Nedávno jsme vám představili Věru, která si před časem od lékařů vyslechla nehezkou diagnózu - rakovina. Ale protože, jak sama tvrdí, není žádná třasořitka, rozhodla se se svou nemocí poprat. A aby jí to rychleji utíkalo, začala si psát deník, jehož jednotlivé kapitoly budeme na Ženě-in zveřejňovat. První příspěvek si můžete přečíst ZDE.
Jednou z věcí, která se neodmyslitelně váže k chemoterapeutické léčbě a která se možná i vám vybaví jako první, je vypadávání vlasů, obočí, řas... A právě to bude dnešním tématem. Než se ale Věra rozepíše o svých pocitech a zážitcích, má pro vás vzkaz: „Milé čtenářky, chtěla bych vám touto cestou poděkovat za vaše ohlasy. Věřte nebo ne, vaše příspěvky se pro mě staly opravdovým zdrojem energie a motivují mě pokračovat v započatém díle.“
Dva týdny klid a pak to přišlo
Po první chemoterapii mě staniční sestra i lékař upozornili na to, že mi vypadají vlasy. Pro jistotu jsem se hlídala již od prvního dne! Když se čtrnáct dní nic nedělo, přestala jsem se sledovat. Avšak co se má stát, stane se! A to si pište, že se stalo.
Jednoho večera, přesně šestnáctého večera po chemoterapii, jsem páchala večerní hygienu, projela jsem si mokrýma rukama mého pěkně střiženého ježka. Jaké bylo moje zděšení, když mi mezi prsty zůstalo nemalé množství vlasů. Stála jsem jako opařená, nechápavě na sebe civěla do zrcadla, zmocnila se mě hysterie a já jako šílená si začala znovu a znovu prohrabovat svého ježoura. Trochu jsem se uklidnila, protože nakonec to zase nebylo až tak hrozné. Posadila jsem se zdrceně na okraj vany a pár minut jsem seděla s pohledem kamsi do neznáma. No, ani to tak nebyl pohled do neznáma, byl to klasický pohled do blba.
Druhý den byla sobota a s přítelem jsme měli naplánovaný víkendový rybolov na Labi. První den ryby nebraly a já si krátila dlouhou chvíli tím, že jsem si prohrabávala rukama kštici a vypadané vlasy pouštěla po větru. V neděli se moje „odvlasování" stupňovalo a já se nemohla dočkat, až pojedeme domů.
Dohola, prosím...
Přítel po návratu zmizel v koupelně, a než se zase objevil, stačila jsem se vyfotit s posledními vlasy, ostříhat se a ještě lebku moji do hladka vyholit. Když mě pak spatřil, v jeho očích jsem četla úlek a zděšení zároveň. Zalapal po dechu a pak z něho vypadlo: „No, mohla sis to nechat aspoň na milimetr.“ Hned jsem mu poskytla přednášku o tom, že by mi vypadaly i ty milimetrové vlasy, a tudíž vyholení je na místě. Moje maličká se slzami v očích a slovy: „No dobrý, mami, fakt,“ rychle odešla do svého pokoje.
Asi bych se měla na sebe také podívat, napadlo mě. Při pohledu do zrcadla mě popadl záchvat smíchu. Zkoušela jsem na sebe různé grimasy a v jednu chvíli jsem si připadala jako vystřižená z kriminalistických archivů. Když jsem se vyblba a doholila do úplné dokonalosti, začala jsem přemýšlet, v jakém šátku či kšiltovce budu moci na ulici. Při výběru mi pomáhala dcerka a přítel ukazoval buď palec nahoru, nebo palec dolů. Vypadalo to trochu jako v amerických filmech.
Mít pleš je někdy legrace
Rybičky ani pes na moji změněnou image nereagovali. Zato náš Kubíček! Totiž, máme dvě korely a ty každý den pouštíme z klece, aby se proletěly. Ráno jsem jako vždy vypustila naše ptactvo z klece. Kubíček si obletěl svoje tradiční kolečko po kuchyni a hned se chystal přistát na moji hlavu, jak to naše korely s oblibou dělávají.
Ale ejhle! Začal hrabat nožičkama, mávat polekaně křídly a já jsem viděla, jak mu mohou úlekem oči z důlku vypadnout. Bylo mu to divné a tak dolet na novou přistávací plochu zkoušel ještě několikrát. Když už na mé pleši udržel rovnováhu, začal docela nešetrně zobáčkem prozkoumávat nový terén. Jeho sondování bylo ale docela bolestivé, a tak jsem ho raději odehnala. Mohu vás ujistit, že po několika dnech zvládá Kuba přistání na mou pleš naprosto bravurně.
Moje pleš mě někdy uvádí do zajímavých, někdy komických, situací. Další poznatek, který jsme časem učinila, souvisí s oděvy. Když si oblékám nebo svlékám tričko, nesklouzne mi po hlavě, ale přilepí se na mou pleš jako na suchý zip. Když provádím ranní zkrášlovací proceduru před zrcadlem, automaticky sahám po tužicím gelu na vlasy, abych si dobře natužila „ježka".
Občas u nás doma zazní různé hlášky jako na příklad: „Zavřete okno,táhne mi na pleš.“ Nebo „Není Ti zima, lásko?“ „Nikoli, drahý, potí se mi pleš.“ „Nemohla bys spát v kulichu? Svítíš mi totiž v noci do očí.“ Ráno se dcerka dívá z balkonu a hodnotí počasí: „Mamčo, dnes je to na modrý šátek, nezapomeň si udělat modré stíny, aby to ladilo.“
A takhle teď vypadám
Včera jsem se vrátila z druhé dávky chemoterapie, co mi asi vypadá nyní?
Umíte si představit sebe bez vlasů?
