Příběh první.

Tak já to mám oboustrané. Svou dceru dávám jednou za čtrnáct dní jejímu otci, a druhý víkend k nám přijede desetiletý syn mého přítele. Můžu říct, že zezačátku to bylo o nervy.

Přišlo mi, že kluk je vůči mé dceři zvýhodňován snad ze všech stran, a každý další víkend byl pro mne noční můrou. A jelikož nám přítelova bývalá kluka moc ochotně dávat nechtěla, tak jsem se snažila svou zlobu držet pod pokličkou.

Ale postupem času jsem si uvědomila, že to ubližuje mně, ale hlavně mé dceři. Ona musela poslouchat, uklízet, pomáhat... On nemusel... Ona dostala na zadek, on jen napomenutí, protože jsem neměla odvahu mu vlepit pohlavek v domnění, že už k nám nebude chtít jezdit a přítel to dá za vinu mně.

Můžu vám říct, že jsem to dlouho nevydržela a rozhodla se udělat tomu přítrž. A světe div se - povedlo se. Promluvila jsem si s přítelem, který se mi od té doby snaží pomáhat tím, že svého syna více vychovává, a hlavně jsem si promluvila s klukem, který se od té doby snaží všemožně vyjít vstříc (no,dala jsem na jevo, že i on může sem tam jednu schytat, když drzosti přerostou určitou míru, ale na druhé straně, když bude všechno v pohodě, bude čas na hry a podobně - prostě něco za něco).

No a protože se mu u nás líbí a do budoucna by u nás chtěl i bydlet, tak se snaží, snažíme se všichni. A tím, že jsme vytýčili určitá pravidla, jsme prospěli všem čtyřem. Já jsem od té doby v pohodě, děti se domluvily a povinnosti se snaží plnit společně (občas taky dojde na hádky a rozepře, ale to už jsou banality) a přítel je taky spokojenější, protože vidí, že když se snaží klukovi vštípit nějakou radu do života, tak na něj dá. No, ale puberta se blíží, tak aby nám to vydrželo.....

S.

 

Příběh druhý:

Som víkendové dieťa. Respektívne, bola som ním, až kým som neprišla na vysokú školu. A keďže naši sa rozviedli, keď mi bolo 6, tak som ním bola dostatočne dlho.

Ale nikdy som sa nemohla sťažovať. Napriek tomu, že som žila s mamou, ocko mi dával čo mohol, trávili sme spolu tie klasicke víkendy každých 14 dní, ale i prázdniny, letné dovolenky pri mori, Silvestra. Možno som mala výhodu, že ockova nová manželka nemohla mať svoje vlastné deti, a tak sa mne i sestrám maximálne venovala, dokonca sestry u nich žili, keď chodili na strednú. Výborné bolo, že ocko na maminu nikdy nepovedal pred nami zlého slova, aj keď teraz viem, že ho to muselo stáť veľa síl. Mamina totiž po ňom chcela mnoho peňazí, ocko nás financoval po celý čas. Kupoval nám všetko: zimné oblečenie, topánky, platil nám výlety zo školou i s kamarádmi. A navyšše, vždy si našiel čas sa s nami porozprávať, ísť s nami do prírody i pracovať na záhrade. A jeho manželka? Tá sa nenápadne, pomaličky dostávala do našej detskej dušicky, nie násilne, ale pomaly, podľa toho, ako vycítila, že nám to bude príjemné. A navyšše sa kvôli nám naučila piecť koláče, pretože sladké milujeme a mamina nám nikdy nepiekla.

Myslím, že to dôležité je nechať deti, aby si zvykli, dať im najavo že sú naše a máme ich radi, aj keď s nimi nežijeme, mať pre nich to milé slovo, keď ho potrebujú, ale aj povedať, keď sa nám niečo nepáči. Ocko vždy povedal svoj názor a potom nás nechal, aby sme porozmýšľali a urobili, čo považujeme za správne my. Dieťa, keď je malé, možno nevie, ako to všetko je, preberá názory dospelých. Ale keď vyrastie, utriedi si to v tej hlave samo a zistí, kto je preň ten lepší rodič, ktorému na ňom viac záleží. A možno práve preto teraz bývam u ocka a jeho manželky.

Stenla