Dostali jsme s přítelem nabídku od známého, zda bychom mu nepřivezli do Antwerpenu v Belgii, cca 50km od hranic s Nizozemím, kde pracuje na jednom tankeru, jeho přítelkyni. Dlouho jsme se nerozmýšleli. Ačkoli to bylo spíše pracovního rázu a jen na víkend a trochu hektické, jsme si řekli, proč ne? Ostatně, zadarmo bychom to samozřejmě nedělali a nabídka peněz také byla slušná.

A tak jsme se v pátek večer vydali na dlouhou cestu. Jeli jsme přes hory, přes doly, nahoru, dolů….
Moc času jsme neměli. Druhý den ráno v 10hod. už jsme měli být na místě, v přístavu, odkud měl tanker vyplouvat. Měli jsme na to 14 hodin.
Cesta až na hranice trvala poměrně krátce, byli jsme tam za chvíli. 
Za to trasa přes celé Německo byla nekonečná. Několik hodin ve tmě na dálnici bylo náročné a na přítele dopadala únava.
Od rána byl na nohou. Několik hodin v pracovní činnosti a několikahodinové řízení a soustředění se, za ním. Nebyl by problém, vystřídat ho, ale….Řidičský průkaz vlastním, ale zatím necelé dva roky. I když už půl roku vlastním svého čtyřkolového miláčka a jízdu miluji,  na takovou cestu jsem si netroufala. Nechala jsem ho v tom, chudáka, samotného.

Pak to na něj padlo. Ve tři v noci jsme zastavili na jednom německém odpočívadle. Usnuli jsme rychle, ačkoli byla strašná zima (asi pět stupňů nad nulou) a přikrytí jsme byli pouze zimními bundami. Do toho začalo prudce pršet.
Po třech hodinách spánku jsme se probudili celí promrzlí. Venku byla ještě tma. Posnídali jsme horkou kávu z termosky a vyrazili jsme dál.
Před námi bylo už jen pár stovek kilometrů a pár hodin nervů a dohadů, které začaly už vyjetím z domova. Protože ženská a mapa, to prý, dle mého přítele, nejde dohromady.

To víte, chlapi, ty jsou ve všem absolutně nepřekonatelní a tak jsem se musela v duchu smát a vlastně mi přišlo i líto, že kvůli takovým maličkostem, má málem infarkt.
Venku se pomalu rozednívalo, ale na krásné předjarní počasí to zatím nevypadalo. Bylo pod mrakem, když jsme konečně překročili hranice a ocitli se v Belgii.
Vjeli jsme však do města, do kterého jsme vůbec nechtěli - vymotat se z něj a dostat se zpět na dálnici bylo pak víc než náročné. Jenom půl hodiny jsme strávili vymotáváním se ze zapeklitých uliček.
Ale zvládli jsme to a již před desátou hodinou jsme přijížděli k přístavu. To už se počasí pomalu umoudřovalo. Sice byla zima, ale sluníčko se pomalu probouzelo a den začínal být hezčí.
Na tankeru už to žilo. Řepka olejka, která se měla převážet do Francie „smrděla“ po celém přístavu a chudák přítelkyně známého z toho všeho měla hrůzu v očích.
Přítel ji pozval, aby s ním strávila měsíc na lodi a aby se o něj a ještě o jednoho muže starala. Takže taková pracovní dovolená, i když si děvče představovalo, že se bude jen sladce vyvalovat na palubě, slunit se v sladké Francii a užívat si pohody. Ani vnitřek tankeru, přesto, že byl větší luxus, než u kohokoli jinde doma, ji viditelně nepotěšil….Být měsíc na lodi, hmmmm….Kdyby to byla jachta s bazénem a kdo ví s čím vším ještě, tak by to bylo hezké, ale takhle? Nedalo se nic dělat - úkol jsme splnili, a tak jsme ji opustili a nechali ji napospas houpající se řece a "smradlavé" řepce olejce….

Mířili jsme dál. Už jsme nemuseli pospíchat, čas nás netlačil.
Přes přítelovu známou jsme měli domluvené ubytování u ní doma v Holandsku, v městečku Venlo. Jeli jsme pozvolna a vychutnávali jsme si tu jarní nádheru.
V Holandsku už bylo jaro v plném proudu, ačkoli zbývalo ještě pár dnů. Více jak hodinu už jsme projížděli Holandskem, ale to, co jsme za každou cenu chtěli vidět, to, čím je tato země  vyhlášena, jsme stále neviděli.(nevíte-li, co je po tulipánech a sýrech pro Nizozemí typické, čtěte níže).

Po prostudování mapy, kde se co nachází, jsme my stále nic nenacházeli a tak jsme se vzdali té podívané a ....jsme oželeli.
Konečně jsme dorazili do městečka Venlo, vzdáleného od německých hranic cca 40km a ….Šok. Věděli jsme, že se zrovna konají karnevalové slavnosti, ale že to bude vypadat takhle, to jsme opravdu nečekali.

