V červenci 2001 jsme se s manželem vypravila na svou druhou společnou dovolenou. Znovu jsme vyjeli vlakem, společně s našimi koly, a cílem bylo pomezí Českého ráje a Jizerských hor, konkrétně vesnička Malá Skála, kde jsme měli být ubytovaní.

Vyrazili jsme v pátek, hned po skončení práce. Nejdříve jsme poletovali po nádraží a vyřizovali odbavení našich dvou kol a přesvědčili jsme se o tom, že mnoho nádražních pracovníků zastává názor „proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě“.
Když jsme konečně měli vybavené všechny papíry a kola jsme dotlačili k vlaku, panáček, který stál u vagonu pro kola, nám je odmítnul vzít. Prý je plno. Okamžitě jsem se začala vztekat, že jsme za ně zaplatili a bez kol nejedu, že si budu stěžovat…no měli jste mě vidět. Nakonec se nám podařilo ho přesvědčit, že se do vlaku naše kola prostě MUSEJÍ vejít. A taky že se vešla!

Konečně jsme se nastěhovali do vlaku, který byl beznadějně a šíleně přeplněný. Mačkali jsme se na chodbičce, ale najednou se na nás usmálo štěstí a procházel kolem nás průvodčí, manželův spolužák. Posadil nás do protekčního, nádražáckého kupé, ve kterém už seděla nějaká protekční nádražácká rodinka. Venku bylo horko, dusno a vlak se konečně, se zpožděním čtyřicet minut, rozjel…
V kupé bylo horko, dusno a smrděl tam turistický salám, který jedla ta protekční nádražácká rodinka. Chvíli jsme si povídali, luštili křížovky, pili a jedli, ale samozřejmě nás zmohla únava a horko a usnuli jsme. Probudili jsme se někde za Olomoucí. V kupé bylo ještě větší horko, dusno a přestal smrdět turistický salám.
Byly čtyři hodiny odpoledne a venku byla tma. Pršelo, foukal šílený vítr a venku poletovaly hromy a blesky. Zataženo bylo celou cestu až do Pardubic.

Díky hodinovému zpoždění, které měl nakonec náš „rychlík“ Bečva jsme dorazili na pardubické nádraží v době, kdy byl náš motoráček do Malé Skály beznadějně fuč. Bylo šest hodin večer, byla zima a to hlavně mNě, protože jsem v práci zapomněla šusťákovou bundu. Začínala jsem propadat depresi, spílat Českým drahám a špatnému počasí.
Po důkladném prostudování jízdního vlakového řádu jsme s potěšením zjistili, že nám další vlak směr Malá Skála jede asi za půl hodiny. Bohužel, jen do Jaroměře a dál jsme zase museli přestoupit.

Náš vláček byl krátký motoráček a cesta byla dlouhá a deštivá. Chtělo se mi spát a vůbec, ale vůbec jsem nechtěla jet někam do neznáma, ale spíš domů, do postele.
V Jaroměři nám nějaká babice odvážela naše kola do škaredé kůlny a kdybychom jí je nevytrhli ze spárů, poslali by je za námi do Malé Skály až ráno. Vzali jsme si je k sobě a konečně jsem měla pocit, že se nám někde nezatoulají. 

Konečně jsme nastoupili do našeho posledního vlaku. Bylo 20 hodin a 15 minut a velmi rychle se stmívalo. Celá cesta byla po jednokolejce a my jsme seděli vzadu v posledním vagonu a dívali se, jak se za námi zavírají stromy. Byli jsme jako v nějakém zeleném tunelu. Ale to už byla tma úplná, černočerná. Manžel fňukal, že z mapy vyčetl, že je po cestě několik tunelů a si kvůli té hloupé tmě venku ani nevšimne kdy ten tunel je. Fňukal ovšem jen chvíli, protože většinu cesty prospal. Já jsem hlídala. Od zastávky v Železném Brodě jsme se pekelně soustředili, protože už druhá zastávka měla být „naše“ Malá Skála.

Vystoupili jsme, tma tmoucí, na nádraží ani človíčka. Pršelo. Zavolala jsem do chaty Amerika, kde jsme měli být ubytovaní. Chtěla jsem vědět kterým směrem se z nádraží vydat a jak dlouho nám bude trvat cesta. Až tehdy se paní domácí přiznala, že jejich chata vlastně není v Malé Skále, ale v osadě Mukařov, z Malé Skály asi 5 km pořád do kopce. Myslela jsem, že se vyvrátím. Naštěstí se nad námi paní domácí slitovala a poslala pro nás i pro kola manžela s dodávkou. Takže jsme byli v chatě docela rychle.

Ubytovali jsme se v maličkém pokojíku, vysprchovali se a šli jsme spinkat. Utahaní, ale šťastní, že jsme konečně dorazili a těšící se na krásné zážitky...

 

Pokračování příště...

           
Reklama