Malé a křehké miminko má velkou moc, změní vám nejen dny, ale i noci. Samozřejmě, že jsou i výjimky, které potvrzují pravidlo. Smůlou však je, že takový potomek se většinou narodí vaší kamarádce. Takže jak to s tím spaním kojence nebo batolete v manželské posteli vlastně je? Začnu koncem, pravda je relativní pojem a většinou je někde uprostřed. Ujasněte si ,co vyhovuje vám, partnerovi a dítěti a pokuste se ignorovat tlaky okolí, které bude hýřit zaručenými radami a recepty, které fungují na opravdu všechny děti. I matka začátečnice tuší, že metoda, údajně se osvědčující u všech dětí bez rozdílu, rozhodně pro všechny není. Dokonce si dovoluji tvrdit, že takové postupy mohou být pro některé děti škodlivé.

 

VÝHODY společného spaní

Pokud se miminko v noci často budí, nemusíte vstávat z postele, abyste je utěšily. U nočního kojení platí tato výhoda dvojnásob. Mnohé maminky uvádějí, že díky společně sdílenému lůžku kojí v podstatě v polospánku.

Podle profesorky Margot Sunderland, která je ředitelkou Střediska pro mentální zdraví dětí v Londýně a autorkou mnoha knih o dětské psychice, vyrůstají z dětí, které svoji postel sdílejí s rodiči, klidné vyrovnané osobnosti. Zmíněná autorka neváhá tvrdit, že např. ve Velké Británii velmi rozšířená praxe, jež velí nechávat již několikatýdenního kojence spát samotného v postýlce mimo ložnici rodičů, je škodlivá. Mozek takto odloučeného děťátka prý podle jedné neurologické studie vykazuje obdobnou aktivitu jako při fyzické bolesti. Margot Sunderland dále uvádí, že noční odloučení zvyšuje u malého miminka hladinu stresových hormonů, což může mít za následek projevy neklidu a úzkostí.

Profesorka Sunderland poukazuje na to, že společně strávené noci mohou pomoci vyrovnávat se s tlaky a frustracemi. Z tohoto pohledu je tedy možné spaním s rodiči pozitivně ovlivnit celkový vývoj dítěte.

Světe div se, ale nocování „na jedné hromadě“ někdy vítají citově založení tatínci s časově náročným povoláním, pro které je noční tulení v průběhu týdne často jediným kontaktem se svým potomkem. Dovoluji si tvrdit, že to pro dobrou vzájemnou citovou vazbu může v dnešní uspěchané době udělat poměrně velký kus práce.

 

NEVÝHODY společného spaní

Rodiče potřebují mít čas i sami pro sebe. Manželské lůžko sdílené s potomkem (potomky), je často prvním krokem k oddělenému spaní otce a matky, což může mít negativní dopad na vzájemný partnerský vztah rodičů.

V listopadu 2005 vydala americká Akademie pediatrů prohlášení, kde se zástupci uvedené organizace vyjádřili, že společné spaní s dětmi zvyšuje riziko náhlého úmrtí kojenců (SIDS). Pravdou však zůstává, že existuje řada studií, které toto prohlášení naprosto popírají. Například v Japonsku, kde je zdravotní péče na vysoké úrovni a zároveň přetrvává tradice společných nocí, je procento úmrtí na SIDS nižší než v jiných rozvinutých zemích. 

Noci strávené pod jednou rodinnou peřinou mohou ve výjimečných případech vést i ke katastrofě. Až pětadvacetkrát se zvyšuje riziko udušení mladšího kojence, v USA tímto způsobem zemře každý rok kolem 70 dětí. Na vině je nejčastěji požití alkoholu nebo jiných omamných látek. Příčinou ale mohou být i nevhodné lůžkoviny, velké plyšové hračky nebo např. jen ruka jednoho z rodičů, kterou bude mít miminko přes tvář.


Zajímavý je názor, že spaní s rodiči znamená zvýšené riziko výskytu alergie, zvláště u dětí s genetickou dispozicí. V posteli rodičů se totiž v daleko větší míře vyskytují roztoči, kteří se živí miniaturními šupinkami kůže a lupů. Dospělý člověk je schopen za týden vyrobit kolem 5 g těchto dobrot, ty se poté postarají o výživu asi 10 000 roztočů. Tito členovci žijí především v lůžkovinách, v čalouněném nábytku, kobercích a dalších textiliích. V dětské postýlce se vyskytují jen minimálně, neboť kůže se prý olupuje až v pozdějším věku.


Také z vysoké postele bez ohrazení může miminko snadněji spadnout.


Co tedy doporučit?

Prakticky všichni odborníci na dětský spánek jsou vám schopni dát jednoznačnou odpověď, problém je v tom, že odpovědi mohou být naprosto protikladné. Americký odborník na spánek dětí Richard Ferber je otcem postupu zvaného Ferberizace. Metoda si klade za cíl, aby dítě bylo schopné spát a usínat samo. Ferber jde dokonce tak daleko, že tvrdí: „Tím, že dítě spí samo, cítí se být nezávislou osobností.” A jak probíhá nácvik?
Několika měsíční miminko je uloženo do postýlky, dveře se zavřou a případný pláč je ignorován po dobu 20-30 minut. Teprve pak je povoleno dítě utišit. Zapovězené je ovšem vyndávání z postýlky. Doporučuje se děťátko pohladit, a pak opět rychle odejít. Následující noc probíhá stejně jen s tím rozdílem, že interval odloučení se prodlužuje o 5 min. Celý proces se opakuje s prodlužováním intervalů do té doby, než přijde den, kdy dítě usíná bez pláče a v noci se nebudí nebo je schopné opět usnout samo. Stejný postup jako při uspávání se zachovává i při nočním probouzení.
Zarytým odpůrcem zmíněných praktik je už výše uvedená Margot Sunderland, která ve své celoživotní práci poukazuje na kladný vliv rodinného lože… a pak z toho, milé ženy-in, buďte moudré!

 

A jak je to s vetřelcem ve vaší posteli, milé matky-in?

Vyhovuje vám společné nocování, nebo jste jeho zarytými odpůrkyněmi?

Reklama