Na den, kdy se na mém těhotenském testu objevily dva proužky, nikdy nezapomenu. Měla jsem velikou radost o to větší, že jsem už ani nedoufala, že by se, kdy mohlo zadařit.

Můj manžel, veterinární lékař, mi samozřejmě po celou dobu mého těhotenství udílel rady a nezapomínal mě informovat….že kráva to má jinak….nebo, že tohle prožívá i opice…atd.  Určitě si dovede představit, jak se mi to skvěle poslouchalo a i přes to, že jsme se domluvili, že bude u porodu, s ubíhajícími dny do porodu se zvětšovala má nejistota, jestli to je ten správný krok.

Představa mého muže byla ta, že ON bude ten hlavní porodník a lékař se sestrami budou přihlížet, jestli to dělá dobře. Už jen zbývalo, aby řekl, že miminkovi uváže provázky, aby ho vytáhnul ven a já už bych vážně začala kolabovat.

14 dní před porodem, když manžel odcházel na hokej se slovy, že mi nechá doma klíče od auta, že KDYBY NĚCO, tak abych mohla odjet do porodnice sama, ale že bude na telefonu a mám mu zavolat, odešel a já vzteky dala plech s ještě teplými koláčky mezi kolena a se zuřivostí jsem je do sebe začala cpát. Až jsem dostatečně půlkou plechu zahnala zlost, dostavil se nečekaný břichabol. Manžel ( jak jinak ) telefon nebral…a tak jsem se jala moje nadýmání zaspat.

V jednu hodinu v noci mě vzbudila ( dle mého soudu ) střevní příhoda, to už probudilo i mého muže a s vyděšeným výrazem, že UŽ JE TO TADY se začal rychle oblékat. Při pohledu na něj, jak stojí u dveří v zimní bundě a kalhotách od pyžama se mé bolesti stupňovaly a to i výbuchem smíchu. Snažila jsem se ho uklidnit, ať nepanikaří, že jsem to prostě s tím jídlem přehnala. Po dlouhém přemlouvání ulehnul a usnul spánkem nespravedlivým. A já tiše bloumala mezi toaletou a ložnicí. O půl čtvrté jsem ho vzbudila, abychom přece jen zajeli do porodnice, co kdyby to nadýmání mělo vliv na miminko. Neznalá, nepoučená a hlavně s představou, jaká hrůza je porod, si vůbec nepřipouštěla, že za pár okamžiků budu maminkou.

Po příjezdu do porodnice se mne ujala sestra a manžela strohým hlasem usadila na židli stojící na chodbě. Na otázku, proč nemůže být se mnou, mi odpověděla, že nerodím, tak co panikařím. Takže mezi tím, kdy jsem si prožívala největší bolesti a toužila po jeho držení za ruku, on na chodbě držel židli a měl chuť s ní praštit.

Po příchodu primáře a jeho vypoulených očích, jestli vím, že už rodím, jsem neměla chuť na stěžování, ale vynutila jsem si přítomnost manžela. Divil se, že už tam se mnou není dávno. Ona „ příjemná sestra“ se v přítomnosti mého muže chovala, tak sladce, že jsem měla chuť jí mojí zvednutou nožkou pěkně nakopnout. Mezi stahy si povídal s primářem a ten opřen o mé koleno, s chutí odpovídal na jeho otázky. Nevěřila jsem svým očím, já, která myslela, že to je její poslední hodina a pánové si povídali o studentských létech…

Pak už se vše seběhlo velmi rychle. Manžel si přestřihnul pupeční šňůru a já v jeho očích viděla něco, co doposud ne. Byl to ten nejpyšnější otec na světě. Když se dozvěděl, že je to KLUK, vyskočil neuvěřitelně vysoko se vztyčenou rukou ( zřejmě dozvuky hokejového utkání ) a volal JÓÓÓ, JÓÓÓ, je to KLUUUUK, já to VĚDĚL !!! Hladil mě, zahrnoval polibky a zatím co já byla šťastná, že je to za mnou…

 

Dnes budou malému tři roky a jak říká, bude taky opravovat zvířátka, jako tatínek, takže budoucí snacha se má na co těšit…

 

 

Niki

 

Milá Niki, tak tohle je taky jedna z věcí, které nechápu. Vždycky jsem si myslela, že manžel je uporodu právě a především proto, aby byl mamince oporou v době, která samotnému narození děťátka předchází. Moc díky za Tvůj příběh...