Ano, mám rád dobře rostlé ženy. Plnoštíhlé ženy. Velké ženy. Ideál krásy je pro mě Věstonická Venuše. Já sám jsem štíhlý až vyzáblý, takže je to případně poněkud podivná kombinace dvou lidí, ale mně to nikdy nevadilo...

Ženy bohatých proporcí mám rád odjakživa, s láskou vzpomínám na jednu vyloženě tlustou tetu, matčinu přítelkyni, která mě už jako kluka brávala na klín a já si už tenkrát podvědomě užíval pocitu krásného opojení všemi těmi krásnými a měkkými tukovými polštáři, na kterých se mému kostnatému tělíčku tak dobře leželo. Tato teta bohužel tragicky zahynula a já pamatuji, že mne to tenkrát hodně vzalo, byla to vlastně moje první láska.

Pak přišlo období dospívání a také uvědomění, jaké ženy se mi skutečně líbí. Vzhledem k tomu, jaké ženy jsou nám předkládány jako krásné, začal jsem si připadat jako vyvrhel a úchyl, který není normální. Opravdu na toto období vzpomínám nerad a troufnu si říci, že jsem to měl s přijetím svojí „orientace“ skoro tak obtížné jako homosexuálové.

Když jsem si totiž našel první přítelkyni (Lenka byla překrásně kulatá a oblá ve svých sedmnácti letech), styděl jsem se přivést si ji domů. Ani s chozením po venku to pro mě nebylo nejsnazší, jakmile nás jednou zahlédli spolužáci ze střední, udělali nám na chvíli ze života takové malé soukromé peklo...

Mělo to ovšem i svoje světlé stránky. Byla to pro nás pro oba první láska a první milování v chatě Lenčiných rodičů patří k zážitkům, o kterých se mi dodneška docela často zdá. Její krásná velká prsa houpající se nad mým obličejem patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem v životě spatřil.

S Lenkou jsme se rozešli, ale já po čase pochopil, že moje touhy nejsou nijak zvrácené, dokonce že procento chlapů, jako jsem já, je docela vysoké. Příroda není hloupá a zařídila to velmi chytře, takže si plnoštíhlé ženy i já přijdeme na své.

Mám ale problém, a proto to všechno píšu. Před dvěma lety jsem se oženil. Když jsem si manželku bral, byla plnoštíhlá. Byla přesně taková, jako mám rád, neskutečně mě vzrušovala. Jenže po půl roce, co jsme byli svoji, se rozhodla, že zhubne. Zhubne! Myslel jsem, že se zbláznila, pak jsem myslel, že se zblázním já.

Na dietu narazila v nějakém podobném magazínu jako je tento, dokonce vyhrála v nějaké soutěži hubnoucí program. To už jsem se začal skutečně bát. Do té doby jsem se utěšoval, že se jí to stejně nepovede a že to dopadne jako s každým druhým hubnutím. Taky jsem se jí to snažil rozmluvit, což znamenalo první krizi našeho harmonického vztahu.

Krize ale pokračuje, protože manželka zhubla 16 kg. Je se sebou spokojená, ale já jsem z toho absolutně nešťastný. Prvních pár měsíců jsem se utěšoval, že to nabere postupně zpátky, ale nic. Vůbec nic! Nejhorší na tom je, že spolu skoro nespíme. Její tělo mne přestalo vzrušovat a já nevím, co s tím.

Z počátku pomáhalo představovat si ji v původním tvaru a velikosti, pak jsem musel zapojit vzpomínky na Lenku, ale i to mi teď pomáhá už jen tehdy, když je abstinence už nesnesitelná. Přitom moje žena o mém problému ví, jen tvrdošíjně trvá na svém vyzáblém vzhledu. Rozpory se už přesunuly i do dalších oblastí našeho manželství a já jsem upřímně zoufalý, protože jsem si vzal úplně jinou ženu, než se kterou teď žiju.

Neporadí mi někdo, co mám dělat? Já už totiž vážně nevím.

Reklama