Nový komentář
Komentáře
FAXÍK — #46 dekujeme za hodnotny prispevek.
neumím i s vlasama vypadám děsně, natož bez nich..
Držím moc a moc palce,bojujte.
Docela ano,prodělala jsem taky chemoterapii.Mám už to za sebou a jsem v pohodě,podle pana doktora úplně vyléčená.Pro mně to byl taky šok když jsem si myla vlasy a zůstavaly mi celé trsy v rukách.Vyřešila jsem to v zimě kulich a teď na jaře parukou.Tento týde jsem se už byla dokonce ostříha nové vlásky abych jim dala nějaký tvar.Držím palečky ať máš taky to štěstí jako já.
Ni-ka: a mně zas narostly i v mém věku kvalitnější řasy, než jsem měla od narození - přišla jsem o ně při neodborné manipulaci s řasami umělými. Jinak taky moc a moc držím Věrušce palce!!!!
Neumím, zakoupila bych paruku, mám hodně husté vlasy, často mi kamarádky vybízejí k tomu, abych mě má kadeřnice více prostříhala (při natáčení Suďte je mi TV maskérka ještě vlasy natupírovala - nesmyslné!), takže bych asi vypadala stejně....
To mi připomíná, jak mi naši volali 6.1., že nám umírá pes a v přímém přenosu umřel. A pak volali 7.1. a za chvíli jsem jen slyšela to zděšení, jak mamince zůstávají chumáče vlasů v dlaních.
Taky jsem jí pak ostříhala, ale nechala asi milimentr vlasů, které jí pak vlastně i během všech chemoterapií zůstaly. Teď je asi 1,5 měsíce po a začínají jí růst vlasy.
Jinak souhlasím, maminka si taky stěžuje, že jí táhne na pleš, takže nosí kulicha nebo šátky (koupila si i paruku) a teď, jak začalo být tepleji, tak se jí naopak pleš potí.
Pokud budete mít 6 chemoterapií, tak pozor, po té 6. bývá hůř, než po těch pěti před tím. Mamince hodně pomohly různé bylinkové čaje, takže taky doporučuju.
Přeju hodně štěstí a doufám, že to dopadne dobře.
Ne neumím si sama sebe představit bez vlasů,ale ani si neodvedu představit že by mě doktor řekl tuhle diagnozu
Věrko můj velký obdiv a podpora,držím
aby vše dobře dopadlo
Paní Věruško věřte že s vámi cítím a přeju hodně sil.
Paní Věruško věřte že s vámi cítím a přeju hodně sil.
Paní Věro,máte můj obdiv!
Jen ať máte pořá dost síly a energie bojovat! Máte kolem sebe jistě spoustu úžasných lidí,kteří Vám pomáhají tu potvoru porazit!Jen do toho!
Sebe si bez vlasů neumím představit
Taky moc držim pěsti!! Dcera měla bouračku a vnučka-15let,byla 5 dní v umělym spánku a nevěděli jsme co bude až se probere. Měla úraz hlavy ,otoky na mozku. Byly to nervy! A když ji konečně "probudili" a šli sme za ní ,tak byla dohola! Byla s toho nešťastná.Ani nechtěla aby za ní chodili kamarádi. Ona si na vlasech zakládala! jednou černý ,jednou blonďatý,.. Ted už to sou 4 měsíce ,holka je v pořádku!!A už má hezký krátký účes. Přeji i Vám ,aby by Vám vše dobře dopadlo!!
Věra57 — #29 Věrko,držím Vám pěsti,at´Vám vše dopadne jen a jen DOBŘE !!!!!! Věřte mi,že vím,čím procházíte.....Více není snad,co dodávat.....
Věra57 — #29 Ono se to dobře řekne, že to jsou jen vlasy. Mám několik kamarádek, které si tím procházely a jednu blízkou přítelkyni. A tím jak jsem s ní byla a povzbuzovala ji bych si nesměla dovolit brečet nad vlasy. Jarunce narostly vlasy hustější a pevnější.
Také zvracela ( a nadávala přitom)
Nerjdříve si přišla ke mně poplakat, ale povzbuzovala jsem ji natolik, že se na léčbu začala zvrhle těšit.
Bála se, ale nejevo to moc nedávala. Jen zpočátku.
Na vlasy se připravila. Přinesla si ohavnou paruku, kterou pak stejně nenosila.
Sama si také oholila hlavu a přišla za mnou v barevném šátku. Nosila i kšiltovku a moc jí slušela.
Nejvíc mě ale dostala, když ihned po poslední "chemě" odjela do Itálie a vystoupla ne Etnu.
Věrko,nebojte právě odkládám paruku a vlasy mi rostou mnohem kvalitnější než jsem měla.Místo rovných hřebíku mám 2 až 3 cm vlnitý ,hustý porost.Chválím Vás za správný přístup k nemoci.Optimismus,podpora rodiny a přátel to je základ k našemu uzdravení a o to nám přeci jde.Přeji hodně síly.
Věruško , jste silná žena , kterou hned tak něco neporazí a vlasy nejsou všechno.Přeji hodně štěstí a zdraví
Neumím.
Dobré víkendové ráno,
děkuji všem za velmi povzbuzující komentáře
.Včera jsem jen nemohoucně ležela a můj žaludek našemu WC tvrdošíjně vracel to,co jsem do něho po troškách nasoukala
.Takže nyní přežívám na drůbežím vývaru.Vy si dejte každopádně nějaký lepší obídek
.
Pa všem
Věra
OPRAVA článku: aby vám energie lépe proudila tělem.Paruka je někdy k ničemu, když člověk nesnáší umělinu.Omlovám se za poslední větu, protože hlava myslí rychleji než prsty stíhají psát.