Zuzanka má dvě starší sestry, matku a otce, který píše scénáře k filmům a vštěpuje všem třem dcerám lásku k hudbě. Proto i o prázdninách v milované Konici Zuzka pečlivě cvičí na violoncello. Občas tátovi ukradne pár stránek ze scénáře, potají si je čte a přemýšlí nad útržky cizích příběhů. Také si vyměňuje dopisy se starší Monikou, kterou kdysi poznala v nemocnici. Tatínek, Monika, ale i její sestry nebo první láska, to vše formuje prázdniny, během nichž Zuzka přestává být malou holčičkou. Poznává, že ti nejbližší nás často opouštějí a že čas s nimi můžeme znovu prožít pouze ve vzpomínkách.
Hořkosladká a nostalgická prvotina známé spisovatelky Zuzany Dostálové vychází v novém vydání. Vypráví o zážitcích, které z dětí dělají dospělé a na které se nedá zapomenout.
Zuzana Dostálová (1976) je violoncellistka a spisovatelka. V roce 2016 publikovala svou prvotinu Proč všichni odcházejí. Je také zakladatelkou projektu Povídky ze zdi, jehož podstatou je štafetové psaní. S autorkami Pavlou Horákovou a Alenou Scheinostovou vydala novelu Johana (Paseka 2018) a ve stejném roce vyšel v Pasece její druhý román Hodinky od Ašera, po kterém v roce 2020 následoval román Soběstačný. Jejím nejnovějším literárním počinem je román Karneval zvířat (Paseka 2023), který s nadhledem popisuje těžký život hudebních umělců.
|
Jak knihu získat? Napište nám do pondělních 14 hodin nějaký váš prázdninový zážitek z dětství do komentářů pod článek. Tři z vás pak vybereme a knihu Proč všichni odcházejí zašleme. Hodně štěstí. |
Nový komentář
Komentáře
Prázdninový zážitek z dětství, který se mi vybaví je s dědou. Dědeček rád sedával na lavičce pod starým ořechem a pozoroval okolí. K tomu si zapálil cigárko, které si sám ubalil a to bylo něco, co upoutalo mojí pozornost. Ten rituál chvíli trval a já sledovala šikovné prsty jisté rutinou letitého balení. Vzal noviny, dnes vím, že nejsou jen na čtení, nebo jako nezbytná rekvizita do kadibudky. Pečlivě utrhnul dlouhý proužek a nasypal cestičku tabáku, který se různě měnil podle dostupnosti. Pečlivě uhladil ruličku a zapálil. Ta chvíle prvního potažení a jemného obláčku dýmu ve mě vyvolává pocit nostalgie. A jsem ráda, že tuhle vzpomínku mi čas od času dopřeje vášnivý kuřák, kterého potkám v ulicích města a podle pohledu v očích má stejný požitek jako tenkrát děda
Byla jsem malá a na starost mě dostala náctiletá sestřenice. Místo aby mě hlídala, měla kolem sebe partu lidí a jak už to chodí, v nestřeženém okamžiku jsem spadla do vody místního koupaliště. Naštěstí mě jeden její kamarád vytáhl a všechno dobře dopadlo.
Vybavuje se mi nezapomenutelný zážitek ze zimních prázdnin. Byli jsme pozvaní na chatu někde na Vysočině. Byla to obrovská stará roubenka a tak se nás tam tehdy vešlo asi 25 . Sešli se kamarádi rodičů i s dětmi. My jsme tam byli poprvé a vůbec jsme to tam oni v okolí neznali. Na sobotu ráno byl naplánovaný větší výlet po okolí. Jeden strejda to tam znal a tak výpravu vedl. Rodiče s námi dětmi se courali poslení, protože jsme měli kratší nohy a ve vysokém sněhu se nám šlo špatně. Pak jsme došli na nějaké rozcestí uprostřed lesa, kde nebyly žádné značky ani rozcestník. A ten vedoucí strejda ukázal nalevo a šlo se. Jenže můj táta starý zálesák a horal řekl, že je to blbost, že tama se domů nedostaneme a rozhodl se jít na druhou stranu. Dopadlo to neslavně. Naše skupina ve které byli 3 dospělí a asi 8 dětí se dostala na chatu až za tmy, po pochoďáku dlouhém 25 km v teplotě okolo -18°C. Nějakou dobu jsme šli i po silnici, ale takovou tlupu nikdo nemohl vzít. Takže dodnes si pamatuju ten krásný pocit, kdy jsme promrzlí došli na chatu, dostali teplé jídlo a sesedli se u hořícího krbu. V dnešní době, kdy má každý u sebe mobil s navigací, by se to asi nestalo. Přesto na to ráda vzpomínám.
