Foto: Facebook / Chili Ta Thuy

Jak ses dostala k vaření? Kdy přišla ta chvíle, kdy sis to zamilovala?
Moje vášeň k vaření podle mě plyne z mojí vášně k jídlu. Už jako malá jsem se pořád motala v kuchyni a zbožňovala jsem jídlo. Rodiče mi furt museli odtrhávat něco od pusy. Jedla jsem úplně všechno. Myslím, že mám i extrémně citlivé chuťové buňky, takže to jídlo hodně prožívám. Tím, že mě jídlo fascinovalo, mě zajímala i jeho příprava. Motala jsem se jako malá mámě v kuchyni, koukala jsem se jí pod ruce. Aktivně jsem začala tak od 14 nebo 15 let.
 
Co bylo první jídlo, které jsi zvládla uvařit? Teď nemyslím vajíčka.
To jsem zrovna chtěla říct (smích). Jinak moje první jídlo byla nějaká česká klasika. Paradoxně jsem nezačínala na vietnamském jídle. Mamka mě totiž nechtěla moc pouštět do kuchyně. Ona je hodně čistotná a já jsem hrozný bordelář. Takže jsem se začínala učit od českých tetiček a babiček, chův, které nás s bráchou hlídaly, když naši jezdili pro zboží a pracovali. Moje první jídlo bylo, myslím, nějaké kuře na paprice nebo nějaká taková echt česká kuchyně.
 
A vaříš ještě teď někdy něco českého?
Zbožňuji české klasiky. Hlavně plněné knedlíky. Když občas přijdou kamarádi a už jsou přejedení vietnamského jídla, tak udělám třeba výpečky se špenátem a podobně. Taky zbožňuju rajskou, koprovku a další omáčky s knedlíky nebo kachnu se zelím.


 
Inspirovala jsi se něčím ve Vietnamu, když jsi tam byla? Okoukala jsi nějaké tradiční recepty?
Podle mě každý dobrý nápad vždy pochází z nějaké krádeže. Člověk hledá svůj vlastní styl tím, že někoho zkouší kopírovat a „krade“ od lidí, kteří ho inspirují. Z toho pak skládá nějaký unikátní styl. A tohle platí, myslím, jak pro umění, tak pro jídlo a styl vaření. Já inspiraci hledám převážně v asijské kuchyni. Není to jen tím, že jsem Vietnamka, ale hlavně mě baví. Každopádně bych svůj styl nedefinovala jako čistě vietnamský. Vždycky hledám inspiraci v tradičních receptech, ale nemám potřebu se jich držet. Chci tomu dát nějakou hravost, nějakou kreativitu.
 
Je nějaké vietnamské jídlo, které ti ve vietnamských restauracích v Česku chybí? A podle tebe by tu mělo být?
Chybí mi spíše taková ta větší odvaha vařit jídlo, které Vietnamci jí doma. To, co se vaří v restauracích je všechno jako přes kopírák. Je úplně jedno, do jaké vietnamské restaurace jdeš, protože nabídka je všude skoro stejná. Samozřejmě je tady více Vietnamců ze severu, což se také v té kuchyni odráží, ale každý má nějakou specialitu ze svého kraje a přijde mi škoda, že to Vietnamci nevaří, ale jen kopírují to, co je zaběhlé. Takže mi ani tak nechybí konkrétní jídlo, ale obecně kreativita a autentické regionální recepty. A taky hravost. Že někam půjdu a někdo mi naservíruje pad thai úplně jinak než jinde. A já nevidím jen to jídlo, ale i nějakou kreativitu a osobnost kuchaře. Toho si cením všeobecně na jakémkoliv jídle, nejen na asijském.
 
