Povídka č. 1: Zpečetění naší lásky lehce erotickým sňatkem

S mým manželem jsme spolu chodili dlouhých šest let. Po šesti letech jsme si řekli, že svoji lásku zpečetíme sňatkem, který od nás už stejně každý očekával. Oba jsme to brali jako formalitu... šlo přece jen o ten „papír“, označovaný jako oddací list. A tak jsme také přistupovali ke svatebním přípravám, na které jsme měli všeho všudy měsíc a půl. Žádný stres, žádná honička. Svatební šaty jsem si vybrala po 15 minutách od vkročení do svatebního salonu... samozřejmě za doprovodu svého „nastávajícího“. Neznám lepšího kritika. :-))

Přípravy cukroví se s radostí ujaly obě naše maminky a babička. Kytice jsme nechaly zhotovit hned v prvním květinářství, na které jsme narazily, a svatební oznámení jsem řešila objednávkou přes internet. Dorazilo mi poštou den před pečením a rozvážením koláčů... takže jen tak tak. Ostatní přípravy svatby probíhaly také v pohodě. Uteklo to, až konečně nastal den „D“:

Byl to poslední slunečný den začátkem září. Nebe jako malované... den k pohledání.
Ráno jsem vstávala brzo, abych si stihla vymodelovat dokonalý účes, namalovat si „hezký“ obličej a hlavně... abych vydatně posnídala. Já totiž bez pořádné snídaně nedám ani ránu. Před desátou hodinou dopoledne přišel můj nastávající, aby mi pomohl do svatebních šatů. On jediný věděl, jak šaty vypadají a hlavně, jak se do nich mám vlastně nasoukat. Ve svatebním salonu, kam mě doprovázel, mu paní majitelka všechno vysvětlila. Měla jsem sukni a korzet se šněrovací stuhou na zádech. A právě ten korzet mi uvazoval můj skoromanžel.

A pak už všechno uteklo dost rychle. Neustále mě někdo občerstvoval slivovicí, rodiče nám dali své požehnání, sousedi „viseli“ na plotě, když jsme vycházeli z domu k autům, a pak už tradááá do kaple, kde nás měli oddat.

K oltáři mě vedl taťka, který byl také značně posilněn slivovicí, takže jsme se opírali jeden o druhého a oba se široce usmívali. Ne nadarmo se říká „Jaký otec, taková dcera“. Když mě dovedl k oltáři a předal ženichovi, mohla ta nejdůležitější část svatby začít. A taky že začala!!!

Oddávající nám četla, jak se máme mít rádi, jak máme vychovávat budoucí potomky a že máme jeden druhému „vařit v nemoci čaj“... nebo tak něco. Všechny ty rady mi šly jedním uchem tam a druhým ven. A stále jsem se široce usmívala... až po chvíli mi trochu ztvrdly rysy, protože jsem cítila značnou úlevu v oblasti hrudního koše. Nebylo to ale tím, že by se mi začalo ulevovat od skoro končícího obřadu, ale korzetem, který se pomalu ale jistě povoloval. Můj „drahý“ totiž nedostatečně utáhl uzel! A najednou toho bylo moc, co jsem musela hlídat... odpovědět „ANO“, držet kytici, navléknout prstýnek a políbit (teď už) manžela… Neměla jsem šanci a korzet se sesunul až k pasu. A bylo to!

Nahá v kapli, a ještě k tomu v objetí s chlapem! To museli všichni svatí zavírat oči. Svatí možná, ale určitě ne můj manžel a svatebčané. Ti si to vychutnali. Mně to v ten moment bylo tak nějak všechno jedno. Stačila jsem alespoň zvednout svoji nevelkou kytičku před prsa a dál... děj se vůle boží. Všichni se moc smáli, tleskali a fotili. Já to brala také s humorem .

Manžel mi korzet zase zavázal (tentokrát už pořádně) a už přicházeli rozesmátí gratulanti, z nichž si někteří neodpustili malé „rýpnutí“: Že prý jsem moc nedočkavá svatební noci.

Svatba pak pokračovala obědem, tanečním veselím a zase jídlem a zase veselím... až do ranních hodin, kdy jsme oba padli do postele a usnuli jak Šípkové Růženky. Ráno jsme si vynahradili svatební noc a začali si pomalu zvykat na pojmy: manžel, manželka, vdaná, ženatý...

Ráda na to všechno vzpomínám a myslím, že určitě nejsem sama. Kameramanovi z toho všeho čočka na kameře nepraskla, takže si mohu ty chvíle neustále připomínat.

Petramudr

Povídka č. 2: Když rozum vypne a vládnou pudy...

