Pocházela z Hořic, kde se narodila v roce 1832 do rodiny zámožného obchodníka a radního jako Anna Kubatová. Otec jí poskytl na svou dobu docela nadstandardní vzdělání. Po ukončení docházky do farní školy v Hořicích směla navštěvovat hlavní školu v Broumově, kam chodilo jen několik dívek, které se tísnily ve vyhrazené lavici a z nichž kromě ní mluvily česky jen dvě. Takové studium se považovalo u dívek za zbytečné. Věnceslava však velice dychtila po vzdělání, které považovala za důležité, což později zdůrazňovala ve svých příspěvcích do časopisů či v didaktických knihách…

zen1.jpgFoto: Podobizna Věnceslavy Lužické-Srbové (1905) od R. Váchy
Rudolf Vácha (1860-1939), Public domain, via Wikimedia Commons

V roce 1851 se provdala za Antonina Srba, nájemce statku v Hořicích, a po jeho smrti roku 1867 se s třemi dětmi přestěhovala do Prahy. Pseudonym Věnceslava Lužická si zvolila na přání manžela vzhledem k jeho kariéře úředníka. Lužická vychází z podobnosti s vyvdaným příjmením Srbová a z obdivu k národu Lužických Srbů. Věnceslava bylo zase jméno představené z kláštera v Kutné Hoře, kde studovala její matka.

V 70. letech 19. století se stala redaktorkou a editorkou Ženských listů, což byl první ženský časopis u nás. Přispívala i do dalších časopisů, které postupně vznikaly. Její názory byly i na tu dobu značně zkostnatělé a puritánské.  Po vzoru M. D. Rettigové kladla důraz na pečlivé vedení domácnosti a bezmeznou lásku ke všem členům rodiny, zejména manželovi. Manželství chápala jako službu muži (!). Ve svých knihách se cíleně vyhýbala erotice či tématům týkajícím se fungování ženského těla, třeba menstruaci. Tyto „škaredé věci“ jako by neexistovaly!  A zrovna toto zajímalo dospívající dívky nejvíce.

zen2.jpgFoto: Ženské listy vycházely v letech 1873-1926. Prvními redaktorkami byly Věnceslava Lužická a Eliška Krásnohorská.
Unknown author, Public domain, via Wikimedia Commons

Kladla ale velký důraz na hry s panenkami, které symbolizovaly přípravu na mateřství. Nám se to bude zdát naprosto samozřejmé, ale v té době prý matky dcerám hračky zakazovaly. Horovala též za osobní hygienu a výměnu prádla, což je dnes opět běžná věc. Jenže tehdy byla voda vzácná, nosila se do domácnosti z kašny a praní bylo vyčerpávající záležitostí. Prádlo se pralo na valše u řeky, mnohdy v ledové vodě a praní trvalo za přispění služebné téměř celý den. Proto si lidé na osobní hygienu příliš nepotrpěli.

Věnceslava Lužická se stala též tajemnicí Tělocvičného spolku paní a dívek českých, což byla nesmírně záslužná činnost. Tehdy se jakékoli cvičení považovalo pro dívky za nevhodné, nemravné či vedoucí k neplodnosti, nebo naopak k žádostivosti. Věnceslava Lužická byla též členkou spolku, který se zabýval humanitární činností.

Ve svých textech radila, jak si zařídit domácnost a vlastenecky zdůrazňovala, aby veškeré vybavení bylo vyrobeno v Čechách. Psala též milostné příběhy a dívčí romány. Byla tedy jakousi předchůdkyní červené knihovny. Ale pozor!  Vrcholem sblížení byl mužův horoucí pohled či když vzal dívku prudce a vášnivě za ruku… Nic nemravného, žádné neřesti či erotika se v její literatuře neobjevovaly. Žena jako vzdělaná matka měla mít pozitivní vliv na své potomky. Podobně jako M. D. Rettigová považovala divadlo za neřestné prostředí, kde na nezkušené dívky číhá plno nástrah. Herečky v té době byly považovány málem za prostitutky.

zen3.jpg
Foto: Ilustrační foto. Shutterstock

A podobně jako se dcera M. D. Rettigové Jindřiška stala zpěvačkou (a matkou nemanželského dítěte), ani Věnceslavě Lužické se nepodařilo ochránit svou dceru Marii před prostředím divadla. Nakonec se s tím smířila a nechala dceru vystudovat konzervatoř. Ta po absolutoriu získala pod pseudonymem Maria Lara angažmá v divadle v Coburgu a pak i v Národním divadle. Tam vydržela pouze rok a poté jela studovat zpěv do Berlína a Paříže. Marie se nakonec k radosti své matky vrátila do Prahy, kde se stala profesorkou zpěvu na Vyšší dívčí škole, a snažila se tak podpořit ženskou vzdělanost. Úspěšně – vždyť tu působila 31 let a vychovala řadu úspěšných sólistek! Hostovala i v Národním divadle.

Objektivně vzato se Věnceslava Lužická v rámci katolického pohledu na rodinný život určitě zasloužila o rozvoj ženského emancipačního hnutí u nás. Bojovala i za rovnoprávnost žen a za jejich schopnost a možnost studovat na vysokých školách.
Dožila se poměrně vysokého věku, zemřela v roce 1920…
 
Zdroje info: Toulky českou minulostí 15, 2019, Martina Bittnerová: Spisovatelky a Erós, 2011, Marie Bahenská: Počátky emancipace žen v Čechách, 2005. Eva Luštincová: Život, dílo a odkaz Věnceslavy Lužické, 2010

Na našem webu jste si mohli také přečíst:

Reklama