Není to i tím, že si to chtějí ulehčit? Bun bo nam bo, bun cha, závitky, všude jsou hodně podobné ingredience. Rýžové nudle, zelenina, nějaké maso...
Jasně, samozřejmě když jsi v kuchyni a máš plný podnik, tak řešíš i pragmatické věci. Ale není to jen o tom jídle, ale o tom všem. Já věřím, že když jde člověk do restaurace, tak by měl dostat zážitek. Kuchyň by neměla obětovat své pohodlí na úkor zákazníka. Nemyslím, že by si to chtěli Vietnamci zjednodušit, ale spíše se bojí experimentovat. To samé večerky. Všechny vypadají úplně stejně. Nejen z hlediska sortimentu, ale i designu. Nebo i nehtová studia. Mám pocit, že Vietnamci někdy postupují tak že si řeknou: „Wow, tohle zafungovalo, tak pojďme to úplně zkopírovat. A ideálně ještě otevřít někde 10 metrů vedle od kolegy.“ To pak vede i k takovému vzájemnému predátorství.  A je to strašný nesmysl. Kdybych to měla shrnout do jedné věty, chybí mi odvaha, kuráž být více sám sebou.
 
A teď k MasterChefovi. Jaké to vlastně je vařit v televizi před tolika kamerami?
Celkově je to prostředí udělané tak, aby tě to vybičovalo k výkonu, aby to z tebe dostalo emoce, protože to je to, co vytváří drama na kameře. Ale jinak si nemyslím, že bych se někdy dostala do bodu, že bych si na to zvykla. Na kamery si možná zvykneš. Pořád je tam ale jiná výzva, jiná překážka. Vždycky se tě snaží udržet v tom napětí.  Také nikdy nemáš čas na rozmyšlení a na přípravu receptu. A když si ho vymyslíš a máš to v hlavě, jdeš do spižírny a tam zapomeneš polovinu ingrediencí nebo je nenajdeš.

Je to tak, jak to vidíme v televizi? Dostanete ingredienci a ihned musíte vymyslet, co budete vařit?
Je to tak. Také jsem doufala, že je to tak jen v televizi a budeme mít víc času na rozmyšlenou, ale opravdu dostaneš zadání a hned jdeš.

Jaké jsou tvoje plány po soutěži?
Není to zas tak dávno, co jsem měla klasickou práci v kanclu od devíti do šesti a byla jsem typická kancelářská krysa. Pracovala jsem jako manažerka v reklamní agentuře. Takže tohle je pro mě teď odbočka úplně někam jinam. Předtím bylo vaření jen moje vášeň, ale nikdy mě nenapadlo, že bych se tím mohla živit. Po soutěži jsem si ale řekla, proč to nezkusit. Takže teď vařím na půlúvazek v Asian Temple v Praze, kde mám i své vlastní menu. A pak jsem ještě dělala snídaňové menu pro Bitter sweet Kafe, což je takové malé vietnamské bistro na Hradčanské, kde to vypadá moc hezky. Strašně se mi líbí i tím svým přístupem, protože se zde dělá regionální kuchyně.

I když je práce v kuchyni mnohem fyzicky náročnější, tak je to příjemnější stres než ten, co jsem zažívala v reklamní agentuře při jednání s klienty. Je to něco jiného a strašně mě to baví. Myslím, že v tom budu určitě pokračovat. A hlavně je to kreativní práce, což mě baví. A čím víc se učím, tím víc si uvědomuji, jak málo toho umím. A pak bych to třeba chtěla vše ještě nějak propojit s uměním, protože také zpívám a pohybuji se v komunitě hudebníků. Do toho mám ještě nějaké natáčení. Teď mám svou vlastní talk show. Tak jsme zvědavá, jak se to všechno vyvine. Mně se líbí, že je život pestrý. Nemusím si vybírat jeden směr. Sice to znamená, že nebudu nikdy úplně excelentní v jedné věci, protože se jí nebudu věnovat naplno. Ta pestrost života ale pro mě pramení z toho, že se nemusím nikde profilovat a vydávat se jedním směrem. Chvíli vařím, pak chvilku odběhnu k fotbalu, chvilku k mikrofonu. Říkám, že jsem kuchař na volné noze. Nechci se nikde uvázat, protože pak bych neměla čas zpívat, hrát fotbal. Nedokážu si představit, že mi v tomhle životě někdy dojdou nápady nebo věci, na kterých pracovat.
 
