„Náš Lukáš spal už od narození ve svojí postýlce,“ vypráví Lukášova maminka Lenka. „Nikdy jsme ani neuvažovali o tom, že by to mohlo být jinak. Je pravda, že když mu bylo asi sedm měsíců, měl období, kdy nechtěl v postýlce zůstat. Čtyři nebo pět večerů po sobě dělal cirkus – křičel dvě nebo tři hodiny v kuse. Sedávali jsme s manželem u něj, střídali jsme se, pochovali ho, ale pak šel vždycky zpátky do svého. Pak to zase skončilo, jako když utne, a od té doby je klid.

Když jsem Lukáše čekala, řekli jsme si s mým mužem, že si musíme uchránit jedno místo, které bude patřit jenom nám. Které bude takovým naším útočištěm, kde si budeme moct odpočinout. Měla jsem odstrašující příklad u kamarádky, za kterou děti lezly i na záchod. Tak jsem nechtěla dopadnout. Dneska jsou Lukymu dva roky a jasně, že třeba v neděli ráno může za námi po postele přijít a všichni se společně muchláme. Ale na noc? Neexistuje.“

 

Tak to je jeden názor. Názor maminky, která udržela situaci, tak říkajíc, pevně pod kontrolou. Ale může to být i jinak… Takhle to vidí Jana, maminka osmiměsíčního Petra a dvouletého Davida.

 

„Péťa měl po narození zdravotní potíže. Měla jsem o něj hrozný strach, tak jsem jeho postýlku nedala do dětského pokoje, ale k nám do ložnice. Péťa se budil mnohokrát za noc, bylo to šílené k němu pořád vstávat – a tak jsem to většinou vyřešila tak, že jsem si ho vzala k nám do postele. V polospánku jsem ho nakrmila, pohladila, ukonejšila… bylo to mnohem pohodlnější. On si na to ale taky zvykl a teď už v postýlce vůbec neusne. Uspím ho vedle sebe, a když vytuhne, opatrně ho přemístím do jeho postýlky. Jen málokdy tam ale vydrží celou noc. Jakmile zjistí, že není máma na dosah, je zle.

Horší je, že na Petra začal žárlit David, který takováhle privilegia nikdy neměl, protože byl zdravý jak řípa a spal jako dřevo. Když v noci ucítím, že se mezi mě a Karla (manžela) cpe další tělíčko, nemám to srdce ho vyhnat. Když tam může být jedno dítě, tak tam může být i druhé, no ne? Vlastně se mi to docela líbí, mít ta mláďata kolem sebe, připadám si jako správná máma. Jenže by to chtělo větší postel, ta naše manželská nám už začíná být poněkud těsná. Někdy se Karel uprostřed noci odstěhuje a jde radši spát k Davidovi, který má už „dospělou“ postel. Když chceme provozovat nějakou erotiku (ne, že by to bylo moc často :o))), musíme zamknout, a i tak nás někdy v nejlepším vyruší zoufalý hlásek za dveřmi.“

 

Je to dilema. Když spí miminko už od porodu ve své vlastní postýlce, nemusí si pak na ni obtížně zvykat; pro maminku to ale znamená časté noční vstávání. Společné spaní může být krátkodobě pohodlnější, zaděláváme si tak ale na pozdější problémy. Většina odborníků doporučuje, že by dítě mělo trvale spát ve své vlastní postýlce přibližně od konce sedmého měsíce, nejpozději koncem prvního roku života.  Při pokusech v laboratoři pro výzkum spánku se prokázalo, že dítě spí tvrději, když je v postýlce samo. Má to prý dva důvody: Jednak pohyby rodičů, kteří se ve spaní převalují a tím dítě ruší, a pak také příliš vysoká teplota. Čím víc lidí spí pohromadě, tím víc „topí“ -  to vede k tomu, že pak všichni spí neklidně a povrchně.

 

Někteří rodiče odůvodňují svoji „postelovou toleranci“ nočními strachy svého dítěte. Myslí si, že když dítě ponechají napospas v jeho postýlce, noční děsy se ještě zhorší. Podle dětských psychologů je to ale právě naopak. Svoje obavy se nenaučíme překonat, pokud jim nikdy nebudeme vystaveni. Čím častěji zvládáme situaci, která nás děsí (třeba samotu), tím více se proti ní „otužujeme“ a zbavujeme se strachu.

Podle mých posledních zpráv uvažují Jana s Karlem o tom, že si nechají na zakázku vyrobit větší postel. Na pochybnosti a námitky odpovídají, že v některých kulturách je společné spaní rodičů a dětí do určitého věku běžné. K jejich mírně alternativnímu způsobu života by se to možná i hodilo... Tak uvidíme. Za rok nebo za dva se ozvu, jak se to u nich vyvíjí.

 

Také pouštíte „vetřelce“ do své postele, nebo je to u vás tabu?

Směla jste spát s rodiči, když jste byla malá?

Je podle vás společné spaní nevýchovné a nepohodlné, nebo naopak posiluje rodinnou soudržnost?

Reklama