Foto: Archiv Petry Vu

Jak jste se s manželem seznámili?
Jsme spolužáci z gymnázia. Randit jsem spolu začali, když nám bylo oběma šestnáct, i když okolí v té době nevědělo, že spolu chodíme, tvářili jsme se, že se spolu jen učíme.

Vietnamci nebývají smíšeným manželstvím příliš naklonění. Jak u vás probíhalo seznámení s manželovou rodinou?
Starší Vietnamci nejsou moc nadšení, když si jejich děti přivedou domů partnera nebo partnerku jiné národnosti. Není to proto, že by byli rasističtí, ale je pro ně jednodušší přijmout do rodiny Vietnamce nebo Vietnamku. Rozumí si s nimi, mají stejné tradice. Největší obavy u Čechů mají z toho, že se nedomluví. U nás to bylo hodně postupné. Nebyla jsem oficiálně představená jako přítelkyně. Brali mě jako kamarádku, se kterou se syn učí. Asi za čtyři roky jim začalo pomalu docházet, že se učíme nějak často. Tím, že měli dostatek času, tak se s tím docela dobře srovnali. A žádný problém nebyl.

Ani v soukromí synovi nedomlouvali?
Nevím o tom. Jediná negativní reakce, o které vím, byla od manželova vzdáleného strýce. Prý mu vzkázal, že jestli bude chodit s Češkou, tak ho vydědí. I když nevím, z čeho ho chtěl vydědit. Nicméně už jsme o něm neslyšeli.

Máte nějakou radu pro smíšené páry, které se bojí, že to u nich tak hladce neproběhne?
U Vietnamců je to trochu jinak než u Čechů. U nás je běžné, že se partnerky a partneři představují rodině ještě v době, kdy ani nemají v plánu se brát. U Vietnamců se obvykle představují až ve chvíli, kdy se chystá svatba. Takže bych poradila na představování netlačit a nespěchat, ale udělat to až ve chvíli, kdy je vztah vážný. Je fajn naučit se alespoň základy vietnamštiny. Udělá jim radost, když vidí, že se člověk snaží a chce se domluvit.

Vy jste na tom s vietnamštinou jak?
Rozumím kontextu, ve Vietnamu bych asi hlady neumřela. Snažím se zdokonalovat, ale v Ostravě moc kurzů není. Chodila jsem na ty určené malým dětem, ale soustředí se tam spíš na psaní. Já číst a psát umím, protože to se dá naučit, ale potřebuju se učit slovíčka. Naštěstí korona krize výuku posunula do online sféry, a tak mám možnost chodit přes internet na lekce, které normálně probíhají v Praze.

A co reakce vaší rodiny, když jste si domů přivedla Vietnamce?
Bylo mi šestnáct, takže to brali jako dětskou lásku. Všechno proběhlo bez problémů, myslím, že mamka je nadšená, že manžel nemá tendenci mě odvézt do Vietnamu. To jí ke štěstí úplně stačí.

Foto: Archiv Petry Vu

Jaké si Vietnamci spojují s manželstvím hodnoty?
Často se říká, že muž je hlavou rodiny a žena krkem, který hlavou otáčí. Jinak se obecně hodně cení pracovitost. Na prvním místě je zabezpečit rodinu. V souvislosti s prací je zajímavé, že Vietnamci často nechápou, že práce hlavou je taky náročná a stresující, upřednostňují práci rukama a mají předsudky. Někteří si myslí, že když člověk pracuje v kanceláři, dostává peníze za to, že má nohy na stole. Jednou se stalo, že manželova maminka potřebovala odjet a volala svému synovi, jestli by jí nemohl na dva dny pohlídat obchod. Manžel nechápal, proč by si měl brát dovolenou, aby šel prodávat do obchodu. Jinak co se týče té pracovitosti i starší Vietnamci už začínají v posledních letech jezdit třeba na dovolenou. To dřív neexistovalo. Nedovedli si představit, že třeba na dva dny zavřou obchod a někam odjedou. Ale už se to pomalu mění a Vietnamci si začínají uvědomovat, že život není jen o práci.

Má to manžel s pracovní morálkou podobně jako rodiče?
Někdy má třeba výčitky, když si má pro sebe něco koupit, nerad utrácí, vnitřně s tím bojuje, ale nakonec to zvládne. Tím, že od jedenácti let žije v Česku, tak umí víc odpočívat a užívat si života.

Mají Vietnamci před svými rodiči tajnosti?
Obecně se dá říct, že mladí Vietnamci nemají s rodiči tak kamarádské vztahy, takže jim leccos neřeknou a nechávají si to pro sebe. Asi je to i tím, že Vietnamci mají tendenci hodně srovnávat a skoro nechválí. Dokážou svoje dítě pochválit před někým cizím, ale přímo tomu dítěti to neřeknou. Tohle si pak vietnamské děti nesou do života a mohou mít pocit, že nemá cenu rodičům nic říkat, protože se stejně nemohou zavděčit. Ale není to tak, že by na ně rodiče nebyli pyšní nebo je neměli rádi, jen to většinou nedokážou říct.

Vietnamci mají hodně zvyklostí a rituálů. Do jaké míry zasahují do vašeho života?
Moc ne. Na konci ledna slavíme s manželovou rodinou nový lunární rok, ale do žádných dalších oslav nás nikdo nenutí. Několikrát jsem s tchyní zašla na budhistické slavnosti do pagody, ale jen ze zvědavosti. Ani manžel není nijak věřící.