V uších mi hučelo, obrazy před očima se slévaly a moji mysl ovládala jediná myšlenka - chci ho! Tady a teď, ani o minutu dýl.

Jeho ruce velikosti lopaty šmejdily po mém těle a už dávno si našly cestu pod přiléhavý svetřík. Marně se snažil vysvobodit z pevného vězení podprsenky objekty svého zájmu. Po chvíli sveřepého boje jsem vzala věc do svých rukou a jediným pohybem před ním stála téměř tak, jak mě Bůh stvořil.

Zalapal po dechu, jeden obří prs schoval ve své dlani a k druhému se přisál. Snažila jsem se z něj servat džíny, abych konečně držela v ruce to, co už několik týdnů odvádělo moji pozornost od práce. Vypasované kalhoty se v rozkroku boulily i v klidovém stavu svého nositele a dávaly zabrat mé fantazii. V tuto chvíli hrozily džíny prasknutím a já se s jejich odoláváním měnila v dravé zvíře. Zip držel a držel a stále více připomínal středověký pás cudnosti. Můj mozek přestal fungovat úplně a já v živočišné touze vší silou trhla zipem směrem dolů. Zip povolil, ale v ten moment se ozval dvojhlasný řev. „UUUÁÁÁÁÁÁ!!!!“

Mým tělem projela obrovská bolest způsobená rafnutím do citlivé bradavky. Mozek ve vteřině začal pracovat, leč instinkty zůstaly vypnuty. Několik okamžiků po zoufalém výkřiku se otevřely dveře a v nich stáli zaměstnanci kanceláře a nevěřícně zírali.

Já, vždycky tak korektní a za zády nazývaná ctnostná, stála v kanceláři jen v punčochách a tangách. Moje svršky se válely všude kolem a přede mnou se na koberci svíjel řvoucí šéf. Rukama svíral svůj již ochablý penis a mezi prsty mu protékaly pramínky krve. Právě jsem zjistila, že šéf byl naostro...
Zip se mojí vinnou zakousl do šéfova penisu a ten odmítal, aby mu kdokoliv jeho penis osvobozoval. Kdosi zavolal sanitku a ošetřovatelé, když jediným pohledem zhodnotili situaci, nás společně odvezli na ošetření do místní nemocnice.

Moje pokousání spravila protitetanová injekce, vydesinfikování a přelepení. Rádoby vtipné poznámky lékaře „Sestři, útočník je znám, a tak nebudou nutné testy na vzteklinu! Tentokrát v tom toulaví psi nejsou,“ mi k smíchu nepřišly.
Z vedlejší vyšetřovny se ozývalo střídavě tlumené vytí a zoufalý řev. Nakonec se otevřely dveře a lékařka oznámila: „Musí na sál. Má pinďase zapnutýho v gatích a bez narkózy mu ho ze zipu nevymotám.“ Lékař i sestra mě vyděšenou vystrčili na chodbu a šli se věnovat mému skučícímu šéfovi.

Když ho kolem mě vezli na lehátku na sál, vůbec ničím nepřipomínal toho dominantního patriarchu, co pevnou rukou vládnul svým podřízeným. Obličej stažený bolestí, pot na čele a v očích zděšení, když mě spatřil. Asi po hodině ho vyvezli ze sálu s tím, že bude propuštěn do domácího léčení. Nemocnici opouštěl ve vypůjčených lékařských kalhotách, protože do vlastních džín by napuchlý a ofačovaný penis rozhodně nenacpal.

Jako správná asistentka jsem svého šéfa dopravila taxíkem domů, uložila ho do postele a z patřičné vzdálenosti sledovala, jestli něco nepotřebuje. Jen pomalu z něj lezlo, co jsem svojí nenasytnou touhou způsobila. Jeho vlastní penis bude nejspíš vypadat jako maskot „sešívaných" a několik týdnů bude místo sexuálních orgií zažívat ozdravné koupele v heřmánku.

Spakovala jsem si saky paky a vyrazila k domovu. Při představě, jak šéf v příštích dnech dřepí nad škopkem a máchá si chloubu v bylinkách, mě přepadl záchvat smíchu. A při představě, že musím druhý den do kanceláře, protože nemám neschopenku, mě smích zase rychle přešel.

Tak tenhle zálet se opravdu vyplatil. Zmrzačila jsem šéfa, v kanceláři těžko někoho přesvědčím o tom, že šlo o banální nehodu při diktování obchodního dopisu, a jediné štěstí bylo, že manžel dlel v tu dobu v lázních. Z ostudy kabát a vlastně pro nic. Vždyť já si kromě vteřinového sado-maso zážitku nic neužila.

Kominice

Vyberte nejlepší povídku! Hlasovat můžete ZDE!