Nepřemýšlela jsi také o tom, že by ses přihlásila do SuperStar? Já už jsem tě slyšela zpívat a je to perfektní.
Já jsem o tom vlastně od malička snila. Jestli jsem se něčemu věnovala před vařením, tak to byl zpěv. Do SuperStar jsem se hodně dlouho chtěla přihlásit, ale naši mě nikdy nepodporovali. Báli se, že se nebudu věnovat škole a tak. Až jsem se dostala do fáze, kdy jsem si řekla, že jsem na to už moc stará. Nevím, jestli mám ještě ambice se někam hlásit, ale hudbě se rozhodně budu věnovat do konce života.
 

 
Co pro tebe byl v MasterChefovi ten nejhorší moment?
Ta výzva, kdy jsem se vrátila do soutěže a dostala jsem druhou šanci. Dostala jsem hned roli kapitánky ve výzvě a bylo to hrozné. Vedla jsem celý tým a v něm měla docela výrazné osobnosti. Bylo to těžké zkoordinovat. Do toho na mne řval pan Kašpárek, že jsem nemožná (smích). To byl jeden z těch horších momentů. Pak jsem brečela ještě cestou domů. Ale nebylo tam jinak nic tak hrozného, díky čemuž bych si řekla, že lituji, že jsem se přihlásila. Navíc mě vždycky všichni soutěžící podrželi a panovala tam přátelská atmosféra.
 
Co na to říkala tvoje rodina, když ses přihlásila do MasterChefa? Asi to není úplně sen vietnamských rodičů.
Jejich reakce nebyla vůbec pozitivní. Říkali: „Ty se chceš věnovat vaření, chceš jít do kuchyně? Vystudovala jsi vysokou školu, děláš manažerku v reklamce a teď se chceš živit kuchařinou. Úplná bláznovina.“ Pár lidí z našeho příbuzenstva pracuje v bistru, takže naši ještě k tomu ví, jaká je to strašná řehole. V čemž mají pravdu. Ale zase vědí, že když si něco umanu, tak si jdu za tím. Už mám pověst černé ovce v rodině. Takže když přijdu s nějakým bláznivým nápadem, tak to nezůstane jen u toho nápadu.
 
Pavlína získala poměrně dost negativních ohlasů od diváků. Někdy až dost drsných. Jaký na to máš názor?
To je těžké. Když tě vidí půlka národa, vždy dostaneš pozitivní i negativní reakce. Nedá se zavděčit všem. Důležité je, aby ses sama na sebe podívala do zrcadla a byla na sebe pyšná. Ale je nutné se dívat i na ten poměr. Člověk nemůže být moc tvrdohlavý a říct si, že ho všichni nemají rádi. Když je to pak ještě u většiny ten samý negativní komentář, tak je důležité nebýt zabedněný, uzavřít se a neposlouchat to. Některé z těch negativních komentářů je důležité si připustit. V televizi se sice díváme na show, ale není to tak, že nás vystřihnou a dají do úplně jiného kontextu. I když samozřejmě některé hejty (negativní komentáře, pozn. redakce) jsou přehnané a jsou mimo. Protože pořád je to jen soutěž. Kdybych byla na pozici Pavlínky, tak bych si řekla, že stojí za to se nad tím zamyslet. Lidem nevadí, že chceš vyhrát a jsi soutěživý typ, ale není dobré, když jdeš takříkajíc přes mrtvoly. Pak to nepůsobí dobře na diváky a třeba ti to nepřejí.

Potýkala jsi se i ty s nějakou záští?
Jasně. Spousta lidí říká, že neumím nic jiného než vietnamská jídla. I když jsem třeba vařila romské jídlo. Někdo zase říká, že jsem divná a nesympatická. Jasně, že občas takové komentáře jsou. Ale myslím, že tak 90 procent komentářů na mou osobu je pozitivních. Každopádně se z těch negativních musí člověk zocelit a uvědomit si, čí názory poslouchat a čí ne.

Foto: Facebook / Chili Ta Thuy

Poznávají tě teď lidi na ulici? Oslovují tě třeba o fotku apod.?
Jo, to se mi stává třeba jednou denně. A píšou mi na Instagramu a tak. Vždycky se snažím nějak odpovědět. Je to hezké, když vidíš, že tě lidé podporují. Je to super pocit. Vážím si toho, ale pořád jsou pro mě stěžejní lidé, kteří jsou součástí mého každodenního člověka a znají mě i mimo televizi. Zažily mě hysterickou, nesnesitelnou a pořád se mnou jsou. Na Instagramu se snažím odpovídat, ale svůj čas raději věnuji lidem, kteří tady pro mne jsou i v osobním životě.
 
