Věřin deník: Když bouchnou saze v komíně

Nedávno jsme vám představili Věru, která si před časem od lékařů vyslechla nehezkou diagnózu - rakovina. Ale protože, jak sama tvrdí, není žádná třasořitka, rozhodla se se svou nemocí poprat. A aby jí to rychleji utíkalo, začala si psát deník, jehož jednotlivé kapitoly na Ženě-in zveřejňujeme.

Po krátké odmlce, během které naše dopisovatelka zvládla stěhování a další chemoterapie, se opět hlásí o slovo. „Krásné prázdninové a dovolenkové AHOJ všem čtenářkám,“ začíná svůj dopis, ve kterém se opět rozepsala o svém boji s nemocí. Tentokrát se na vlastní kůži přesvědčila, že přes všechno to pozitivní myšlení a pevnou víru v dobrý konec, se člověk přece jen vyčerpá a dolehne na něj krize…

Teď už pohár přetekl

Určitě se shodneme, že je vždy nejdůležitější mít podporu rodiny a partnera. Tu, řekla bych, mám. Navzdory tomu, že jsme si s přítelem mysleli, jak jsme silní a na vše připravení, bouchly saze v komíně.

Každá další chemoterapie mi přináší nové poznatky o tom, jak člověku vůbec ještě dokáže být špatně. Dobré je to, že mám již čtyři úspěšně za sebou, horší však je, že mě čekají poslední dvě, a jak mi bude, si nedokážu představit. Pokaždé si říkám, že hůř to snad ani nejde. Všechny ty nevolnosti odezní za několik dní a já se pak znovu snažím normálně žít.

Vrátila jsem se domů po čtvrté chemce naprosto zdecimovaná. Špatná nálada se stupňovala se zesilující nevolností a partnerovo pracovní vytížení k dobré pohodě také příliš nepřispívalo. A tak kritický třetí den to prostě bouchlo. Ačkoliv jsem se snažila celý den normálně fungovat, jako by mi nebylo nic, a dokonce jsme společnými silami vyčistili nemalé akvárko, které pomalu začínalo žít svým vlastním životem. Začala se na mě sypat jedna nelichotivá poznámka za druhou.

„Lásko, prosím tě, ty nohy máš hrozný, vezmi si kalhoty nebo něco, kdo na to má koukat?“ začal s výčtem mých nedostatků.

Zvedla jsem se a šla si vzít alespoň ponožky, protože dobře vím, že pohled na mé nohy opravdu není nikterak příjemný. Varixy (křečové žíly) mám vždy vystouplé, na mých holeních se rýsuje hotová 3D mapa a drobné žilky kolem kotníků fialově svítí na dálku jako laserová show.

„To chmýří na hlavě vypadá hnusně, co s tím budeš dělat?“ ozvalo se za chvilku.

„Sakra! Čte mi myšlenky, nebo co? Tutéž otázku jsem si položila asi před hodinou, když jsem naší toaletní míse vrátila odpolední svačinu,“ spílala jsem v duchu.

Neuplynulo ani půl hodiny a na moji adresu přilétla další poznámka. „Prosím tě, jestli je ti blbě, tak si jdi lehnout do ložnice. Já to tvoje hekání nesnáším.“

Vím, že nevypadám dobře. Má právo mi to vyčítat?

Ač vydržím hodně, tohle už byla ta poslední kapka, která kápla do přeplněné nádoby, pomyslně znázorňující moji raněnou bolavou duši! Já vím, že nevypadám nejlíp, ale má snad právo mi to vyčítat?

Držela jsem se, abych nezvyšovala hlas a aby moje řeč měla úroveň, a spustila jsem. Říkala jsem si, že i když on se chovat neumí, já to zvládnout musím. Věděla jsem, že mu ujely nervy. Což jsem sice uměla pochopit, ale nedokázala jsem ty jeho poznámky ignorovat. Možná si teď říkáte, co jsem si to našla za burana. Nejspíš se tak zachoval jen proto, že příliš dbá na svou image drsňáka, aby nevyplulo na povrch, že je ve skutečnosti pořádná citlivka, která u filmů brečí častěji než já. Občas ve snaze to skrýt zareaguje neadekvátně. Když něco zkazí, slovně se neomluví (je přece drsoň), ale snaží se to napravit alespoň svým chováním a jako Ivánek z Mrazíka koná dobrá skutky.

„Tak hele, hošánku…“

„Neříkej mi hošánku,“ skočil mi do řeči.

Spustila jsem dlouhý proslov. „Pomohla jsem ti vyčistit akvárko a nemusela  jsem, neboť se mám fyzicky šetřit. Za svoji nemoc nemůžu a nikdy jsem se za ni neschovávala. Když pominou nevolnosti po chemoterapiích, celou dobu do dalších funguju naprosto ve všech směrech a dle potřeb rodiny, ačkoliv nemusím. Nechci po tobě žádné projevy lítosti nebo nějaké rozmazlování. Ale Ty se chováš jako křupan! Připravovala jsem Tě na to, že to pro nás všechny bude těžké, jestli na to nemáš sílu, být se mnou nemusíš. A to jsem Ti řekla hned druhý den po operaci, když mi hrozila amputace.“

Puls jsem v tu chvíli měla alespoň 140 za minutu, pusa se mi nebezpečně kroutila do podkovy, pláč na krajíčku. Zvedla jsem se a odkráčela do koupelny, kde jsem už měla připravenou pleťovou masku. Před zrcadlem momentálně moc času netrávím, ten pohled bývá občas depresivní, ale přesto všechno tam, ať chci, nebo ne, nahlédnout musím. Takže si tak stojím u zrcadla a nanáším výživnou masku na obličej. Nutno podotknout, že je to maska nelibé tmavě zelené barvy připomínající víc husí trus než něco, co se má dávat na obličej. Zbytek masky jsem si škodolibě naplácala na svoji pleš. Věděla jsem, že nepotrvá dlouho a přijde mě zkontrolovat moje drahá polovička.

Želví ninjové zachrání všechno

Zrovna jsem nanesla poslední zbytky masky z misky na moji holou hlavinku, vypadala jsem jako želva ninja. Otevřely se dveře a v nich on! Pozdě, ale přece jsem ledabyle prohodila: „Nelekni se.“ Lekl se chudák, lekl. Ten výraz byste měly vidět. Ale bylo to tak dobře, protože se atmosféra najednou rozjasnila. Oba jsme se začali smát jako malé děti. Následovala fotografická dokumentace, výsledky přikládám, a mírumilovná konverzace. 

A tak jako Halina Pawlovská na konci svých vystoupení  nás obdaruje nějakým ponaučením, napadlo mě také jedno. „Ano, žena může být klidně nemocná, ale musí to nejdříve probrat se svým protějškem, aby svou chorobou příliš nenarušila harmonický klid v rodině.“ No, je to takové feministické, leč ve většině případů pravdivé.

Redakce dodává: „A když už má být nemocná, tak ať se na ni dá aspoň koukat.“

Kam dál?

Věřin deník: Mám rakovinu!

Věřin deník: Tak už jsem plešatá

Mohlo to být i horší, co říkáte? Jak se zachováte, když vám partner vyčítá nedostatky? A čím se zkrášlujete?