Nenarážíte na to, že manželovi rodiče by chtěli, aby vám život řídily pověry?
Je pravda, že jsou hodně pověrčiví, ale pro nás je to spíš vtipné, než aby nás to nějak omezovalo. Hodně věcí se týká jídla. Když jsem kojila, tak mi bylo řečeno, že nesmím jíst okurky. A to byla přitom zrovna jediná zelenina, o které se v Česku říká, že se jíst může, protože nenadýmá. Při těhotenství se taky zjistilo, že syn má zvětšenou ledvinovou pánvičku. Nakonec to dobře dopadlo, jen bylo potřeba to hlídat, kdyby něco. Vietnamci mají tendenci uzdravovat tím, že budou jíst věc, která je špatně. Takže mi říkali, že mám jíst hodně ledvinek. Potom platí, že když se člověk chystá na zkoušku, neměl by jíst vajíčka, protože mají tvar nuly, což znamená nula bodů. Vyhnout by se dotyčný měl i banánům, protože po banánových slupkách se může uklouznout, a to nenosí štěstí. Hodně mě překvapil jeden vietnamský rituál. Mrtvý člověk se nejprve pohřbí do provizorního hrobu, po několika letech se vytáhnou a očistí kosti a uloží se do hrobky a teprve potom je zemřelý finálně pohřben. Naštěstí už se od toho z hygienických důvodů pomalu upouští.

Jak vůbec probíhala svatba?
Měli jsme ji na dvě části. Dopoledne se konal obřad s rodinou na úřadě a potom následoval slavnostní oběd. Bylo to hodně české, obsluha měla dokonce kroje. V šest hodin jsme se přesunuli do velkého sálu, kde se konala vietnamská část svatby. Teprve tam jsme krájeli dort, znovu si dávali prstýnky apod. Bylo tam asi 540 hostů.

Foto: Archiv Petry Vu

Kolik lidí z toho jste znala?
Moc ne. Ve Vietnamu se to bere tak, že svatba dětí je společenská událost rodičů, kteří si tam zvou hodně svých známých. A také to celé platí. Není výjimečné, že je na svatbě třeba 1000 lidí. U nás se počet snížil, protože já jsem zase tolik hostů neměla. Byl to možná místy trochu chaos, ale myslím, že obecně se to povedlo, hosti byli spokojení a svatba se jim líbila

Absolvovali jste nějaký zajímavý rituál?
Po obědě jsme se ještě zastavili u manželových rodičů doma u oltáře předků. Tam se modlí a babičce a dědečkovi se dávají nějaké obětiny. Pro mě to znamenalo jen, že jsem se tam na chvíli postavila se sepjatýma rukama a zase jsem šla. Vietnamci si hodně potrpí na petardy a ohňostroje, protože věří, že tak vyženou zlé duchy. Na svatbě jsme tedy měli ohňostroj, který jsme neviděli ani my, ani naši hosté. Začal, když jsme přijížděli, a všichni byli tou dobou vevnitř. Až potom jsme se od jiných obyvatel Ostravy dozvěděli, že byl moc hezký.

Foto: Archiv Petry Vu

Klade vám okolí nějaké otravné a opakující se otázky ohledně soužití Češky a Vietnamce?
Osobně ani tolik ne, ale na internetu jsou lidé odvážnější. Klasika jsou dotazy typu, jestli je pravda, že mají Asiaté menší penisy než zbytek světa. Na to se nedá nic říct. A potom se taky ptají, jestli máme pěstírnu marihuany a jestli jíme psy.

Máte? A jíte?
Nemáme a nejíme. Je vtipné, že si lidi myslím, že jim Vietnamci v restauraci naservírují psa a budou ho vydávat třeba za hovězí. Psí maso je ale považované za delikatesu a ani ve Vietnamu se úplně běžně nejí a nechává se na slavnostní příležitosti. Kdyby nějaký Vietnamec přišel k psímu masu, věřte, že si ho raději nechá pro sebe. Mladší Vietnamci ale už psy tolik nejí, mají je víc jako mazlíčky.

Ochutnala jste alespoň?
Psí maso mi nabídla jedna velmi chudá rodina na vesnici. Měli fenu a ta každý rok rodila štěňata. Doslova si utrhli od úst, aby mě pohostili, takže jsem si ze slušnosti musela dát. Ale nijak mě to neoslovilo, přišlo mi tučnější než třeba vepřové.

Jak jíte doma?
Půl na půl českou a vietnamskou kuchyni. Vietnamská jídla jsou super v tom, že jsou docela rychlá na přípravu, většinou je to rýže s masem a zeleninou. Mám ráda pho bo (silná polévka), bun cha (rýžové nudle s bůčkem) nebo tenoučké placky z rýžové mouky banh cuon, které se prokládají olejem a houbami a namáčí se do sladkokyselé omáčky.

O Petře Vu (29)
Petra Vu vystudovala informatiku a výpočetní techniku a před mateřskou pracovala jako programátorka. Její vztah s přítelem jménem Hà trvá už třináct let, z čehož jsou tři roky manželé. Společně vychovávají sedmiměsíčního syna. Nejen o společném soužití píše Petra blog Hogreta.

Čtěte také:

Reklama