Kde ti naposled nejvíc chutnalo?
Všeobecně zbožňuji vše, co uvaří moje máma. Je to paradox, když si uvědomím, že dělám taková ta lepší jídla, složitější kuchyň na vyšší úrovni. Ale kdykoliv jedu domů a dám si máminu lepkavou rýži s hlívou nebo její veganské karbanátky, jsem šťastná. Miluji vše, co uvaří. Ale vlastně mám ráda, když mi kdokoliv uvaří. I úplně jednoduché věci – rýži, k tomu dá zeleninu, rozklepne vajíčko. Já si hrozně vážím toho, když mi někdo udělá jídlo. Někdy si zase zajdu na kebab do stánku. Ale když jdu s přáteli do lepších restaurací, tak v sobě zapnu kritika a hodnotím to.

Někde jsem četla, že sis jako malá kvůli svému vietnamskému původu zažila šikanu. Jak jsi se s tím vypořádala? A zanechalo to na tobě nějaké následky?
Každá větší událost v životě na člověku zanechá následky. Ale ty si můžeš vybrat, jaké to budou. Ať je to negativní nebo pozitivní zkušenost. Byť tohle byla negativní zkušenost, myslím, že to ve mně zanechalo jen pozitivní následky. Člověk by se měl řídit tím, že i když něco nezavinil, tak to neznamená, že za to nemá zodpovědnost. Já jsem v tomto případě měla zodpovědnost za to, jak se s tím vypořádám. Mě to tehdy štvalo, ale o to víc jsem se pak snažila v životě. Vložila jsem to do práce, do učení. Snažila jsem se všem dokázat, že ve mně někdo je. Já nikdy nic nevzdávám. Když něco chci, tak si za tím jdu. Mám trpělivost. I když se dostanu do fáze, že mě to nebaví, nejde mi to, a všichni už by to v tom momentě vzdali, já se tou nudou prokoušou a nějak to vždy dotáhnu. Také si myslím, že díky téhle zkušenosti mám větší empatii a dokážu pomáhat a chápat lidi, kteří jsou diskriminovaní nebo jiní.
 
Teď trochu osobní otázka. Vietnamští rodiče jsou poměrně přísní. Nejdřív škola, kariéra… zábava? No, ta možná u některých ani nikdy. Jak jsi to měla v dětství ty?
Moje rodiče byli extra přísní i na vietnamské poměry, podle mě. Nemohla jsem skoro nikam chodit. Aktivity, které se netýkaly učení, nebyly nijak podporované. Největší utrpení mého dětství bylo, že jsem nemohla tancovat a pořádně zpívat. A já jsem vždy byla hyperaktivní, což mi zůstalo do dnes. Mám pocit, že jsem si neužila tolik dětství jako moji vrstevníci. Takže si to vynahrazuji teď (smích). Na druhou stranu mě rodiče naučili velké disciplíně.

Foto: Facebook / Chili Ta Thuy

A co partner? Chtěli vždy, aby sis našla Vietnamce, nebo jim nevadí ani český kluk?
Naši byli hlavně proti tomu, abych vůbec s někým chodila, než vystuduji vysokou. Prvního kluka jsem měla ve dvaceti, to jsem byla první rok na vejšce. Byl to Čech. Ze začátku jsme to museli hodně tajit, a když na to přišli, tak se hodně zlobili. Pak jednoho dne šel můj kluk za rodiči do obchodu, kde prodávali, vzal kytku a šel je požádat o požehnání. Slíbil jim, že mě bude podporovat v učení, že mě nebude rozptylovat. To chtělo hodně odvahy. A na mě to udělalo tehdy obrovský dojem. A zapůsobilo to i na naše a svolili, že spolu můžeme chodit. Mohli jsme se ale vídat jen o víkendu na pár hodin. Takže probíhaly tajné schůzky a podobně. Brácha to má oproti mně hrozně jednoduché. Může si dělat co chce (smích). A má taky Češku.
 
