nohy

Seznamte se s Věrou. Věra je žena, jak sama říká, v nejlepších letech. Donedávna spokojeně pracovala jako zdravotní sestra. Pak se ale list otočil a sama se ocitla na nemocničním lůžku téhož oddělení. Bylo to 1. dubna, takový aprílový „žert“ osudu. Následovala rychlá operace a pak diagnóza – rakovina.

A protože po mnohaleté praxi ve zdravotnictví ví, že utápění se v sebelítosti nikam nevede, rozhodla se, že se pořádně zaměstná. Jednou z činností, které se hodlá věnovat, je virtuální deník, v němž se rozepíše o svých pocitech, své nemoci i léčbě. Věřin sen je vydat tento deník v knižní podobě, ale vy si v něm budete moci listovat dříve, než vyjde, a to zde na Ženě-in. Její první příspěvek si můžete přečíst právě teď:

Měli mi vzít nohu, ale...

Docela nedávno jsem byla tvrdě a nekompromisně postavena před fakt, že nádor, který mi byl odstraněn z levé nohy, je zhoubný, a já se tudíž stávám majitelkou tolik obávané choroby zvané rakovina.

Jelikož pracuji jako zdravotní sestra na oddělení septické chirurgie, kde většina karcinomů začíná, ale také bohužel nemalé procento končí, nebylo potřeba žádných zbytečných komentářů ze strany lékařů ani mých kolegyň.

Svoji práci mám ráda. Dá se říci, že jsem chirurgii propadla, že mě uchvátila svou širokou škálou možností řešení zdravotních problémů pacientů. Chirurgie jako taková však není obor pro žádné citlivky. Vyžaduje zručnost, rozhodnost a hlavně pevné nervy jak lékařů, tak i sester.

Jsem přesvědčena o tom, že ani já nejsem žádná „třasořitka", a tak jsem se smířila i s tím faktem, že mě čeká radikální řešení - amputace. Když mě na tuto skutečnost můj lékař připravoval, hleděli jsme si zpříma do očí, hovořili jsme jako profesionálové, ale ani jednomu z nás moc dobře nebylo. Domluvili jsme se na tom, že budeme amputovat ve stehně. Našim lékařům naprosto důvěřuji a tak, i když to zní nadsazeně, neměla jsem strach ani žádné pochybnosti.

Jediná moje obava spočívala v tom, jak celou tuto skutečnost zvládne moje ze čtyř dcer teprve třináctiletá. Můj přítel a mé tři již dospělé dcery se svými partnery to zvládli dobře a s jejich pomocí i ta moje „maličká". Tak jo, všichni jsme připraveni na to, jak mamča bude žít s jednou nohou. Vždyť je dnes tolik možností. Od invalidních vozíků až po protézy. Vždyť to vlastně není až tak hrozné, bla, bla, bla. Jenže jak to tak bývá, jeden si myslí, jak je na vše připraven, a ono najednou kde se vzalo, tu se vzalo nečekané ALE!

CT vyšetření však odhalilo další tajemství. Jako bonus k původnímu nádoru mi nadělilo metastázy v plicích! To ovšem podstatně změnilo celou situaci. Amputace v tomto případě nic neřeší, a tak mi byla moje levá noha ponechána. Zmocnily se mě rozpaky. A to je dobrá zpráva, nebo ještě horší než ta první? Co je vlastně lepší? Žít bez nohy, nebo s metastázami v plicích? Zdá se, že si člověk nevybere. Ačkoli asi chemoterapii lépe ustojím na obou nohách. Zatímco já byla v rozpacích, moje „maličká" byla tak šťastná!

V nouzi poznáš přítele

Brzy jsem nastoupila na onkologii a absolvovala první chemoterapeutickou sérii. Bylo mi dost mizerně. Měla jsem nevolnosti a křeče skoro po každém jídle a pak jsem se, ač jsem velký labužník, nemohla na jídlo ani podívat. Ale utěšovala mě myšlenka, že stále mám obě nohy. Ustála jsem to. Druhá série mě čeká v pondělí 1. června. Absolvovat jich mám celkem šest.

Můj život se během několika týdnů rapidně změnil. Lidé, se kterými se stýkám, se tak nějak samovolně přefiltrovali na skutečné přátele a na... řekněme na ty ostatní. I když nechodím do práce, nemám ani čas se nudit, natož se politovat. Mám dost času se věnovat své rodině. Mám i dost času věnovat se svým, dříve pro nedostatek času, odloženým zájmovým činnostem. Mám nyní čas i na své skutečné přátele. A protože jsou to skuteční přátelé, udělají si i oni čas pro mě. A já jim děkuji.

A happy end? Na ten si musíme ještě chvíli počkat. Cožpak nevíte, že někdy to špatné je pro něco dobré?

Chtěla byste Věře něco vzkázat nebo se na něco zeptat? Máte také s rakovinou nějaké zkušenosti?

Reklama