Malé a křehké miminko má velkou moc, změní vám nejen dny, ale i noci. Samozřejmě, že jsou i výjimky, které potvrzují pravidlo. Smůlou však je, že takový potomek se většinou narodí vaší kamarádce. Takže jak to s tím spaním kojence nebo batolete v manželské posteli vlastně je? Začnu koncem, pravda je relativní pojem a většinou je někde uprostřed. Ujasněte si ,co vyhovuje vám, partnerovi a dítěti a pokuste se ignorovat tlaky okolí, které bude hýřit zaručenými radami a recepty, které fungují na opravdu všechny děti. I matka začátečnice tuší, že metoda, údajně se osvědčující u všech dětí bez rozdílu, rozhodně pro všechny není. Dokonce si dovoluji tvrdit, že takové postupy mohou být pro některé děti škodlivé.
VÝHODY společného spaní
Podle profesorky Margot Sunderland, která je ředitelkou Střediska pro mentální zdraví dětí v Londýně a autorkou mnoha knih o dětské psychice, vyrůstají z dětí, které svoji postel sdílejí s rodiči, klidné vyrovnané osobnosti. Zmíněná autorka neváhá tvrdit, že např. ve Velké Británii velmi rozšířená praxe, jež velí nechávat již několikatýdenního kojence spát samotného v postýlce mimo ložnici rodičů, je škodlivá. Mozek takto odloučeného děťátka prý podle jedné neurologické studie vykazuje obdobnou aktivitu jako při fyzické bolesti. Margot Sunderland dále uvádí, že noční odloučení zvyšuje u malého miminka hladinu stresových hormonů, což může mít za následek projevy neklidu a úzkostí.
Profesorka Sunderland poukazuje na to, že společně strávené noci mohou pomoci vyrovnávat se s tlaky a frustracemi. Z tohoto pohledu je tedy možné spaním s rodiči pozitivně ovlivnit celkový vývoj dítěte.
Světe div se, ale nocování „na jedné hromadě“ někdy vítají citově založení tatínci s časově náročným povoláním, pro které je noční tulení v průběhu týdne často jediným kontaktem se svým potomkem. Dovoluji si tvrdit, že to pro dobrou vzájemnou citovou vazbu může v dnešní uspěchané době udělat poměrně velký kus práce.
NEVÝHODY společného spaní
Rodiče potřebují mít čas i sami pro sebe. Manželské lůžko sdílené s potomkem (potomky), je často prvním krokem k oddělenému spaní otce a matky, což může mít negativní dopad na vzájemný partnerský vztah rodičů.
V listopadu 2005 vydala americká Akademie pediatrů prohlášení, kde se zástupci uvedené organizace vyjádřili, že společné spaní s dětmi zvyšuje riziko náhlého úmrtí kojenců (SIDS). Pravdou však zůstává, že existuje řada studií, které toto prohlášení naprosto popírají. Například v Japonsku, kde je zdravotní péče na vysoké úrovni a zároveň přetrvává tradice společných nocí, je procento úmrtí na SIDS nižší než v jiných rozvinutých zemích.
Noci strávené pod jednou rodinnou peřinou mohou ve výjimečných případech vést i ke katastrofě. Až pětadvacetkrát se zvyšuje riziko udušení mladšího kojence, v USA tímto způsobem zemře každý rok kolem 70 dětí. Na vině je nejčastěji požití alkoholu nebo jiných omamných látek. Příčinou ale mohou být i nevhodné lůžkoviny, velké plyšové hračky nebo např. jen ruka jednoho z rodičů, kterou bude mít miminko přes tvář.
Zajímavý je názor, že spaní s rodiči znamená zvýšené riziko výskytu alergie, zvláště u dětí s genetickou dispozicí. V posteli rodičů se totiž v daleko
Také z vysoké postele bez ohrazení může miminko snadněji spadnout.
Co tedy doporučit?
Prakticky všichni odborníci na dětský spánek jsou vám schopni dát jednoznačnou odpověď, problém je v tom, že odpovědi mohou být naprosto protikladné. Americký odborník na spánek dětí Richard Ferber je otcem postupu zvaného Ferberizace. Metoda si klade za cíl, aby dítě bylo schopné spát a usínat samo. Ferber jde dokonce tak daleko, že tvrdí: „Tím, že dítě spí samo, cítí se být nezávislou osobností.” A jak probíhá nácvik?
Několika měsíční miminko je uloženo do postýlky, dveře se zavřou a případný pláč je ignorován po dobu 20-30 minut. Teprve pak je povoleno dítě utišit. Zapovězené je ovšem vyndávání z postýlky. Doporučuje se děťátko pohladit, a pak opět rychle odejít. Následující noc probíhá stejně jen s tím rozdílem, že interval odloučení se prodlužuje o 5 min. Celý proces se opakuje s prodlužováním intervalů do té doby, než přijde den, kdy dítě usíná bez pláče a v noci se nebudí nebo je schopné opět usnout samo. Stejný postup jako při uspávání se zachovává i při nočním probouzení.
Zarytým odpůrcem zmíněných praktik je už výše uvedená Margot Sunderland, která ve své celoživotní práci poukazuje na kladný vliv rodinného lože… a pak z toho, milé ženy-in, buďte moudré!
A jak je to s vetřelcem ve vaší posteli, milé matky-in?
