Naše kokří slečna Baruška měla svého času oblíbenou hračku. Chechtací pytlík. Byl to takový barevný skříteček z filcu a na sebemenší dotyk reagoval šíleným chichotáním, které bylo hlasově v rozmezí někde mezi Včelkou Májou a Méďou Béďou. Nosila ho pořád v tlamičce, v noci s ním spala v pelíšku a když baštila, mělo ho položený vedle misky. Na rozdíl od plyšáků, které vždy podrobila důkladné destrukci,  chechtací pytlík opatrovala s něžnou péčí a nezkřivila mu ani vlásek. Možná jí připadalo, že je živý, nevím.

Jednou ráno jsem se chystala na procházku a ve výtahu jsem zjistila, že si Barunka nese svůj poklad. Jelikož bylo venku po dešti a nechtěla jsem, aby se jí hračka umazala, vzala jsem pytlík pod svou ochranu a zastrčila ho do kapsy u kabátu. Když se moje zlatíčko hezky vyběhalo a vyřádilo, putovalo domů a já jsem juchala na MHD.

Čekala mě cesta do zaměstnání patřičně narvaným autobusem. Vždycky jsem si dělala marné naděje, že tentokrát přijede autobus o něco prázdnější. Nikdy se mi to nevyplnilo a já jsem se musela vecpat mezi důkladně naskládané sardinky. No nic, hlavně, že jedu, utěšovala jsem se i tentokrát.

Pozorovala jsem naštvané, otrávené, ospalé, unuděné a ustarané obličeje spolupasažérů a napadlo mě, jak asi působím já na ně. Fakt je, že ranní cesty do práce nejsou pro většinu z nás příjemnou kratochvílí a asi by se sotva našel někdo, kdo by nadšeně hýkal: „Miluju cesty narvaným autobusem. Božínku, jenom těch lidí, co tam je! A všichni se vejdou, i když to vypadá, že se dovnitř nevmáčkne ani noha.“
Pro většinu z nás jsou tyto cesty utrpením a možná že se najdou i jedinci, kteří si myslí, že mu to ostatní dělají schválně a proč radši nejsou doma v posteli.

Tak to probíhalo i toto ráno. Všechno bylo, jak má být, lidi patřičně naštvaní a otrávení….až náhle autobus prudce zabrzdil na červenou. Sardinky se hromadně nahnuly vpřed a zase vzad, zahudrovaly a zase nasadily svoje universální výrazy na cestu MHD. To vše se odehrálo v jedné pikosekundě.
Ale tentokrát se stalo ještě něco navíc. Jak jsem narazila bokem do sedačky, probudil se k životu zapomenutý chechtací pytlík v mé kapse. A zcela bezostyšně a na plné pecky spustil: „chachachichííííííchchochoóóóhehehehehééééé….“ Krve by se ve mně nedořezal.

Nenápadně jsem se rozhlédla kolem sebe. Sardinky v mém nejbližším okolí měly tik v koutcích úst, ale nechtěly se dobrovolně vzdát svých výrazů, vhodných pro cestování. Naštěstí jsem byla vyloučena jako pachatel, protože se opravdu nedalo identifikovat, od koho ty skřeky vycházejí. Pytlík se vyčerpal a uklidnil a já jsem si oddychla. Netroufla jsem si zaštrachat v kapse o to zlobidlo vyndat, protože to za prvé v tom návalu nebylo ani možné a za druhé jsem měla strach, že ve chvíli, kdy tu hračku vezmu do ruky, spustí opět svůj ďábelský chichot.

Vyřešil to za mě řidič, který opět prudce zabrzdil – tentokrát na zastávce. Sardinky se počaly rozlepovat, část jich odpadávala ven ze dveří a místo nich se do útrob autobusu rvaly další, které se umně vmačkávaly do vzniklých volných prostor. Celý tento proces byl podbarven úděsným – chachachacháááhehehehéééé….
Slabší povahy podlehly svým cukajícím koutkům a začaly se nesměle usmívat. I já. Nešlo to vydržet. Opravdu. Autobus se rozjel, opět jsem narazila do sedačky a opět se ozvalo ono známé šílené řehtání. Tentokrát se okruh usmívajících rozšířil o něco dál ode mne a já jsem s údivem zjistila, že ty sardinky jsou docela sympatičtí živočichové.

Než jsem dojela do cílové zastávky, proces rozjíždění a zastavování se opakoval ještě několikrát a v našem milém dopravním prostředku vládla příjemná, uvolněná atmosféra.
Lidé už se neusmívali, ale řehtali na celé kolo. Chechtací pytlík si nás všechny dokonale podmanil. Nejvíc se smály děti, ale pozadu nebyli ani ostatní.
Smála se původně nepřístupná dáma vedle mě, smál se starý dědoušek, který jel asi k lékaři, seriózně vyhlížející pán ve středních letech se řehtal na celé kolo, až mu v očích stály slzy a nevydržela ani maminka, peskující své dítko. Dokonce i řidič měl pusu od ucha k uchu a myslím, že když zjistil, co způsobuje jeho brždění a rozjíždění, tak zastavoval i tam, kde nemusel.

Na konečné u metra se možná nikomu nechtělo vystupovat. Všichni po sobě spiklenecky pomrkávali, protože nikdo nevěděl, kdo je strůjcem té povedené taškařice. A tak jsem ještě naposledy bouchla do své kapsy a všem na rozloučenou zahrála poslední: chachachááááhihihííííchochochoóó….

A ten den mi bylo veselo, všechno se mi dařilo a věřím, že podobně na tom byli i všichni moji spolucestující. A tak mě napadá, že to celé občas zopakuji. Protože smích a dobrá nálada nic nestojí a přitom to lidem udělá tak dobře.