Všude na ulicích se povalovali papíry, kelímky od piva a nejen to, ale i lidé :-) Támhle ležel klaun, opodál zase Charlie Chaplin, za rohem objímal Elvis Marylin Monroe…Byli jsme v úžasu.
Zavolali jsme známé, aby si nás vyzvedla u nádraží. Po půl hodinovém čekání, jsme se konečně odlepili z místa a zamířili jsme k jejímu domovu. Křížem krážem jsme projížděli Venlem, do prava, do leva, jednou uličkou, druhou uličkou a byli jsme na místě.
Byt měla docela velký. 4+1 s balkonem pro ni a jejího psa stačil.
Na uvítanou jsme dostali kapku scotské, i přes náš protest, abychom se trochu uvolnili. A také trochu legalizovaného dýmu do plic. Ačkoli jsme se tohoto dýchánku nezúčastnili, stejně jsme té „vůni“ neušli. A tak ve tři odpoledne jsme už byli příjemně omámeni alkoholem. A to jsme měli naplánovanou procházku do města. Když už jsme poprvé a možná naposled v této zemi, musíme toho využít a přivézt si z cesty nějaký suvenýr. Hlavně nás lákaly pravé nefalšované belgické pralinky, které u nás dostaneme pomalu „za denní plat“/ 10dkg.
Hodiny utíkaly a my stále seděli v temném obýváku, se zataženými žaluziemi, s rozsvícenými bodovými světly, ačkoli venku bylo fakt jaro a sluníčko pořádně pařilo. To už jsme neseděli sami, nýbrž s nějakým sousedem od vedle, který už měl notnou dávku alkoholu v sobě. Prý nás hodí autem do města. I přes naše protesty, že se rádi projdeme, jelikož jsme nechtěli riskovat vlastní zdraví, jsme asi po dalším hodinovém dýchánku usedli do auta, s mírně opojeným řidičem. Připadalo nám, že zákony v tomto státě snad žádné neexistují. Nakonec jsme tedy absolvovali hororovou jízdu městem a ačkoli cesta trvala snad jen 5min, připadalo nám, že jedeme nekonečně mnoho hodin. 
V  pět odpoledne jsme konečně stáli na náměstí a mohli jsme se pokochat krásou města a uskutečnit nákupy. Ale…..Nejenže všude bylo plno lidí, nejhorší na tom bylo, že všude bylo zavřeno. Oběhli jsme půlku města, až jsme narazili na jediný menší market, ve kterém jsme doufali, že něco koupíme. Jen co jsme do něho vlezli, začal nějaký zmatek. Lidé začali pobíhat, začali házet věci do košíků…Nechápali jsme, co se děje. Bylo za pět minut půl šesté. A pochopili jsme až po té, kdy na nás nějaký vedoucí obchodu začal křičet a ukazovat na hodinky….Byli jsme z toho tak rozhození, že jsme stačili hodit do košíku jen nějaké bonbony a pohledy a zmizeli jsme… Na pravé belgické pralinky jsme se podívali jen skrze výlohu a pravé holandské sýry jsme si vychutnávali jen na obrázku. Byli jsme z toho mírně zkroušení….Pomalu jsme se vraceli zpátky s nepořízenou… Ačkoli jsme měli zavolat, aby pro nás přijeli, po absolvování jízdy smrti, jsme šli raději pěšky, i když to byl docela pořádný kus.
I přes protesty mého přítele, který si stále myslel, že ženská a orientace nejde dohromady, jsme nakonec sice s trochou zacházky, dorazili na místo. Přítel se totiž bál, že netrefíme, protože jsme nikdy touto cestou nešli, ale mně stačila jedna jízda autem a věděla jsem, kudy přesně jít.
Ale to víte, ženská orientace, je ženská orientace a stejně jsem byla neschopná, protože kdybych věděla kudy jít, tak nebudeme obcházet půlku města :-)
A byl tu večer a my už v deset hodin usínali po náročném dni plném zážitků, které nám bohatě stačily.
Druhý den ráno, jsme vyjeli už v deset, jelikož před námi byla opět únavná cesta domů. Na zpáteční cestě jsme konečně potkali vytoužený mlýn.(hledali ho hned po příjezdu do Holanska). Jen co jsme u něj zastavili, že se vyfotíme, zatáhlo se a začalo poprchávat. Udělali jsme jednu fotku a jeli jsme dál. Nejenže nám počasí na cestu nepřálo, pršelo a bouřilo, ale každou chvilku také bouřilo v autě, protože chlap za volantem s ženskou vedle sebe, která neumí hledat v mapě, to je katastrofa…. :-)

Ale nakonec jsme včas i ve zdraví dorazili domů. Zážitků jsme si přivezli, na celý život….. A i když je můj přítel strašný nervák, neměnila bych za nic na světě….Ať si myslí co chce…. Třeba se v té mapě někdy naučím orientovat :-)  

Reklama