Já jsem v dětství nikam na žádné prázdniny nejezdila, naopak pražská babička u nás doma trávila celé léto a hlídala nás. Společně s ní a se sestrou jsme podnikaly různé výlety do okolí. Jednoho dne jsme se vydaly na pěší výlet na zříceninu hradu Potštejn, která je vzdálená od našeho městečka asi 10 km. Bylo krásné počasí a vesele jsme za družného hovoru šlapaly. Když jsme dorazily k úpatí zříceniny ,která se vypíná vysoko na kopci tak se před námi vinula úzká cestička. Tou jsme se vydaly ale po chvíli se nám skoro ztrácela v hustém houští, nechtělo se nám vracet a tak jsme pokračovaly směrem vzhůru. Já jako mladší jsem se drápala s babiččinou těžkou kabelou a o dva roky starší sestra pomocí hole, kterou používala babička milou babičku postupně vytahovala do strmého kopce. Po dvouhodinovém pachtění jsme celé zpocené a s odřenými koleny dorazily do cíle abychom posléze zjistily, že z druhé strany se vine pohodlná asfaltka. Patřičně jsme se sestrou rundaly a tak babička aby nás uchlácholila, vytáhla z kabely usmažené řízky s chlebem a limonádu. Jen chci dodat, že babičce bylo v té době již 76 let.
Můj prázdninový příběh se jmenuje "Nechytli jsme kapra ani autobus"...
Je to prázdninový příběh starý více jak 25 let, a stále je živý v mé paměti.
Zažila jsem ho se starším bráchou o jedněch prázdninách v minulém století. Brácha byl vášnivý rybář. V době, kdy s jeho ženou ještě neměli vlastní dítko, jsem u nich byla na prázdninách. Nebyla jsem zas tak malá holka, ale rozhodně jsem byla zpestřením jejich života. A tak, světe div, brácha měl vzal na ryby do 20 km vzdáleného města. Jeli jsme autobusem. Brácha měl v rybářském vaku pruty, návnady... Já nesla batůžek s pitím a něčím na chuť. Plán byl, že se na oběd vrátíme. Tehdá v oné obci, kam jsme k rybníku vyrazili, probíhali podél silnice stavební úpravy a došlo k přesunu i několika zastávek autobusu. Dopoledne u rybníka bylo fajn, a to přes to, že jsme nechytli kapra, ani jinou rybu.
Moje babička byla Němka. Každý mi říkal, jak je to fajn, že se doma a zadarmo naučím cizí řeči. Ale jako dítě jsem to tak nebral, prostě mě to tenkrát nebavilo. Ona vcelku česky rozuměla, ale pořád mluvila německy. Takže vznikaly nejrůznější zkomoleniny. Kdysi dávno ji ještě můj taťka naučil naprostou blbinu - teď se omlouvám, jestli to bude znít nevhodně či vulgárně - ale velmi si oblíbila slova : vysrat za kredenc. Dodnes nevím, zda věděla, co to znamená a proč to kdysi kdosi řekl, ale když k nám přišli na návštěvu spolužáci, začala jim podstrojovat dobroty a vyrukovala s touto " poučkou ". Zprvu byli naprosto v šoku, ale potom se chechtali jako o život a samozřejmě to začali používat - no ovšem jen do té doby, než na to přišli rodiče a rázně zakročili. Babička byla za nezapomenutelnou jedničku. Ano, i já bych se mohl přesně tak zeptat. " Proč všichni odcházejí "....
