Tak jeden díl už nám stihla dodat Gentiana, teď přinášíme pokračování od Hedviky Šiškové. 

„Jééé!“ zařvala Dorka při pohledu na to špinavé klubíčko tak, že mi zalehlo v uchu.
„No nepočítej s tím, že to tady zůstane!“ vražedně jsem se podívala na podezřelého vetřelce a dál kartáčovala kabát.
„No mamíííí! Táta kvůli němu riskoval život a ty ho vyhodíš?!“
„O tátovi mlč!“ Opět jsem se vražedně zadívala, ovšem tentokrát ne na chlupatého vetřelce, ale na vlastního manžela, který usnul v kuchyni na lavici.

Jakej já měla vztek! Bůh je mi svědkem, že kdyby nebylo trestné zabíjet pivní pupky, ten můj by to už měl dávno za sebou!
Funěla jsem, zuřila a skoro brečela nad špinavým kabátem. Kartáč nekartáč, fleky tam byly pořád.

„Mami...?“ Dorka sotva pípala.
„NE! Nenecháme si to tady! Dám tomu najíst a pak to vodnesu do parku!“
Dcera byla evidentně zklamána a zhnusena mým přístupem k živým a bezbranným tvorům. Sbalila špinavou kouli a zavřela se s ní uraženě v pokojíku.

Odložila jsem kartáč, kabát hodila do skříně, abych ho neměla pořád na očích, a šla do špajzu do tajné skrýše. Tedy… Jarouš si myslel, že je tajná. Ona nebyla tajná v podstatě nikdy, což on ale nezjistil a doufám, že ani nezjistí.

Vytáhla jsem domácí slivovičku a jednoho panáka do sebe kopla na ex.
„Blbec jeden…“ samomluva mě jakýmsi záhadným způsobem uklidňovala. „Vožere se, vyválí v bahně, zničí sobě kalhoty, mně nový kabát a ještě sem přitáhne tu zablešenou kouli…“ Kopla jsem do sebe druhého panáka a nalila třetího. „Počkej, dědku, já ti to vypiju a budeš mít prd! Já ti dám hospodu s Pepíkem! Já ti dám, zachraňovat smradlavý chlupatý koule!“

Po pátém panáku jsem už slívku radši uklidila do tajné skrýše, které vůbec tajná nebyla, a šla do ledničky pro zbytek jater.
„Dorko!“ křikla jsem a bylo mi úplně jedno, jestli se ten pivní mozol vzbudí nebo ne. Vztek mi projížděl tělem jak elektrický proud a já nevěděla, jestli ten skutečný výbuch teprve přijde, nebo už nastal.
„No?“ dcera vykoukla ze dveří a vypadala hůř než vyděšené kuře, které poprvé vidí lasičku.
„Dej tomu nažrat, já to pak vodnesu!“ strčila jsem jí tácek s játry.
„Mami… to není žádný TO od Kinga, to je Lofíček. Je to kocourek…dívala jsem se, má pindíka…hele…“ vystrčila na mě zadek té koule.
Zafuněla jsem jak lokomotiva před poslední jízdou. „Dej tomu nažrat, nebo to vyhodim hladový a bude mi úplně jedno, co se s tím stane!“

Velká chvíle nastala. Dorka bulela, Jarouš chrápal a smradlavá koule mňoukala v tašce.
„Jdi spát, jsem tu hned.“ Zabouchla jsem dveře a vydala se vstříc podzimní noci. Studený vítr se mi dostával pod bundu jak ledové ruce tanečníka a já si to rázným krokem mířila přímo do parku. Však tam je koček až až. Tam mu bude dobře.

Žlutá, studená světla hladila chodníky parku, vítr byl stále drzejší a drzejší. Zachumlala jsem se do bundy a jediné, nač jsem myslela, byla postel. Bože, to byl zase den!

Jarouš oddychoval v kuchyni, jakoby ho právě doktor House vyléčil z roční nespavosti, Dorka vzlykala v pokojíku a já se konečně převlékla do pyžama a vklouzla pod peřinu. Jak já byla ráda, že mám druhý den ještě volno!

Spánek mě vzal do náručí a já usínala za zvuku tichého vrnění, které se neslo ložnicí. Poslední moje myšlenka byla na veterináře a kvalitní kočičí šampon… Odplula jsem na loďce snů ve stejnou chvíli jako Lofík, náš nový člen rodiny.

Reklama