu optimismus, který tolik potřebovala po návratu do Británie. V únoru 1944 málem zahynula při výbuchu bomby, která vážně poškodila její venkovský dům blízko South Mimms ve východní Anglii. Když letecká bomba prorazila strop a strhla jeden z nosných trámů na královninu postel, odkládala si Vilemína právě na noční stolek šperky, které si zapomněla sundat. Měla opravdu štěstí, že vyvázla živá, protože exploze zabila několik jejích strážců. 

V roce 1944 pak byla jako druhá žena v historii dekorovaná slavným podvazkovým řádem. Byla nesmírně polichocena, když o ní britský premiér Churchill na znamení uznání hovořil jako o „jediné muži“ mezi představiteli exilových vlád v Londýně.
Výjimečné postavení královny Vilemíny v Anglii kalil pouze fakt, že Británie odmítala královnina zetě jako Němce přijmout do vysokých vojenských funkcí, i když bylo jasné, na čí straně princ Bernhardt stojí. Královna mu zajistila místo v nizozemských zpravodajských službách a v roce 1944 ho jmenovala vrchním velitelem nizozemských ozbrojených sil.

Po vylodění v Normandii v červnu 1944 plánovala okamžitý návrat do Nizozemí, ale její zeť ji nepustil. Němci se nevzdávali a snažili se situaci ještě v zimě 1944 zvrátit ve svůj prospěch.

Do vlasti se Vilemína vrátila v květnových dnech 1945. Již v britském exilu uvažovala, že se vzdá trůnu, ale při svých cestách na venkov se všude setkávala s vřelým přijetím. Na podzim roku 1947 onemocněla silnou bronchitidou, a když se situace o půl roku později opakovala znovu, oznámila svůj úmysl abdikovat a odejít do ústraní. 4. září 1948 podepsala s korunní princeznou Juliánou slavnostní protokol, kterým se zřekla koruny a výkonu královské moci. Byla nejdéle vládnoucím nizozemským panovníkem, na trůně byla padesát let! Předáním trůnu se vrátila ke svému dívčímu titulu princezna. Titul královna matka odmítla, protože jej používala její matka královna Emma.

vil.gif
Foto: Královna Vilemína v roce 1948
Atelier Jacob Merkelbach, Public domain, via Wikimedia Commons

Vrátila se do zámku svého dětství Het Loo, kde se věnovala malování, čtení, sbírání panenek a sepisování pamětí, které vyšly pod názvem Osamělá, ale ne sama. Dožila se 82 let a zemřela tam, kde se i narodila, tedy na zámku Het Loo.

 Zdroj info: Kamil Rodan: Život s korunou, 2018, Kamil Rodan: Ženy s korunou, 2016

Na našem webu jste si mohli také přečíst: