vlas

Nedávno jsme vám představili Věru, která si před časem od lékařů vyslechla nehezkou diagnózu - rakovina. Ale protože, jak sama tvrdí, není žádná třasořitka, rozhodla se se svou nemocí poprat. A aby jí to rychleji utíkalo, začala si psát deník, jehož jednotlivé kapitoly budeme na Ženě-in zveřejňovat. První příspěvek si můžete přečíst ZDE.

Jednou z věcí, která se neodmyslitelně váže k chemoterapeutické léčbě a která se možná i vám vybaví jako první, je vypadávání vlasů, obočí, řas... A právě to bude dnešním tématem. Než se ale Věra rozepíše o svých pocitech a zážitcích, má pro vás vzkaz: „Milé čtenářky, chtěla bych vám touto cestou poděkovat za vaše ohlasy. Věřte nebo ne, vaše příspěvky se pro mě staly opravdovým zdrojem energie a motivují mě pokračovat v započatém díle.“

Dva týdny klid a pak to přišlo

Po první chemoterapii mě staniční sestra i lékař upozornili na to, že mi vypadají vlasy. Pro jistotu jsem se hlídala již od prvního dne! Když se čtrnáct dní nic nedělo, přestala jsem se sledovat. Avšak co se má stát, stane se! A to si pište, že se stalo.

Jednoho večera, přesně šestnáctého večera po chemoterapii, jsem páchala večerní hygienu, projela jsem si mokrýma rukama mého pěkně střiženého ježka. Jaké bylo moje zděšení, když mi mezi prsty zůstalo nemalé množství vlasů. Stála jsem jako opařená, nechápavě na sebe civěla do zrcadla, zmocnila se mě hysterie a já jako šílená si začala znovu a znovu prohrabovat svého ježoura. Trochu jsem se uklidnila, protože nakonec to zase nebylo až tak hrozné. Posadila jsem se zdrceně na okraj vany a pár minut jsem seděla s pohledem kamsi do neznáma. No, ani to tak nebyl pohled do neznáma, byl to klasický pohled do blba.

Druhý den byla sobota a s přítelem jsme měli naplánovaný víkendový rybolov na Labi. První den ryby nebraly a já si krátila dlouhou chvíli tím, že jsem si prohrabávala rukama kštici a vypadané vlasy pouštěla po větru. V neděli se moje „odvlasování" stupňovalo a já se nemohla dočkat, až pojedeme domů.

Dohola, prosím...

Přítel po návratu zmizel v koupelně, a než se zase objevil, stačila jsem se vyfotit s posledními vlasy, ostříhat se a ještě lebku moji do hladka vyholit. Když mě pak spatřil, v jeho očích jsem četla úlek a zděšení zároveň. Zalapal po dechu a pak z něho vypadlo: „No, mohla sis to nechat aspoň na milimetr.“ Hned jsem mu poskytla přednášku o tom, že by mi vypadaly i ty milimetrové vlasy, a tudíž vyholení je na místě. Moje maličká se slzami v očích a slovy: „No dobrý, mami, fakt,“ rychle odešla do svého pokoje.

Asi bych se měla na sebe také podívat, napadlo mě. Při pohledu do zrcadla mě popadl záchvat smíchu. Zkoušela jsem na sebe různé grimasy a v jednu chvíli jsem si připadala jako vystřižená z kriminalistických archivů. Když jsem se vyblba a doholila do úplné dokonalosti, začala jsem přemýšlet, v jakém šátku či kšiltovce budu moci na ulici. Při výběru mi pomáhala dcerka a přítel ukazoval buď palec nahoru, nebo palec dolů. Vypadalo to trochu jako v amerických filmech.

Mít pleš je někdy legrace

Rybičky ani pes na moji změněnou image nereagovali. Zato náš Kubíček! Totiž, máme dvě korely a ty každý den pouštíme z klece, aby se proletěly. Ráno jsem jako vždy vypustila naše ptactvo z klece. Kubíček si obletěl svoje tradiční kolečko po kuchyni a hned se chystal přistát na moji hlavu, jak to naše korely s oblibou dělávají.

Ale ejhle! Začal hrabat nožičkama, mávat polekaně křídly a já jsem viděla, jak mu mohou úlekem oči z důlku vypadnout. Bylo mu to divné a tak dolet na novou přistávací plochu zkoušel ještě několikrát. Když už na mé pleši udržel rovnováhu, začal docela nešetrně zobáčkem prozkoumávat nový terén. Jeho sondování bylo ale docela bolestivé, a tak jsem ho raději odehnala. Mohu vás ujistit, že po několika dnech zvládá Kuba přistání na mou pleš naprosto bravurně.

Moje pleš mě někdy uvádí do zajímavých, někdy komických, situací. Další poznatek, který jsme časem učinila, souvisí s oděvy. Když si oblékám nebo svlékám tričko, nesklouzne mi po hlavě, ale přilepí se na mou pleš jako na suchý zip. Když provádím ranní zkrášlovací proceduru před zrcadlem, automaticky sahám po tužicím gelu na vlasy, abych si dobře natužila „ježka".

Občas u nás doma zazní různé hlášky jako na příklad: „Zavřete okno,táhne mi na pleš.“ Nebo „Není Ti zima, lásko?“ „Nikoli, drahý, potí se mi pleš.“ „Nemohla bys spát v kulichu? Svítíš mi totiž v noci do očí.“ Ráno se dcerka dívá z balkonu a hodnotí počasí: „Mamčo, dnes je to na modrý šátek, nezapomeň si udělat modré stíny, aby to ladilo.“

A takhle teď vypadám

Včera jsem se vrátila z druhé dávky chemoterapie, co mi asi vypadá nyní?

Vera

Umíte si představit sebe bez vlasů?

Reklama