ver.jpg
Foto: Shutterstock

Absolutistický monarcha Ludvík XIV. usedl na francouzský trůn roku 1715 a právě jeho sídlo – zámecký komplex Versailles, jehož vybudování stálo nakonec trojnásobek zamýšleného rozpočtu, se měl stát majestátním symbolem nekonečné moci. Král Ludvík byl ovšem mužem paradoxů. Na jedné straně zosobňoval majetek a luxus, na straně druhé během jeho vládnutí lidé v ulicích Paříže umírali na mor a hlad. Byl králem Slunce, který se mohl pochlubit celým zástupem krásných milenek, ale také zapáchal a často své návštěvy přijímal přímo při vykonávání potřeby.

Vše pravděpodobně začalo při léčbě králova zkaženého zubu. Dvorní lékař ho přesvědčil, že je nezbytné kromě jednoho nemocného zubu vytrhnout také všechny ostatní – prý kvůli nákaze, která se v jeho ústech měla šířit. Kvůli tomu, že byl od tohoto zákroku král chudozubý a nemohl tedy kousat, hltal tedy stravu po velkých kusech, dokonce bez použití vidličky. V ústní dutině mu proto zůstávaly části potravy, které se postupně rozkládaly, a to způsobovalo silný zápach z králových úst. Kromě problémů v dutině ústní trápily podle všeho panovníka zažívací potíže. Ty jeho lékař léčil projímavým nápojem z koňského hnoje, kadidla a hadího prášku. Tento koktejl následně způsobil silný průjem, s nímž se král musel potýkat až čtrnáct krát denně.

A právě z těchto důvodů Ludvík XIV. po celém areálu zámku nechal zřídit za zástěnami toalety. Ovšem nejednalo se o toalety, jak je známe dnes. I přestože v Anglii měli již od sedmnáctého století provizorní splachovací WC poháněné dešťovou vodou, francouzský dvůr se mohl pochlubit záchodem leda bez odpadního zařízení. V praxi toaleta vypadala jako nočník zasazený do křesla.

Nenechte se ovšem mýlit, toalety rozhodně neposkytovaly uživatelům soukromí. Ba naopak. Sám král i jeho ministři na toaletě přijímali návštěvy a dvorní dámy si vykonávání potřeby zpříjemňovaly lehkou konverzací.

Vzhledem k tomu, že Versailles byl skutečně rozlehlý palácový komplex s množstvím dvořanů a také personálu, potýkal se se zoufalým nedostatkem latrín. A právě proto vydal král Ludvík XIV. povolení ulevovat si také na chodbách. Kromě poddaných a zástupců dvora tam ovšem potřebu vykonávali také královi psi. Zámkem se tedy velice brzy začal šířit extrémně silný a nepříjemný zápach.

Koupelna – místo hříchu a pohanských rozkoší

Ani s umýváním těla to na dvoře krále Slunce nebylo lepší. Církev tvrdošíjně trvala na tom, že lázně jsou jen místem k provozování zvrhlého sexu, a proto se nesluší, aby královský dvůr měl jakoukoliv koupelnu. Přesto ovšem král Ludvík vlastnil velkou vanu. Nesloužila ovšem k osobní hygieně, ale právě k výše zmíněným milostným hrátkám. Sám král se prý myl jen dvakrát do roka, a to na doporučení tehdejších lékařů kteří věřili, že voda přenáší nemoci a infekce.

Přítrž otřesným hygienickým podmínkám udělala až Marie Antoinetta, dcera Marie Terezie a manželka následníka Ludvíka XVI., která byla stavem legendárního Versailles upřímně zděšená. Sama byla zvyklá si denně čistit zuby a umývat si celé tělo. Proto spolu se svým chotěm, který holdoval sedacím koupelím, nechali vybudovat velkou a luxusní koupelnu k denním užívání.
 

Čtěte také: 

Zdroj: Reader’s Digest Výběr - Co, kdy, kde, proč a jak se stalo?, 100+1, Reflex - Ludvík XIV.: Smradlavý král se zálibou v klystýrech

Reklama