Veselé balení na dovolenou

Bylo mi 15 let, léta osmdesátá a já jela o prázdninách poprvé na západ. Rodiče nějakým zázrakem dostali takzvaný příslib s výjezdní doložkou do Rakouska, Německa, Švýcarska a Lichtenštejnska a moje nadšení neznalo mezí. Příděl valut byl však mizivý (stejně jsme ale na víc neměli), takže nás čekalo ne balení, ale stěhování. Vezli jsme s sebou bydlení v podobě plátěného stanu, plátěných nafukovacích matrací, dek, polštářů a spacáků, „kuchyň“ – nádobí, talíře, příbory, vařič, nábytek – stůl a židle i veškeré zásoby potravin. V následujících třech týdnech mělo být naší stravou úzkoprofilové vepřové ve vlastní šťávě, paštiky, štangle suchého salámu, luncheonmeaty, slovenská fazula v tomatě a tak dále. Před odjezdem ještě otec položil na zadní okénko kilo tvrdého eidamu a kostku másla, které se cestou roztekly, takže někde kolem Kolína nad Rýnem letěly do krásného nablýskaného koše. Z toho jsem však na oplátku tenkrát ukořistila skoro nový květovaný deštník, který mám na chalupě dodnes.

„Jediné co budeme muset kupovat, je chleba,“ oznámil otec a taky to striktně dodržel. Oblečení jsme měli minimálně, protože se do auta (Škoda 100) už nevešlo, další věc, která se nevešla, byl německý slovník. A to byla chyba. Díky tomu jsme se za celou dobu dobře najedli jen jednou, a to když nás dva dny před návratem do socialismu, jako zbloudilé ovce, nechali stanovat na své zahradě rakouští důchodci, kteří nám ráno z lítosti připravili snídani. Čerstvé rohlíky s margarínem a jahodovým džemem byly něco jako nebeská mana. (Mimochodem, margarín jsem tehdy jedla poprvé v životě a připadal mi fantastický – dnes ho nedám do pusy). Prostě velký západ.

„Jak to, že jsou ty vesnické rohlíky tak dobré, když my celou dobu kupujeme tak hnusné pečivo?“ ptal se otec lámanou němčinou našich hostitelů a ukazoval jim pytel s houskami, kterými jsme celé týdny zakusovali obsahy našich konzerv. Když si je staroušci prohlédli, začali se smát a vysvětlili nám, že kupujeme pečivo určené na dopečení doma v troubě. Ohromné pytle baget a housek byly totiž tak levné, že otec rozhodl, že na žádné plýtvání nemáme a hotovo. A že se mají doma ještě upéct? To ho ani nenapadlo. „Že jsem si, já blbec, nevzal slovník, vždyť to tady jasně píšou, ale já jsem to vůbec nepochopil,“ lamentoval a bylo mu před staroušky a možná i před námi trapně.

No, vlastně určitě, protože na cestě k našemu poslednímu cíli, kterým byla Vídeň, rozhodl, že si z našetřených peněz můžeme každý něco koupit. Nakonec to dopadlo tak, že já jsem měla dárky tři a naši nic. A víte, co to bylo? Samozřejmě že pravé džíny, potom kalkulačka do školy a zacvakávací sponka do ohonu. Celé roky jsem je pak opatrovala jako poklad i se žlutou igelitkou od Julia Meinla, ve které si maminka odnesla dva jogurty. K této rozmařilosti jsem ji ale přemluvila taky já, protože tak nádherný potištěný umělohmotný kelímek do školy na výtvarku jsem si nemohla nechat ujít. Kelímek sice dlouho nevydržel, ale igelitku jsem měla posvátně složenou v zásuvce celé čtyři roky středoškolských studií a vytáhla ji jen tehdy, chtěla-li jsem na někoho opravdu hodně zapůsobit. Ještě, že si otec tenkrát ten slovník zapomněl.

A co vy? Bez čeho byste se na dovolené neobešli? Máte nějakou osobní vychytávku v otázce balení? A zapomněli jste někdy něco důležitého?

Abychom vám dodali trochu inspirace, malá anketka mezi přítomnými členy naší redakce.

• Klára Křížová

Myslím, že se mi snad nikdy nestalo, že bych na něco zapomněla. Naopak, spíš beru věcí moc – třeba na týden patery boty, všechny možný fény a žehličky atd… jako bych jela někam na půl roku. A přitom to jde jet někam jen s pár věcmi. Je to ale o rozměru zavazadla. Jakmile mám kufr s kolečky, narvu ho k prasknutí. Když jsem ale jela do Thajska jen s batohem – hned jsem věděla, co mít musím a co ne... K těm nepotřebným věcem patří – žehlička na vlasy do Brazílie – vlasy se na letišti zkroutily do vln, které se narovnaly zase až na Ruzyni. I po žehlení se do pěti minut vrátily do původního vlnobití. Teplé svetry do teplých krajin – vždy mám strach, že mi bude zima, tak to občas přeženu. Nebo moc knih (třeba šest) – přeceňuju se, tolik knížek většinou nepřečtu…

• Jakub D. Kočí

Zapomenout nikdy nesmím baterku a psa. Obé má svůj důvod. Když jsme totiž před pár lety vyrazili na dovolenou do lesů, dorazili jsme stopem na místo až hluboko v noci. Tábořiště asi sedm kilometrů lesem... „Nevadí, to dojdem," rozhodl jsem a vyrazil směle vpřed. Turistická mapa nás hnala po zelené značce, a dokud byla značka značena po hlavní cestě, bylo to celkem v pohodě. Pak jsme ale museli sejít. Baterku jsme nechtěli plýtvat, tak jsme se nechali vést naším pejskem - bezvadně držel stezku! Náhle se ale žena zastavila a zeptala: „Hele, co jsou to ty perníčky? Nemělo by to už bejt někde tady???"
„Nevim," odpověděl jsem a rožnul baterku, abych se podíval do mapy. Jeden Perníček byl dva kroky před námi - krásný pětimetrový pískovcový masiv!
Pes a baterka jsou zkrátka nepostradatelné vybavení!

• Dana Svobodová

Jeli jsme celá parta do Chorvatska a vezli si s sebou plný box s masem. Pak jsme strašně narychlo vystupovali a box zapomněli v autobuse. Jíst jsme pak sice měli co, ale žádné zvláštní laskominy to nebyly. Kamarádka tenkrát zuřila a stále hledala toho, kdo měl maso vzít, ale nakonec z toho byla kolektivní vina. Osobně by mně vadilo zapomenout hygienické potřeby, sluneční brýle, něco na hlavu a knížky. Nedokážu totiž ležet a jen koukat do nebe, musím se stále něčím zabývat, takže bez knížek bych se u vody zbláznila. A jednu vychytávku mám taky. Když balím oblečení, dávám vždycky pozor, aby barevně ladilo a všechno se dalo kombinovat se vším. To se mi už mnohokrát osvědčilo.