Dodržuješ ještě nějaké vietnamské tradice? Nebo už jsi více počeštělá?
I když jsem tady od malička, Čechy jsou můj domov a češtinu ovládám lépe než vietnamštinu, pořád vnímám to, že jsem Vietnamka. Mám respekt vůči vietnamské komunitě, vietnamským tradicím a zvykům. Je to můj projev respektu vůči rodičům a všem příbuzným, co tady mám. I když jsem jako z divokejch vajec a jsem černá ovce, tak když jsem mezi Vietnamci, snažím se chovat jako benevolentní vietnamské děvče a užívám si všechny zvyky a tradice. Podle mě je důležité to udržet vůči mladší generaci.

Foto: TV Nova

Vietnamci jsou hodně pověrčivý národ. Jak to máte u vás v rodině?
My Vietnamci jsme hodně pověrčivý národ. Chodíme k věštcům. Když si vybíráme partnera, koukáme na to, kdy se narodil, jaké je znamení, jestli se k sobě hodíme. Našit tohle ale neřeší vůbec. Tohle už mají za sebou. Jsou v tom mnohem liberálnější a jestli si na nich fakt něčeho cením, je to fakt, že si uvědomili, že nás nemohou vychovávat tak, jako kdybychom vyrůstali ve Vietnamu. Poslouchají a jsou skeptičtí vůči sami sobě. Spoustě jiným vietnamským rodičům chybí sebereflexe, protože vyrůstali v kultuře, kde se neodmlouvá. A když jsi v pozici, kde máš pocit, že máš absolutní autoritu, tak tím ustupuje schopnost sebereflexe a nějaký skepticismus. Nejen vůči světu, ale vůči sám sobě. Když se člověk občas neptá sám sebe, jestli to, co dělá, je opravdu správně nebo jestli to nejde udělat jinak, tak je pak i mnohem pověrčivější, věří různým věcem a nasává je jako houba. Což také není dobře. Podle mě naši došli do té fáze, kdy už se dokáží zastavit a říct si: „Možná tak, jak mě vychovávala babička, a že se to takhle nějak dělo strašně dlouho, neznamená, že je to dobře.“ Neznamená to, že ustupují ze svých hodnot, ale naopak je to jen ku prospěchu.
 
A nemyslíš si, že někteří Vietnamci ve věku tvých rodičů jsou zaseknutí v době, kdy přijeli z Vietnamu sem? Přitom ve Vietnamu už se to třeba pohnulo nějak jinam.
To je možné. Také to může být dané tím, že se pohybují hlavně ve zdejší komunitě. Kdežto ve Vietnamu jsou tam jakoby se všemi, řídí se nějakými trendy. Ovlivňuje je západní kultura nebo progresivnější asijské státy jako Korea či Japonsko. Jakmile jsou ale někde jinde a jsou izolovaní ve své komunitě, kde jsou lidé, kteří do Čech přišli v podobné chvíli, snaží se o to víc zachovat všechny tradice a zvyky. Tady je totiž kulturní střet, s nímž se musí vypořádat jejich děti. Je tedy možné, že tetičky ve Vietnamu budou liberálnější než vietnamští rodiče, kteří žijí v Evropě. Myslím si, že je to ale celkově hodně individuální. Je to určitě i o tom, jak my, mladší generace, se svými rodiči zacházíme. Já jsem byla taky velký rebel. Řešila jsem, proč nemůžu dělat tady to, co Pepa, proč nemůžu v pátek chodit na diskotéku. Mladí Vietnamci by si měli uvědomit, že jejich rodiče vyrůstali v úplně jiném prostředí a pochopit je. Neměli by chtít po rodičích najednou obrovskou změnu, ale respektovat to a pomalu to měnit. Když třeba rodiče nechtějí, abys měla kluka, než vystuduješ vysokou školu, musíš se jim pokusit vysvětlit, proč to není špatně, ale zároveň se pokusit pochopit, proč to oni nechtějí. Oni tady celý život obětují, makají, aby jejich dítě nemuselo. Takže pro ně to má úplně jinou váhu. A jejich rodiče třeba museli rozprodat půlku majetku, aby se oni třeba vůbec dostali do Evropy.

Foto: Facebook / Chili Ta Thuy

Čtěte také:

Reklama