Kdo nezažil, nikdy nepochopí, že i dítě může mít opravdový strach. Asi v mých 10 jsme se vraceli z dovolené v Chorvatsku. Jízda trajektem bylo něco neuvěřitelného, leč při zpáteční cestě nás zastihla celkem nepříjemná bouřka. Takové vlny jsem do té doby viděla jen ve filmu. Trajektu se podařilo pomalu dostat k molu, ale vlny nás pořád tahaly zpět. Když najížděl náš autobus na pevninu, opět přišel nějaký zpětný tah a půlka autobusu byla na lodi, ta druhá na břehu. Všichni křičeli, vypukla panika .... ale všichni věřili v kapitánovi zkušenosti. Dopadlo to dobře, ale od té doby....respekt....
Název ve mě evokuje vzpomínku na prázdniny roku 1982, kdy zemřel děda. Otec mého taťky. Tehdy mi bylo 12 let. Pamatuji si smutný pohřeb, následný oběd, kdy jsem nechápala jak ti lidé mohou jíst a povídat si v tak smutnou chvíli. Mě to prostě nešlo. A ještě někdo v tu chvíli byl velmi smutný a nešťastný. Byl to můj tatínek. Měl červené oči a ani když se vzpomínalo nic s ním nebylo. A potom přišel ten zážitek...
Šlo se k dědovi do bytu. Děda žil sám v garsonce. S babičkou byli rozvedení.Presto babička byla přítomna. Vše to bylo jak v děsivém filmu, začalo handrkování, následovala hádka. Můj otec si vzal dědův výuční list, v němž byla fotografie jeho otce za mlada, židli na níž děda rád sedával a k nám (jeho rodině) řekl: "jdeme". Vystřelili jsme tam odtud, nasedli do auta a jeli domů. Nikdo ani nemukl a to byla cesta dlouhá 150km. Jen mamka taťku v předu držela za ruku. Dlouho potom taťka se svou rodinou nemluvil. Sice to byl zážitek pro mě tehdy velmi emotivní a smutný. Na druhou stranu jsem cítila a uvědomovala si tu podporu. Jak prostě spolu rodiče drželi, jak se podporovali. A to je dodnes. Tatínek je nevratně nemocný, není schopen po mrtvici komunikace. Přesto s ním má mamka skvělý vztah a dorozumí se s ním, pomáhá mu a neztěžuje si.
Jo a židlí má taťka stále. Je na ní kytka. Dřív na ni však sedával
Jako malá holka jsem jezdila na pionýrské tábory. Moc se mi tam ale nelíbilo, jenže jsem jet musela. Naši neměli tolik dovolené. Když mi bylo 12 let (v září pak 13), tak jsem byla v Pnětlukách u Loun. Ten název si celé roky pamatuji. Líbily se mi chmelnice, bylo to jiné než u nás na severu. Možná tam bylo i tepleji. Chodili jsme se koupat na místní koupaliště. Jednou tam najednou bylo pozdvižení, shlukovali se lidé. Zachránci (nebo plavčík, kdo dneska ví?) vytáhli z vody utopenou dívku. Poprvé i naposledy jsem viděla takové neštěstí. Od té doby jsme se koupat nešli. Ale ... v rádiu nebo v televizi hlásili, že se v Pnětlukách u Loun utopila 13.tiletá dívka... No a naši rodiče (jistě nejen moji) z toho měli málem smrt. Ihned telefonát do tábora. Tenkrát jen pevná linka. Tak tako událost mi skoro 50. let uvízla v hlavě.
V dětství jsem jezdívala na tábory, a každý z nich vydal na hromadu zážitků! Jeden rok jsem si sama postavila odkorkáč (tj. podsadový stan z odřezků ze stromů těžených na dřevo), a na to dodnes s láskou vzpomínám. V dnešní době člověk nemá tolik příležitostí vytvořit vlastníma rukama něco užitečného, natožpak si postavit vlastní bydlení.
