Marika měla v mládí nejlepší kamarádku Tamaru. Chodily spolu do jedné třídy na základní škole a trávily spolu i veškerý volný čas. Pak ale jejich přátelství ze dne na den skončilo. „Často myslím na mou nejlepší kamarádku z dětství – Tamaru, jenže ozvat se jí nemůžu. Naše přátelství totiž neskončilo zrovna nejlepším způsobem. Dodnes si to vyčítám. Zároveň se ale uklidňuji tím, že jsem tehdy byla ještě moc malá na to, abych chápala, jak moc špatně jsem se zachovala. Ještě větší vinu proto přičítám své matce,“ svěřuje se Marika.
Foto: Shutterstock
„Tamara byla prostě živel a já jsem s ní jen stěží držela krok. Zatímco já se dobře učila a byla pilnou žačkou, ona byla držkatá, měla svou hlavu a příliš neuznávala autority. Já jsem ji za to obdivovala a přála si být trochu odvážnější tak jako ona. Mojí matce se naše přátelství samozřejmě od začátku nepozdávalo, ale se zaťatými zuby ho tak nějak tolerovala. Trpělivost jí došla v momentě, kdy jsem dostala svou první poznámku.“
Ačkoli poznámka, kterou Marika na základní škole dostala, ani přímo nesouvisela s Tamarou, její matka jí okamžitě zakázala se s její nejlepší kamarádkou dál stýkat. „Když jsem s poznámkou tenkrát přišla domů, pamatuju si, že matka naprosto běsnila. Vyčítala mi, že se stýkám s někým, kdo mě táhne dolů, když já mám přitom na to být nejlepší. Přikázala mi, abych se s Tamarou přestala stýkat a dodala, že bych si přátele měla pečlivě vybírat, aby mě posilovali a ne oslabovali.“
Marika tenkrát svou matku poslechla a Tamaře řekla, že už se s ní dál přátelit nemůže. Od té doby se snažila také přátelit jen s lidmi, kteří jí připadali pro ni samou vhodní, i když s nimi třeba neměla nic společného. Žádné přátelství, které si vytvořila, ale nebylo natolik silné, aby vydrželo.
„Teď je mi pětatřicet a je pro mě nesmírně těžké si ještě nějaké bližší přátelství vybudovat. Samozřejmě se stýkám s kamarády mého snoubence, chodím na kafe s kolegy z práce, ale nedovedu si představit, že by mi někdo z nich šel za svědka. Víc než kdy jindy myslím na to, že bych se Tamaře ozvala, ale svědomí mi to nedovoluje,“ zakončuje Marika.
Zdroj info: Respondentka Marika
Čtěte také:
Nový komentář
Komentáře
Já mám kamarádky, ale žádnou až tak blízkou, aby mi šla za svědka. Za svědka mi šla osoba, ke které mám nejblíž celý život, a to je moje mladší ségra.
No to je přímo "katastrofa", když v 35 letech ženská nemá žádné přítelkyně a úplná pohroma je, že jí nemá kdo odsvědčit svatbu!!! To jako fakt mají někteří lidé takové starosti? Tak to bych chtěla jednou zažít..... Já mám 55 let, nemám už nikoho - ani rodinu, ani kamarádky - ale fakt si neumím představit, že bych za celý život řešila takovou prkotinu... Každý je holt jiný.
Ozvat se takhle někomu z dětství, tak to často zjistíte, že ten člověk se za těch 20+ let tak změnil, že už to neni ten koho si pamatujete a už za to třeba ani nestojí se s nim kamarádit, případně rovnou dělá že vás nezná. Já teda nevim jak ostatní, ale pokud jsem s někym lítal několik let venku v dětství, tak si toho člověka pamatuju i když nám bylo třeba 10, takže mě vždycky dost překvapí kdy se takhle někomu ozvu a mam pocit že si mě sotva pamatuje, je to prostě divný a dost mě to mrzí. S hledánim přátel v dospělosti je vždycky problém, už nejspíš nenajdete nikoho kdo by se dostal na ten level přátelství jako někdo koho znáte z dětství, většina dospělejch se dneska zajímá akorát o pivo a už s nima ani nejde jentak někam jít a pokecat, což je prostě problém a mě to už nebaví absolvovat tyhle různý srazy kdy vim že mimo nějakou akci kde se bude chlastat by se mnou ten člověk stejně nikdy nikam nešel, ty lidi se víc zajímaj o chlast než o vás a ozvou se vám jenom když od vás něco potřebujou. Pokud máte kámoše kterej nepije a i tak s váma někam jde, tak máte vyhráno a víte že jde kvůli vám.
Matka Marice jednu kamarádku v dětství zakázala a do svých 35 si už žádnou nenašla, to nevypadá že by to bylo chybou matky. Od té doby uběhlo spoustu let a je s podivem že si nenašla jinou blízkou kamarádku. Asi má moc vysoké nároky a nenašla žádnou která by je splňovala. Jinak na svatbu si může vzít jako svědka sestřenici nebo někoho jiného z rodiny, pochybuji že by se odmítnutá kamarádka z dětství. kdyby ji po letech kontaktovala, do toho hrnula.
Se nedivim, s takovou nanynkou tupou bych se taky nechtela kamaradit...jeste by na me taky zacala svadet svoje neuspechy.
Na zacatku byla chyba matky.
Ted uz je to chyba dcery, ze je porouchana a nema kamarady.
Je dospela a zodpovednost za svuj zivot nese sama, ne jeji matka.
35 let a pořád nepřišla na to, že dětství je dávno pryč a své duševní rozpoložení nemá házet na své okolí? Má před svatbou a největší problém podle ní je, že nenachází svědka. (A to jsem si na začátku článku dokonce myslila, že jí někdo ublížil, kolem byli lidé a nikdo z nich teď nechce svědčit u soudu! To by teda problém byl, to jo.) Nevím tedy, co je pro ni vlastně důležité - svatba anebo kamarádka ze školy? Jestli se chce vdát, stačí požádat někoho známého solidního a ten to určitě dovědčí stejně dobře. Být ovšem na místě ženicha, ještě bych si tu svatbu rozvážila. Myslím, že v tomto věku už si každý přeje dospělou manželku.
Není to chyba matky. Marika "se snažila také přátelit jen s lidmi, kteří jí připadali pro ni samou vhodní, i když s nimi třeba neměla nic společného" - a tohle je výsledek. Zřejmě ona sama nikomu nepřipadala "vhodná". Hledat si přátele takhle účelově obvykle moc nevychází. Nicméně za svědka jí může jít kdokoli dospělý, třeba státní úředník tam, co je budou oddávat.
Takhle narychlo před svatbou honem honem shánět "nejlepší kamarádku", aby měl kdo svědčit, to se Marika probrala trošku pozdě.
Je jí 35 a měla jedinou kamarádku, na ZŠ, když byla ještě hodně malá. Všichni jsme měli v dětství nějaké kamarády, měli jsme jiné kamarády v mládí. Prostě každé životní období jsme měli nějaké kamarády. Ta pisatelka není schopna mít s kýmkoliv přátelské vztahy, v pětatřiceti, a viní za to svou matku. Ať navštíví psychoterapeuta.
Marika je nějaká divná... Také jsem měla nejlepší kamarádku na základce, ale potom se naše cesty rozešly do různých škol a přestaly jsme se vídat. Nejlepší přítelkyni jsem potkala na střední a přesto, že jsme od sebe vzdáleny přes 300 km, tak se jednou za čas setkáme, voláme si a mám pocit, že jsme si stále blíž... V pětatřiceti nemít blízkou duši je dost smutné.