„Když bylo synovi pět let, manžel zemřel na agresivní formu rakoviny. Byla to strašná rána. Vůbec jsem nevěděla, jak se s tím mám vyrovnat, natož co mám říct synovi. Nakonec jsem to vyřešila otřepaným tatínek odešel tam, kde mu bude dobře, ale pořád se na nás bude dívat. Dnes vím, že to nebylo dobré řešení. Syn se mě potom pořád vyptával, proč tatínek odešel, kdy se vrátí a proč už nás nemá rád,“ svěřuje se Romana.

Romana udělala jednu z častých chyb rodičů, a sice že nemluvila se svým dítětem narovinu. To, jak dítě chápe smrt, je samozřejmě závislé na jeho věku. Malé děti sice smrti jako takové nerozumí, ale přesto pro ně může být zdrojem zármutku. Pociťují totiž separační úzkost. Smrt je pro ně synonymem odloučení bez chápání její definitivnosti.

Záleží na věku

V období mezi pátým a sedmým rokem dítě začíná chápat jednotlivé komponenty konceptu smrti, jako je nevratnost, příčiny, které mohou vést ke smrti i to, že jednou zemřou všechny živé bytosti. Ale ještě si je nedokáže poskládat do uceleného obrazu. Tato schopnost se obvykle objevuje kolem desátého roku. Všechno je samozřejmě velmi relativní, protože každé dítě dospívá jinak. Může tedy smrt chápat mnohem dříve nebo naopak později.

Lidé by se při oznamování smrti dětem neměli uchylovat k podobným frázím jako Romana. Označovat mrtvé za spící apod. je pro děti matoucí. Připravte se také na to, že budete muset několikrát odpovídat na ty samé zvídavé otázky. Při vysvětlování se řiďte se heslem, že čím jednodušeji, tím lépe.

Jak s dětmi mluvit o smrti v šesti bodech podle terapeutů Poradny Vigvam:

  • 1. Řekněte to na rovinu – Je lepší dozvědět se vše od svých nejbližších a nezkresleně, než od cizích lidí (například ve škole), kteří navíc nemusí znát úplnou pravdu. U blízkých lidí je navíc větší pravděpodobnost důvěry a bezpečí, což je při tak těžkém tématu zásadní.
  • 2. Mluvte jasně – Nebojte se říct slovo smrt. Pokud používáme zlehčující slova jako třeba odešel nebo usnul, můžeme u dětí vyvolat nečekanou reakci v podobě strachu ze spánku nebo jakéhokoli oddělení od rodiče (v noci, ve školce, ve škole).
  • 3. Pláč je přirozený – Pláč je naprosto přirozená reakce a ke smutku patří, nebraňte se mu.
  • 4. Nebojte se reakcí – Děti mají vlastní bezpečnostní obranné mechanismy, proto někdy reagují pro okolí nesrozumitelně nebo zdánlivě nevhodně. Je v pořádku, když změní téma hovoru – už byl moc dlouhý, víc toho dítě neunese. Pokud se začne smát, může to mít více vysvětlení – buď je smutek moc náročný a dítě uniká paradoxní reakcí, nebo neví co se očekává a jak se má chovat (učí se nápodobou).
  • 5. Buďte spolu – To, co děti potřebují, je naše blízkost třeba i beze slov. Někdy děti dokáží být smutné jenom když jsou samy, ale i tak potřebují naše obětí.
  • 6. Učte děti emoce – Nebojme se vlastních emocí (pláče, zloby ale i radosti a smíchu) před dětmi, jinak se nemohou naučit vlastní emoce rozpoznat a pochopit.

Čtěte také:

Reklama