Noční pomočování se může stát noční můrou dítěte, zejména tehdy, když reakce rodičů je nepřiměřená nastalé situaci. Mám vlastní zkušenosti s tímto handicapem a vskutku ne zrovna příjemné, co se týče pochopení v rodině. Neurotičtí rodiče tyto problémy jen prohlubují a dítě pak na nic jiného nemyslí než na to, jak to udělat, aby mělo tentokrát suchou noc. Když se na to dívám s odstupem času, tak vidím spíše ty humornější stránky. Usmívám se oteklé zadnici, na kterou jsem čas od času dostávala za tento svůj "přestupek". Směji se, když si vybavím jedno pošmourné ráno, kdy jsem se vzbudila zcela promočená. Hrůza hrůzoucí! Naštěstí rodiče již byli v zaměstnání, sestra ve škole a já se mohla nerušeně věnovat odstraňování skvrn na prostěradle, peřině, ba co víc, zlatá tekutina protekla až na matraci. V té době jsem již byla v sedmé třídě, stávalo se to jen občas (zejména v zimních měsících), ale pak to stálo za to. Ve škole jsme tehdy směnovali a věřte mi, že v takových okamžicích to byla pro mě záchrana. Měla jsem totiž vyučování až odpoledne. Zatímco se na topení sušily přemáchnuté skvrny na povlečení, zcela jsem se mohla věnovat promočené válendě, na níž se skvrny nedaly nijak odstranit, ale jen usušit. Pomohla jsem si maminčiným fénem na vlasy, a než jsem odcházela do školy, tak byly veškeré stopy zdařile "zametené". Myslím, že i tato skutečnost měla podstatný vliv na to, že jsem se svého "zlozvyku" (dle mínění rodičů jsem byla jenom líná vstát a jít na záchod) v nadcházející době zbavila. Ale znáte ten svíravý pocit, když se vám chce ukrutně čůrat, ale ne a ne se dostat ke kýženému slastnému okamžiku? Překážek je stále příliš mnoho - ba co víc, dokonce se vám podaří nějak se dopracovat i na záchod, ale pak to nejde a nejde. Konečně si slastně ulevíte, ale podvědomě pořád cítíte, že ještě něco není v pořádku a probudíte se až pořádným záhlavcem. Zurčení pod peřinou vzbudilo tatínka, jenž se zuřivostí bez sebe vypotácel uprostřed noci z postele a několik mi jich ubalil. A takových historek - o svých mokrých nocích - bych mohla popsat nepočítaně. Kdy jsem se svého soužení definitivně zbavila? Až na střední škole. Nastoupila jsem na internát, tam se mi to podařilo jen jednou a cvrnkla jsem si jen málo. Duchapřítomně jsem se vymluvila na nevolnost a ulila se tak ze školy. V pohodě jsem pak zahladila veškeré stopy, které ostatně nestály ani za řeč. Tím, jak jsem začala pravidelně menstruovat, tak mé potíže definitivně zmizely. To, že i mé trápení a narušené sebevědomí, ani snad nemusím zdůrazňovat.
Zpracovala
Reklama