Dnes při úterku si budeme na Žena-in.cz tak trochu vzpomínat. Na všechno, co je spojeno s naším dětstvím a mládím. Je toho hodně, co člověku utkvělo v paměti…ale o tom se dočtete v jiném článku….

Tento článek chci věnovat vzpomínce dávné, staré přibližně třicet let. Ta vzpomínka má název “Velké prádlo” a dodnes se mi zlehka orosí čelo, když si vybavím průběh této monstrózní akce, která se měsíc co měsíc pravidelně opakovala.

V sedmdesátých letech ještě nebyly automatické pračky samozřejmým vybavením domácností. Mnoho domů ale svým nájemníkům kromě sklepů apod. nabízelo i místnost nanejvýš potřebnou: prádelnu.

Ani v našem domě nechyběla. Kromě prádelny zde byla ještě tzv. namáčírna se dvěma velkými káděmi, obrovská sušárna s nekonečnými řadami natažených šňůr a také pýcha celého baráku – mandl!

Sotva jsem si přestala hrát s panenkami, rozhodla se maminka, že mě připraví pro život. Své rozhodnutí pojala velmi zodpovědně a začala mě v mých deseti letech zasvěcovat do akce zvané velké prádlo.

Musím říct, že zpočátku mi to připadalo docela zábavné a cítila jsem se při této práci velmi důležitě. Postupem času se mi ale praní velkého prádla začalo pomalu ale jistě zajídat. Ztratila jsem tím totiž vždy celý víkend a jako obrovskou nespravedlonost jsem cítila to, že otec a můj starší bratr se těchto galejí účastnit nemuseli.

No uznejte sami. Zatímco já jsem už v pátek večer pečlivě třídila v namáčírně prádlo, bratr se v poklidu díval na televizi. Ve chvíli, kdy jsem v sobotu za kuropění vstávala, on spal až do desíti.

S maminkou jsme postupně rvaly z kádí odmočené cíchy, které jsme pracně ždímaly, postupně zasouvaly do pračky k důkladnému vyprání a vyvaření, abychom je posléze na několikrát opět protáhly káděmi a důkladně vymáchaly a nakonec naložily do škrobu, aby byly pěkně tuhé. Pak jsme je naposledy s vypětím všech sil vyždímaly a pověsily… Během této doby můj bráška pravděpodobně opět zíral na televizi a otec si četl noviny.

Pro nás ale relaxace neexistovala. Po cíchách přišly na řadu ručníky, utěrky, hromady košil, mikin, tepláků, montérek, spodního prádla… nekonečné máchání, máchání a máchání… Ruce jsem měla úplně bezvládné a vysílené a věšení prádla na šňůry mě vždycky totálně odrovnalo, protože jsem se musela hodně natahovat, abych na ně dosáhla. Maminka mě celou dobu povzbuzovala a chválila, jak moc jí pomáhám a jak neví, co by si beze mě počala…ale já jsem věděla své. Nechápala jsem, proč tu hroznou dřinu musíme odpracovat my dvě, zatímco “oni dva” sedí nahoře s nohama na stole a flákají se.

Jenže – doba byla asi taková. Praní bylo pokládáno za ženskou práci a maminka se přes to nedokázala překlenout. Hrdinně a obětavě jsme tak naší společnou rukou během soboty všechno všecičko vypraly a z posledních sil se vyšplhaly do druhého patra. Zatímco já jsem odpadla, maminka si stoupla k plotně, aby uvařila na druhý den pro ty naše dva nebožáky, a pak se sesunula do postele.

V neděli naše práce pokračovala. Suché prádlo posbírat, poskládat, roztřídit, vyžehlit a vymandlovat.

Bylo to nekonečné. Žehlila jsem tátovy a bráchovy trenýrky a před očima měla rudé kruhy. Skládala jsem jejich tílka a trička a strašně se mi chtělo na ně plivnout. Máma stála u mandlu a trpělivě ho krmila nekonečnou řadou cích, prostěradel, ručníků a utěrek, které jsem postupně odebírala a skládala.

Hrůza!

Nikdy jsem nedospěla k tomu, abych pochopila máminu často opakovanou větu: “Až se vdáš, bude se ti to hodit.” Opravdu si nemyslím, že by se mi někdy tahle dřina a hlavně ten nespravedlivý přístup k dělbě práce nějak hodil. Navíc jsem pořád nějak nemohla pochopit, že zatímco já jsem byla už od desíti let zodpovědně připravována na své budoucí manželství, ve kterém se musím pravděpodobně strhat do úmoru, bratr na svou ženitbu nijak připravován nebyl. Pravděpodobně se tehdy předpokládalo, že zodpovědnost za vše v rodině má žena. Žena, která je povinna se postarat, uvařit, uklidit, pochopit, porodit, vychovat.… A to vše dokonale, bez reptání, obětavě. Protože se to tak prostě sluší.

Poučena touto naší rodinnou tradicí jsem si po svatbě jako první věc koupila automatickou pračku. Jaká úleva! Nic jsem nedbala na starostlivé lamentování babičky a maminky, že se mi v ní prádlo zapere, že se tak dobře nevyvaří ani nevymáchá... Bylo mi to skutečně šumafuk. Dokonce jsem jim způsobila málem infarkt ve chvíli, kdy zjistily, že cíchy, které sundám ze šňůry, složím a okamžitě vrazím do skříně. "Ty to nebudeš mandlovat?” “Ne, proč? Stejně se v tom jednou vyspíme a bude to zmačkaný, ne?”

V jejich očích jsem četla údiv smíšený s obdivem. Údiv z toho, že jsem schopná něco takového udělat, a obdiv…z toho samého. To, co ony nedokázaly po celý svůj život, jsem já zvládla několik měsíců po svatbě.

A tak mohu říci, že jsem ráda, že patřím ke generaci, která se dokázala vymanit z nepochopitelných a po desetiletí a staletí zažitých dogmat, a že jsem si mohla sama určit pořadí priorit ve svém životě.

A jak jsem na tom vy? A to nejenom s velkým prádlem……

 

 

TÉMATA:
DŮM A BYT