Jen si vzpomeňte, co všechno se dělo, když jste chodili do školy. Já kupříkladu největší zážitky se školníkem mám až ze střední školy, protože na základce jsme měli školnici, a to zdaleka nebyla taková legrace jako se starým panem Navrátilem, který na gymnáziu bydlel i se svojí manželkou.

To bývalo čoro. Hlídalo se, zda studentíci náhodou nechodí do školy nepřezutí... Pochopitelně že chodili. Školník, v doprovodu dvou harpyjí uklizeček, je pak potupně vracel do šatny, kde se buď přezuli, nebo šli v ponožkách. A ony pak ty ponožky vypadaly... I když asi lépe než ta lina po čárách z podrážek. Rozhodně se dost lidí naučilo synchronizovat svoji chůzi za jinýma nohama, aby nebylo vidět, že nemají papuče.

Ale náš školník byl klasa! „Nepodpírej tu zeď, stojí tu osmdesát let, takže nespadne,“ ozvalo se hned v prváku. Co míní ten člověk v montérkách touto divnou větou? Nakonec nám po lopatě vysvětlil, že se nemáme opírat o zeď. Ani na zemi sedávat nás neviděl moc rád a už vůbec se mu nelíbilo, když jsme se pohybovali blízko školní květeny.

Ovšem průšvih nastal, seděl-li někdo na lavici nebo na okně. To se neznal. Měl-li v ruce těžký svazek klíčů (a že jej měl v rukou velmi často, byla to taková bazální proprieta školníkovství), zaštěrchal jím. Nestalo-li se nic (hříšník už však většinou poznal zvuk a rychle se sesul), svazek proletěl vzduchem kolem obličeje nezbedy (či do něj, byl-li nezbeda těžší tělesné konstituce než svazek klíčů).

Ale jednou jsme zjistili, že náš školník musí být rytířem řádu Yedi z Hvězdných válek. On trochu napadal na jednu nohu, ale jednou jsme ho přistihli, jak jde chodbou zcela normálně a v rukou drží jako světelný meč zářivku. Bylo to jasné. Pracoval ve škole v přestrojení. Od té doby jsme si ho vážili daleko více. A co vy?

Jaké jsou vaše zážitky se školníkem?
Byl mladý nebo starý?
Byl to šprýmař nebo pruďas?
Dalo se s ním domluvit?
Nebo to byl hrozný morous?
Donášel na vás řediteli?

Napište nám na adresu redakce@zena-in.cz
a nejlepší příspěvek bude odměněn!

Reklama