Věřin deník: Konečně dovolená!

Nedávno jsme vám představili Věru, která si před časem od lékařů vyslechla nehezkou diagnózu - rakovina. Ale protože, jak sama tvrdí, není žádná třasořitka, rozhodla se se svou nemocí poprat. A aby jí to rychleji utíkalo, začala si psát deník, jehož jednotlivé kapitoly na Ženě-in zveřejňujeme.

A dnes se opět hlásí o slovo. Tentokrát se rozhodla splnit si své dávné přání a vyrazit na tuzemskou, a přesto exotickou dovolenou. Rybaření, vyjížďka na lodi, první úlovek, hádka kvůli malichernosti i její překvapivé rozuzlení - to jsou klíčová slova pro dnešní příběh. „Rozhodla jsem se také vyhovět čtenářce Eva_Fl, která chtěla vidět toho mého 'krasavce', jeho fotku přikládám,“ vzkazuje.

Konečně mám čas někam vyrazit

Dovolená. To je slovo, které jistě lahodí sluchu každého z nás. Každý z nás má také jinou představu o dovolené. Já osobně nejsem příliš příznivcem pobytu na více či méně luxusních plážích u moře, bydlenív mnohahvězdičkových hotelech a podobných vymoženostech. Exotiku ano, ale tuzemskou.

A věřte tomu, že naše vlast má tolik exotických a malebných zákoutí, že je to až k nevíře. Mým takovým tajným snem na léto bylo odjet někam do přírody, daleko od lidí, abych nikomu nemusela nic vysvětlovat, abych mohla hodit za hlavu všechny starosti, dělat si, co chci já, anebo nedělat vůbec nic, prostě být sama sebou. Vyhodnotila jsem, že teď je ta nejlepší doba začít si plnit svá dávná přání a sny. A začala jsem právě u té dovolené. Aspoň nějakou výhodu tohle moje „marodění“ má. Mám pořád volno, nemusím si plánovat svůj čas podle denních či nočních služeb v nemocnici, mám svůj čas víc pod kontrolou, a tak jsem se rozhodla, že ho nehodlám promarnit. Krom toho jsem také přestavěla svůj žebříček hodnot a čím dál méně se rozčiluju kvůli prkotinám, které by mě dřív dokázaly rozpálit.

Připravit a jedéééém

Můj přítel je rybář, já již druhý rok také vlastním rybářský lístek, ale úplný rybář ještě ze mě ještě není, protože se stále učím. Bylo hned jasné, že dovolenou strávíme někde u vody. Vše jsme doma důkladně naplánovali a rozdělili si co kdo a jak.

Já jsem zvládla rychlý úklid, on nakoupil vše potřebné. Jídlem, pitím alko i nealko počínaje a toaletním papírem konče. Ještě nezbytná dálniční známka a můžeme jet, pokud se nám podaří vše nacpat do našeho Modráska. Tak totiž důvěrně říkáme našemu Formanovi, rok výroby 1992.

Jen tak pro představu: rybářské vybavení - každý čtyři pruty v cestovním obalu, stojan na pruty, podběráky, vezírky, spacáky, oblečení, přenosná lednice, potravinový základ. To je jen to nejobjemnější. Spousta dalších prkotin, které jsme potom ani nepotřebovali. Vše se nám podařilo složit do kufru, na sedadla a ještě jsme neprodyšně vyplnili prostor mezi předními a zadními sedačkami. Když jsme zabouchli kufr a nasedli, Modrásek jen hekl. Ale odvedl kus práce. Na místo nás odvezl bez úhony a újmy na technickém stavu a bez dlouhého přemlouvání.

Exotika po česku

Malebnější místo pobytu jsem si snad ani nedovedla představit! Přesto že přehrada, na kterou mě přítel odvezl, je obrovská, byli jsme od civilizace dostatečně vzdáleni. Chatka, kterou společně s naším kamarádem pronajal, byla od přehrady vzdálená jen pár metrů. Rybařili jsme ve dne v noci, protože v tomto revíru se může chytat v době prázdnin i přes noc. Tedy spíš chlapi rybařili. Já jsem na svůj úlovek stále jen čekala. Abych jen tak nezahálela, vybírala jsem z vody kamínky, které mi něco připomínaly, připravovala jsem chlapům jídlo, pomáhala jsem jim, když oni tahali jednu rybu za druhou. V noci jsem seděla na loďce a kochala se jasnou hvězdnou oblohou. Pro mě skutečný relax. Každý z nás si dělal, co chtěl.

Jednou se u nás zastavili na kus řeči známí, kteří tu také rybařili. Probíralo se vše možné a došlo i na vyprávění všelijakých rybářských historek, které jsou prostě kouzelné. Rybáři jsou rybáři a skutečně chycené ryby a jejich míry se někdy dost liší. A co potom ty ryby, které se jim nepodařilo z vody vytáhnout! „To muselo bejt aspoň metrový hovado!“

Jedno „metrový hovado" (jelec jesen 43 cm) přikládám i se svým „krasavcem".

Můj první úlovek!

Jistě cítíte, že teď to určitě přijde. Ano, přišlo to v šest hodin ráno. Vzbudil nás pronikavý zvuk signalizátoru záběru, mezi rybáři řečeno, vzbudil nás pípák. Rozespale jsme zkoumali, čí že to pípák řve. Byl to ten můj! Já i přítel jsme se rychle vymotávali ze spacáků. Zaseknout a honem na loďku, aby ryba nezaplula do vlasců zbývajících pěti prutů. Na lodi jsem si pro rybu do vody jela poprvé. Oči vyvalené jako pulec a ruce se mi klepaly jak notorikovi před frťanem. Samozřejmě, že do těch vlasců zaplula, potvora. Kamarád na břehu nám znechuceně oznámil, že jsem v JEHO prutech. Mého jinak klidného přítele to vytočilo. Tohle se prostě stane, vždyť i jemu jeho ryba zajela do našich prutů a nikdo to zvlášť neřešil.

Po mém neobratném zápolení s rybou a pod trpělivou navigací zkušenějšího „parťáka“ se mi podařilo dostat rybu z vody do loďky. Byl to kapr, 52 cm a vážil 3 kg. Kluci si pak vyměňovali názory, kdo za co může a nemůže. A já jsem stále nechápala, o jakou tragédii to vlastně jde. Vždyť se ty vlasce rozmotaly, nic se nepřetrhlo. A i kdyby, šlo snad někomu o život? Když nejde o život, tak jde o co? (doplňte si dle svého slovníku). Ve svém minulém příspěvku jsem ukázala stinnou stránku svého partnera, ale abych mu nekřivdila, musím teď uznat, že moje začátečnické chyby obhajoval, jak jen to šlo.

„No, tak já jdu dělat snídani, kdo si dá kafe?“ vstoupila jsem hochům do výměny názorů. Slyšeli na to. Kamarád se zarazil a povídá: „Teda, já bejt tebou, tak se na nás vy...“ A šmitec. :-)

Kam dál?

Věřin deník: Mám rakovinu!

Věřin deník: Tak už jsem plešatá

Věřin deník: Když bouchnou saze v komíně

Rybaříte? Jaký byl váš největší úlovek? Jaký recept na přípravu ryby máte nejraději?