Moje babička měla malé hospodářství. Měla i dvě kozy a každý rok měla některá z nich kůzlátka. Měla jsem je moc ráda, jen mi nebylo jasné, kam vždycky po čase kůzlata zmizela. Jednou jsem si jedno kůzlátko opravdu zamilovala. Nosila jsem je babičce až do domu, vázala jsem mu červené mašličky kolem krku, hrála jsem si s ním, pojmenovala jsem jej Lízinka. Až jednou Líza zmizela. Všude jsem ji hledala, plakala jsem a babička mě volala k obědu. Byly řízky a bramborová kaše. Celá uplakaná jsem se vrtala v talíři a můj o 10 let starší strýček se mě zeptal, proč nejím, jestli mi Líza nechutná. Strašně jsem brečela a nemohla jsem to babičce a dědovi odpustit. Od té doby jsem tam nikdy nechtěla jíst maso.
Nejkrásnějším zážitkem z dětství je pro mě týden strávený u rodičů mé maminky na vesnici 7 km od našeho města. Bylo mi tehdy 12 let. Babička s dědou se starali o malé hospodářství s králíky, husami a měli i dvě kravičky. Bydleli na okraji vesnice u lesa. Měli samozřejmě i psa a kočku. Pro mě kočka byla mazel, večer jsem si ji brala do postele. Ale pro babičku byla lovcem hlodavců, takže na noc musela ven. Jednou ráno se mi přišla do postele pochlubit s úlovkem. Babičku chtěl šlak trefit a kočka letěla i s myší, která se ještě hýbala. Děda moc řečí nenadělal, pletl v komoře košíky z vrbového proutí. Když mi bylo 14 let, babička zemřela, děda o čtyři roky později. Před čtvrtstoletím jsme od tety koupili zahradu nedaleko domu, kde bydleli prarodiče, ráda tam jezdím a ráda na ně vzpomínám. Jezdí tam k nám také mé tři vnoučata. Doufám, že i ony budou jednou vzpomínat na nás.
My jezdili i s rodiči k babičce a dědovi. Když jsem jestě nechodila do školy, tak měli malé hospodářství. Dvě kravičky, prasátko, slepičky a samozřejmě pejska a kočičky. Táta jim pomáhal s hospodářstvím, máma pro všechny vařila. A my děti si užívaly léto. Jednou jsem se na poli šla sama projít a pak se babičce chlubila, že jsem došla až k rybníku. Babička mě nehubovala, jen mi řekla, že tam nesmím chodit, protože tam je hastrman. A mě to šrotovalo v hlavě. Vodníci nejsou,to vim ale hastrmani?
Moc ráda na léta u babicky a dědy vzpomínám. Třeba na to jak jsem vždy stála s hrnečkem a čekala až mi babicka do něj dá čerstvé mléko od Straky nebo Plavky.
Mé prázdniny si byly dlouhá léta dosti podobné, ale s ohledem zpět vlastně moc krásné. Celé léto jsem trávila s prarodiči na rodinné chatě na malé vesnici v Českém ráji, hned naproti nám do babiččina rodného domu jezdívala její sestra s manželem a všemi jejich vnoučaty a tak jsem si já jedináček mohla užívat krásné dva měsíce ve společnosti "sestřenic a bratranců". Chodili jsme společně do lesa, koupat se do nedalekého rybníku, dole na dvorku hráli vybiku, Pan čáp ztratil čepičku, různé "školky", Krvavé koleno...Babičky pekly lívance, kynuté buchty, večer se opékaly špekáčky na ohni...Prostě dva krásné bezstarostné měsíce uprostřed přírody...