Vyhovuje vám společné nocování, nebo jste jeho zarytými odpůrkyněmi?
Nový komentář
Komentáře
u nás to máme rozdělené takto: já+mimino v ložnici v posteli, starší syn + tatínek v pokojíku. Do 3 let se mnou spával i první syn a nemyslím, že by to někoho z nás poznamenalo. A s manželem se umíme vždycky nějak domluvit.
nesouhlasim s "ferberizaci", nikdy bych to male neudelala, jsim ji kdykoliv k dispozici, ona sa rada tuli a mazli, usiname spolecne na posteli, kdyz jdem spat s manzelem, prelozime ji do postylky. Kdyz manzel neni doma, spime spolecne na velke posteli.
Myslím,že nechať niekoľko mesašní mimčo plakaž zatvorené niekde v izbe určitý časový interval je hovadina.
Som za to,aby aspoň do pol roka bolo mimčo súčasťou rodičovskej spálne.Nemusí byť priamo v posteli,ale aspoň nech je postieľka blízko rodičov.
Vyřešili jsme to elegantně .... malá spí v postýlce, ale má ji přistavěnou hned vedle našeho letiště, takže vlastně spíme vedle sebe a kdykoli ji můžu přes šprušle hladit či houpat. Před rozedněním, když už jen tak trochu pospává, si ji často vezmu na kojení do postele a pak už si ji tam nechám ... tyhle chvíle mám moc ráda
Meander:
Amálie: Tak já jsem zase odmalička spala ve své postýlce, která dokonce (to vím jen z vyprávění) nejdřív byla v obýváku, až posléze se přestěhovala k rodičům do ložnice (vlastní pokoj jsem nikdy neměla), a nepamatuju si, že bych se kdy sama bála usínat. Že jsem se v postýlce nudila a vyvolávala, že chci čurat, že chci napít, a pořád dokola, to jo
MOJEELISKA: Proboha! Hlavně ji neuč psát!
malé je 15měsícu dlouho jsem jí kojila skoro do tet takže docela často spala se mnou a vůbec mě i manželovi to nevadilo i tet jsou dny kdy spí semnou
myslím, že odsunutí novorozeněte někam na druhý konec bytu je stejně pitomý extrém jako desetileté dítě sdílející postel s rodiči.... cokoliv mezi tím by měl být kompromis vycházející z toho, co zrovna té které rodině vyhovuje - většina lidí co znám to má právě tka půl napůl - malé mimi v posteli občas ano, občas ne, batole pak ve své postýlce, někdy i ve svém pokoji.... detaily nejsou důležité, důležitá je spokojenost obou stran. Musím říct, že čtyřměsíční syn fandící (vykřikující do rytmu) při
mě dost vyvedl z míry
děti byly prvních pár měsíců teoreticky ve své postýlce přiražené k naší posteli. Někdy skončily u nás, někdy ne. Já se s dítětem v posteli ale nevyspím, takže pokud jsem měla síly, tak jsem je přesunovala. Zhruba ve čtyřech měsících začali oba fest hudrovat, že je budíme, takže přes moje přesvědčení, že mimi patří alespoň do roka k rodičům, byli oba přestěhovaní do extra pokoje. Dneska sdílí pokojíček, v pohodě. Ráno za námi chodí do postele syn; dcera je sice přísavka mamánkovací, ale ráno žádá vstávat a dostat mlíko - prostě "žrádlo" má přednost. Naší postel oba vnímají spíš jako ring ke kočkování s rodiči než jako místo odpočinku.
mám ráda přehled o dětech a čím jsou menší, tím větší potřebu mám. Teď mám už třetí půlroční a taky spí se mnou jako předešlé dvě. Kojím a tak to je i pohodlné. U prvního se stávalo, že ve dvě v noci jsem začala kojit a ve čtyři ráno vytáhla zapomenutou bradavku a spala dál. Také přemýšlím, že bych ho mohla zalehnout, ale spím nějakopatrněji. A když se v noci, když nespím a kouknu na to dokonalé stvoření vzniklé ze dvou buněk. Ta příroda to ale umí...
já jsem zvyklá kopat do bráchy když se mi rozvaluje na posteli..tož chdák mimčo
Náš prcek má skoro 3 roky a spává s náma v ložnici,ale má vlastní lůžko.Starší kluk má svůj pokojík a jak jsem ráda,když se přijdou ráno potulit oba dva.Společné spaní myslím neškodí ,ale také záleží na domluvě rodičů.
Děti když byli malé tak spali snáma v ložnici ve své postýlce.Od 3 let jsem je dala do dětského pokoje.
Nyotaimori: večer dáváme do postýlky, ale ráno spinká hodku s náma :-) - není to však pravidlem
Meander: joooo, to musíš vyřešit :-)
Blueberry: Některé děti to skutečně samy vyžadují. Dcera měla od narození obrovskou potřebu se dotýkat. A jak už jsempsala, ona přestala chodit k nám do postele až po čtvrtém roce, zatímco syn u nás za své dva roky života spal maximálně 3x. Prostě tu potřebu nemá.
taky bych to chtěla zažít ale pořád se nedaří
do jednoho roku spala dcera s námi v ložnici,ale pak už měla svůj pokojíček.Je to asi lepší i pro to ,že se lépe osamostatní,ale dá se otomto tématu dlouho debatovat,co je lepší.