Věřin deník: Před poslední chemoterapií budeme slavit

Nedávno jsme vám představili Věru, která si před časem od lékařů vyslechla nehezkou diagnózu - rakovina. Ale protože, jak sama tvrdí, není žádná třasořitka, rozhodla se se svou nemocí poprat. Jedno z prvních předsevzetí bylo, že se pořádně zaměstná. Činností, kterým se rozhodla věnovat, je opravdu hodně. Mezi nimi můžete najít i virtuální deník, v němž se rozepíše o svých pocitech, své nemoci i léčbě. Věřin sen je vydat tento deník v knižní podobě, ale vy si v něm budete moci listovat ještě dříve, než vyjde, a to zde na Ženě-in.

Do redakce dorazil další příspěvek. A je plný nejrůznějších novinek! Jak si Věra krátí dny mezi jednotlivými chemoterapiemi? Jak dopadlo kontrolní vyšetření? A kolik má důvodů k oslavám?

Doma se neflákám

Blíží se víkend před poslední chemoterapií. Celý tento týden si vskutku užívám naplno každý den. Že bych se ve své pracovní neschopnosti momentálně flákala, to se říct opravdu nedá.

Mám absolutně vytíženou každou hodinu od rána až do večera. Kromě běžných domácích prací, jako je úklid, praní a vaření, jsem stihla uplést devět dekorativních košíčků, které musím ještě nabarvit a nalakovat. Jsou to dárky pro mé drahé kolegyně z práce. Příští týden mají totiž společné posezení v jedné hospůdce a budou slavit osmery prázdninové narozeniny. Já se této akce bohužel nemohu zúčastnit, protože budu doma fňukat po poslední chemoteapii. Dávají mi zabrat.

A tak tam místo mě budou má umělecká dílka, která, jak doufám, ty moje holky potěší.

Na fotce jsem já při výrobě košíku z papíru.

Dostala jsem výsledky

Na konci srpna jsem podstoupila vyšetření, které mělo odhalit, nakolik byla moje dosavadní léčba úspěšná. To čekání na výsledky bylo dost napínavé. Ale nakonec jsem se přeci jen dočkala. To, co mi doktor řekl, byla vlastně dobrá zpráva. Přiznávám, že jsem ve skrytu duše doufala v lepší výsledek. Ale stejně tak vím, že to mohlo být i horší.

Nebudu vás napínat, ta potvůrka tam pořád je. CT vyšetření ukázalo, že nález se stabilizoval, žádné nové metastázy se neprokázaly a ty staré zůstaly stejné, nevyrostly. Jsem ráda, že to alespoň zůstalo tak, jako na začátku. Je to vlastně takový malý úspěch.

Dobří lidé nevymřeli

Ale pozor moje milé čtenářky! Přibyla mi ještě jedna velká radost. Mám zahradu! Přišla jsem se k ní jako slepý k houslím, jak se říká. Oslovil mě nedávno jeden můj známý. „Tak na Vás tak pořád myslím a říkám si, že byste teď měla být hodně na čerstvém vzduchu, relaxovat a kochat se přírodou. Máte čas? Vezmu Vás na malý výlet."

Přijeli jsme na zahradu a mně lezly oči z důlků. „Líbí se Vám tu? Tak si tu pěstujte, co chcete, záhonů si udělejte, kolik chcete, tady půda taková a tady zase taková." Zahrada je překrásná, ovocné stromy (broskev, dvě meruňky, švestka, rybízy, angrešty, vinná réva, maliny a ostružiny), obytná chatka.

Kromě neskutečné radosti v mém pohledu nejspíš zachytil i otázku: „Co za to?" a tak pokračoval. „Nic za to nechci, jen si tady jednou za měsíc v sezoně s rodinou ogrilujeme a já si jedenkrát v týdnu přijedu umýt auto."

Teď si plně představuji vaše reakce. Ty pesimističtější osůbky si asi říkají: „No jo, vlk se nažere a koza zůstane celá. Ona mu tam bude makat a on ji pak vyrazí.“ A ty optimistky, jako jsem já, se s navlhlýma očima rozplývají nad tím, že dobří lidé ještě existují.

Ať tak, či onak, jsem šťastná, že kromě rybářství a umělecké činnosti se budu moci rochňat na zahrádce. A co si tam vypěstuji, to si také sklidím. Už mám za sebou i první noc v chatce na zahrádce. Slunečných a teplých dnů už asi moc nebude a tak jsem využila včerejší přízně počasí a svou odpolední relaxaci na nové zahrádce jsem si protáhla až do ráno. Nejdřív bylo uvnitř horko, k ránu zase pěkná zima. Do půlnoci jsem nemohla usnout, protože mi nad hlavou pobíhaly myši. Ale bylo to krásné.

Když si doma motám košíky, přemýšlím o tom, co vše si na jaře zasadím. S údržbou jsem začala samozřejmě okamžitě. Vyplela jsem zarostlou skalku a doplnila ji novými skalničkami, které jsem si přivezla od kolegyně z její zahrádky. Postupně si zakládám nové záhonky. To rytí mi trochu unavuje mojí operovanou nohu, takže to jde pomalu, ale já nespěchám. Užívám si to.

Když můj známý, majitel zahrádky, viděl, co jsem na tam za těch 14 dní napáchala, zhrozil se slovy: „Proboha! Já myslel, že se budete kochat a vy jste tu udělala práce, jako byste tu byla půl roku." Samozřejmě, že mi to polichotilo. Milé slovo, příjemná odměna, další motivace.

Víkend bude patřit oslavám

Na víkend před poslední chemoterapií jsme naplánovali grilování. Moje „malá" oslaví 14té narozeniny. Nádherná léta, celý život před sebou a ty krásné starosti! Pro rodiče slabší povahy je to možná věk na zabití, ale já jsem už trénovaná od svých tří starších dcer.

Kromě narozenin, nové zahrádky a celkem příznivých výsledků, je spousta dalších příležitostí k oslavě. Když už zmiňuji své dcery: má prvorozená dcera čeká už třetí mimi, moje druhorozená dcera čeká první mimi a v říjnu se vdává. Moje třetí dcera sice mimi nemá, ani nečeká, ale mají s přítelem psa, který vydá za dvojčata. Podtrženo, sečteno: Jsem už vlastně šestinásobná babička.

Jak samy vidíte, čeká mě spousta práce, stále mám pro co žít. Chci každý den žít naplno, chci se radovat a radost rozdávat i škarohlídům. Miluji herce, dnes již nebožtíka, pana Hrušínského a ten říkal: „Život je krásný, i když někdy stojí za hovno." Promiňte mi ten výraz, ale je to citace a úžasná pravda.

Kam dál?

Věřin deník: Mám rakovinu!

Věřin deník: Tak už jsem plešatá

Věřin deník: Když bouchnou saze v komíně

Věřin deník: Konečně dovolená!

Pozor! Již příští týden se Žena-in za Věrou vypraví. Zajímá vás něco ohledně Věřina života nebo rakoviny obecně? Chcete se na něco zeptat lékařů, zdravotníků, nebo nemocných?  Piště vaše dotazy do diskuze nebo na e-mail eva.soukupova@zena-in.cz. Vaše dotazy se pokusíme zodpovědět v chystané reportáži.