Foto: Shutterstock
„Byla jsem zrovna u rodičů a pomáhala mámě s něčím v kuchyni. Lenka přišla později, všechno bylo v pohodě, smály jsme se, povídaly… A pak jsem ji zahlédla v ložnici, jak prohrabuje maminčinu šperkovnici,“ svěřuje se Radka.
Ta nejdřív nechápala, co se děje. Myslela si, že se Lenka jen dívá na staré náušnice, které obě jako malé zbožňovaly. Jenže pak viděla, jak si sestra něco rychle schovává do kapsy a před odchodem z ložnice si ještě vzala několik bankovek z matčiny kabelky a tiše odešla.
„V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Lenka jako zlodějka? To mi nedávalo smysl. Opravdu jsem si myslela, že jsem to špatně viděla. Jenže jsem ji pak slyšela, jak na chodbě nervózně zavírá kabelku a později jsem zjistila, že máma už několik dní postrádá prsten po babičce, o kterém si myslí, že ho někam založila. Takže to evidentně nebylo poprvé,“ říká Radka.
Radka od té chvíle nespí, protože neví, co má dělat. Rodiče nemají peněz nazbyt. Táta je nemocný, máma pracuje jen na půl úvazku. Každá koruna se počítá.
„A já přitom vím, že jim někdo blízký ubírá z toho mála, co mají,“ říká. Přestože by za sestru dýchala, cítí, jak se v ní pere obrovský smysl pro spravedlnost s hlubokým strachem, že by přiznáním mohla zničit něco, co budovaly celý život.
„Je to moje dvojče. Když ji obviním nebo prozradím, zradím ji. Když budu mlčet, zradím rodiče. A do toho mě tíží myšlenka, co ji k tomu vůbec přivedlo. Má problémy? Dluhy? Hrála si na silnou, a přitom je ve stresu? Proč neřekla mně?“ ptá se.
O vyjádření jsme poprosili psycholožku a mentální koučku Pavlu Köhling:
To, co Radka pozorovala, je opravdu šokující a znepokojující. Když jde o krádež v rodině, člověk často neví, jak reagovat, protože nechce nikomu ublížit, ale zároveň nechce nechat věci jen tak být. Co může Radka ze své pozice udělat? Nejprve asi zvážit, jestli si se sestrou promluví. Někdy k rozuzlení situace pomůže klidný, soukromý rozhovor. Ne obviňování, ale popis toho, co člověk viděl a jak se kvůli tomu cítí. Například: „Byla jsem u toho, když sis vzala máminy šperky. Mám strach, že se něco děje. Můžeš mi to vysvětlit?“ To může otevřít dveře k tomu, aby přiznala, že má nějaký problém, ať už finanční, osobní, nebo jiný. I když je to emocionálně náročné, měla by mít Radka na paměti, že to, že se do téhle situace připletla, není její vina. Sestřino chování je pouze jejím rozhodnutím a Radka za ně nenese žádnou odpovědnost. Pokud má Radčino dvojče nějaké potíže, mohla by jí sestra být oporou v těžké situaci a podpořit ji k řešení. Jestliže je však situace závažnější, bude třeba ji nasměrovat k odborné pomoci. V neposlední řadě je otázkou, zda o tom všem říct i rodičům. Jestliže má Radka obavy, že by situace mohla eskalovat nebo se znovu opakovat, je dobré to zvážit. Rodiče mají právo vědět, že se něco děje, zvlášť pokud jde o jejich majetek. Klíčovým bude především rozhovor mezi sestrami. Pokud mají opravdu dobrý vztah, budou spolu mluvit upřímně. A to je první krok k vyřešení problému.
 Současně pomáhá v rámci koučingu s posilováním mentálního zdraví a osobnostním rozvojem dětem i dospělým. Vystudovala psychologii na Masarykově Univerzitě v Brně. Při práci se svými klienty využívá metod rodinné terapie, vychází ze systemického a narativního přístupu a uplatňuje také principy case managementu. |
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Při nejbližší příležitosti bych se ségry ptala, co to mělo být, aby mi to nějak rozumně vysvětlila. Pokud odmítne nebo řekne nějakou fíkovinu, které nebudu moci uvěřit, tak bych požádala sestřičku, ať ty věci laskavě vrátí, a ať se to už nestane. Jinak že ji nehodlám krýt a rodičům to řeknu, teď že má poslední šanci, kterou jí dávám a jestli ji zahodí, tak je mi líto, ale i sesterská láska má jisté hranice. Osobně si myslím, že ti rodiče z příběhu to už vědí, protože asi nejsou hloupí. Dobře, prsten se mohl zakutálet, jeden prsten, jednou, náhodně. Ale bankovky z peněženky? To už by mi bylo hodně podezřelé, a rozhodně mám přehled o tom, kolik mám v peněžence, tím spíš to ví ta matka, co musí počítat každou korunu. Jenom možná neví, která z dcer to byla, a mlčí, protože je jí to trapné.
Dala bych sestře na vybranou: vrátit anebo to budu muset prozradit rodičům já.
Když ji viděla, tedy přistihla, měla reagovat hned. Nejde o malou krádež malého dítěte. Sestra je dospělá a odpovědná za své činy. I když je to krádež v rodině, je to krádež, tedy trestný čin, přestupek proti dobrým vztahům v rodině. Pokud toto bude sestře tolerováno, bude v tom pokračovat a hodnota ukradených věcí bude narůstat. Promluvte si se sestrou, ať předměty a peníze vrátí a rodičům se přizná. Jinak to udělejte sama. Kdo k rodičům dochází? Vy dvě. Pokud se krádeže nevyjasní, budete podezřelá i vy a dobré vztahy budou i tak v háji.
To je pěkná blbost. Přece když jí viděla, proč se jí hned nezeptala co to dělá.