Snad všechny Velikonoce mého dětství jsme s rodinou trávili u babičky v Podkrkonoší, ve vesnici, kde se tradiční zvyky dodržovaly vcelku silně.

Velikonočnímu vyplácení se říká různě, záleží na kraji. Ovšem tady se říká... velikonoční šukačka. Dokonce i ve folklórním zpěvníku je zanesena říkačka z počátku minulého století: "Šuky, šuky, šuk, já jsem malý kluk!

A já šukat nepřestanu, dokud něco nedostanu!"

Takže není divu, že zatímco u ostatních se šupalo, dynovalo, mrskalo, šlehalo či  vyplácelo, pro mě bylo normální, že nás na Velikonoce přijdou kluci vyšukat. Krásný kraj... inu, v dospělosti jsem tam setrvala patnáct let.

Před několika lety mě můj nynější manžel jel poprvé představit rodině svého otce do Českých Budějovic. Setkání proběhlo na letním táboře, kde tchán dělal hlavního vedoucího, jeho žena kuchařku, obě švagrové i  jejich partneři byli mezi vedoucími. Všichni pěkně pohromadě.

Přijeli jsme brzy odpoledne, kdy měl celý tábor siestu.
Byl s námi i můj tehdy desetiletý syn, který se briskně zapojil mezi partičku kluků sedících ve stínu mezi stany. My s mužem jsme byli uvedeni do táborové jídelny, kde jsme hned přijali pozvání na odpolední kávičku. Když se sešli všichni z rodiny, můj miláček se postavil a hrdě prohlásil:
"Vlasto, táto, všichni, tak tohle je moje láska..."
Jedno oko by nezůstalo suché. Se všemi jsem si podala ruku, všichni si poočku prohlíželi, koho že si to jejich chlapec přivedl.

Slovo dalo slovo, řeč přišla na to, jaká je celotáborová hra. "Budeme tu prožívat celej rok. Už jsme tu měli novoroční mecheche, běhali jsme tu v kulichu, i karneval jsme měli," pochlubil se tchán. "A zejtra máme Velikonoce. Budete mít na starosti třetí družinu a ráno půjdete do vrbiček na proutky. A odpoledne se budou dělat pomlázky," uzavřel.

"Jo tak ono se tu bude i šukat! To jsem si měla přivézt mašle a ...," dál bylo zbytečné cokoli dodávat. Oči mé nové rodiny i ostatních přísedících se na mě upřely v němém úžasu. Tichá otázka trčela ve vzduchu.

Cítila jsem, jak rudnu, ale zpátky do pusy to nenacpete. Začala jsem blekotat něco v tom smyslu, že jsem z Podkrkonoší a tam se to takhle říká a vůbec jsem to nijak nemyslela... Čím víc jsem se do toho zababrávala, tím zvednutější obočí a zvědavější výraz měli moji noví příbuzní.

V tom jsem spatřila svého synka, kterak spěchá jídelnou s hrnkem čaje.
Napadla mě spásná myšlenka: "Pocem, honem, Tomiku, co se dělá o Velikonocích pomlázkou, řekni!"

"Hmm... mlátí, ne?" odtušil ten malej zmetek a zmizel venku.

Tak z toho už jsem se dostat skutečně nemohla.
Až do večera se všichni tázavě dívali na toho mého, co že si to přivedl za divnou ženštinu. Snad až každodenní táborová činnost odnesla tu předlouhou chvíli ticha.

Naštěstí to netrvalo dlouho a celá rodinka se bujaře řehtala při vzpomínce na naše seznámení. A dodnes, když přijedeme na návštěvu, moji švagři na mě hulákají: "Tomiku, co se dělá pomlázkou?"