Pokud se do dětství dá počítat ještě věk 13, tak to jsem přemluvila naše, aby mě s kamarádkou pustila na prázdniny k babičce do nedaleké vesnice. Už s námi cloumaly hormony a Dáša - moje kamarádka tam měla nějaké spolužáky. Pod příslibem, že budeme trhat třešně na kompoty jsme vyrazily na kolech. Babička v tu dobu ještě pracovala, tudíž jsme měly spoustu času. No...hlavně nás zajímaly podvečery s hochy... Jednou jsme nějak neuhlídaly čas a vrátily se do zamknuté chalupy. Průšvih, že se to dozví naši byl tak velký, že jsme vlezly domů otevřeným sklepním okýnkem a ráno napsaly omluvný dopis s prosbou, aby si to babička nechala pro sebe. Zbaběle jsme ho vložily do papuče, aby byla jistota, že najde svého adresáta a odjely. Cestou jsme při každém zaslechnutí auta zalehly do příkopy..... co kdyby nás někdo hledal.....Ale dopadlo to dobře, babička nic nepráskla a já byla vyléčená z takových to dobrodružství.
Prožívala jsem krásné prázdniny u babičky, uprostřed Krušných hor, v doslova pohádkové chatičce, chodívali jsme s dědou do lesa, na čekanou, na houby, znala jsem to tam lépe než doma a často se toulala i sama, což babička při vší té práci měla ani nepostřehla a já milovala tu volnost, měla jsme pocit, že tak dýchám. Ale jednou jsem se skutečně zatoulala a nemohla najít cestu zpět, pamatuji si to zoufalství, každý strom se zdál stejný a já měla pocit, že se točím stále dokola, jako malá holka jsme si představovala Perníkovou chaloupku, která se někde objeví, ale nic :-) Po několika hodinách mě unavenou a sedící na pařezu našel děda a náš pes a já byla už daleko opatrnější. Moje děti milují, když jim tento svůj příběh vyprávím a dokonce jsme je musela vzít na místo, kde mě děda našel a bylo to slušných 10 kilometrů od babiččina domu :-)
Trávili jsme prázdniny na vesnici u babičky a dědečka. Ségře bylo kolem 7 let a mi asi 8. Byl tam taky patnáctiletý strýc Mirek. Ušil na nás pěknou boudu. Posílal nás sbírat na zahradu rybíz a angrešt a my jsme mu to nosily na lavičku jakože do výkupny ovoce. No a on to samozřejmě všechno baštil. Babička se druhý den dost divila. Šla s námi obírat angrešt a bylo jí divné, že je tak malá úroda. My jsme výkupnu napráskaly a strejda se urazil.
Každé léto jsem se sestrou trávila na vesnici u babičky a dědy. Byli to vždy ty nejlepší prázdniny. Pak mamka vyhrála finanční výhru a vzala nás do Španělska. Poprvé u moře. Španělsko je nádherné. Ihned jsem se do něj zamilovala. Plavání a potápění v moři, skvělé jídlo a pití, nádherná kultura, lidé, památky. Vše bylo dokonalé, ale i přes to, že jsem moc ráda jela k moři, prázdniny u prarodičů, na to nic nemá
Prázdniny, pro mě to bylo léto na zámku (no zámek - latrína přes dvůr, voda pumpa na nádvoří) a denní návštěva lesa a borovky a borovky. S úsilím jsem denně nasbírala 4,5 litrů a v místní zelenině prodala - 1 kg - 6,50 Kč. Ještě, že v blízkosti lesa bydlela teta, která pracovala v kravíně, tak jsem za ní z lesa utíkala a rozplývala se nad malými telátky. Z nostalgie se se vracím a snažím se natrhat aspoň litr borovek. Babička ani zámek už není, je tam snad luxusní domov důchodců, ale přece jen se dá oknem nahlédnout do místnosti, kde babička bydlela.
Z dětství se mi vybavuje jeden příběh kdy jsem s bratrem byla na prázdniny u babičky na venkově v Roudně. Mohlo mi být tak 8 let, když jsme jako zvědavá děcka nadzvedli víko králíkárny a vylovili si králička a hladili jsme ho jako domácího mazlíčka. Běda, ale když objevila babička. Zhrozila se, že by nás králík mohl poškrábat či ná třeba i utéct a tak jsme dostali vynadáno a králíčka nám sebrala. Pamatuju si, že jsem se tenkrát hodně na babičku zlobila a s bráchou jsme tenkrát nechápali proč nám babička zabavila našeho mazlíčka- králíčka. :)