cl.jpg
Foto: Se souhlasem Petry Sommer

První vynucený sex, který Petra zpětně považuje za znásilnění, se uskutečnil, kdy jí bylo sedmnáct let. A hlavní roli v něm sehrál její tehdejší přítel. Do té doby si Petra myslela, že znásilnění se odehrává převážně tak, že na ženu vyskočí cizí muž ze křoví.

„Přítel za mnou tehdy přišel a chtěl se se mnou vyspat. Necítila jsem se na to a odmítla ho. Bylo to pro něj poprvé, co ode mě slyšel ne. Tlačil na mě, a nakonec došel k závěru, že jako jeho přítelkyně se s ním vyspat prostě musím. Otočil mě zezadu na všechny čtyři a udělal to. Sice jsem se násilím nebránila, ale celou dobu i potom jsem brečela,“ vzpomíná Petra.

Následně se nepříjemný zážitek Petře v myšlenkách stále vracel, byla zklamaná, zdrcená, ale v té době se ještě nedomnívala, že jde o znásilnění. Po nějakém čase se s vynuceným aktem svěřila matce svého přítele a prozradila jí také to, že jí partner občas uhodí. „Objala mě, řekla, že to ví, že se to u nich tak dělá a je to normální,“ tvrdí Petra, která se posléze s přítelem rozešla.

Druhá rána

Následky si s sebou ovšem nesla. Začaly se u ní rozvíjet deprese, sociální fóbie i panický strach ze sexu a veškeré intimity. Aby vůbec mohlo dojít k intimnímu sblížení s mužem, musela v sobě mít alkohol a před nebo po aktu se dostavil pláč. Petra tehdy uvěřila, že si nezaslouží žádnou lásku, a že je špatným člověkem.

„Začala jsem svému tělu i duši vědomě ubližovat. Ven jsem chodila jen do hospod, hodně jsem pila, kouřila a sebepoškozovala jsem se. Po škole jsem si našla práci v baru v hotelu a lehce jsem popíjela i tam během nočních směn. Jednou mi při noční na baru zůstali dva u nás ubytovaní muži. Jeden šel spát, ale druhý si objednal už několikáté pivo. Šla jsem pro něj tedy do vedlejší, potemnělé restaurace a on se objevil za mnou, zacpal mi pusu, zatáhl do jednoho z jídelních boxů a znásilnil mě,“ popisuje Petra svůj druhý traumatický zážitek. To jí bylo devatenáct let. Petřin už tak špatný psychický stav se ještě zhoršil a objevily se myšlenky na sebevraždu.

Do třetice všeho zlého

O měsíc později se rozhodla přijmout pozvání party přátel na letní víkendovou akci v domnění, že se rozptýlí. Jenže přišla třetí rána. „Ze spánku jsme se probudila až v okamžiku, kdy byl můj kamarád ve mně. Po probuzení mi chytil ruce a já už neměla sílu se ani bránit. Vzdala jsem to. Úplně,“ říká žena.

Ani jeden případ Petra nenahlásila, protože se bála, že by jí stejně nikdo nevěřil. Navíc to nechtěla řešit a procházet si znovu všemi nepříjemnými situacemi. Následný odchod do Anglie brala Petra jako svou poslední šanci, ale ani tam se její stav nezlepšil. Pomoc našla u své tehdejší kamarádky a do Čech se vrátila rozhodnutá svá traumata řešit.

„Byl to dlouhý proces, ale teď už můžu s naprostým klidem říct, že to mám v sobě vyřešené. Depresemi, panickými atakami, sociální fóbií, ani strachem z intimity už netrpím. Pomohla mi skvělá terapeutka, navštěvovala jsem i svépomocnou skupinu pro oběti znásilnění, ale největší zlom jsem pocítila, když jsem začala s meditací, jógou a opravdu odpustila sobě i všem lidem, kteří mi ublížili, a začala jsem pracovat na sebelásce,“ uvádí Petra, která momentálně čeká své první miminko.

Kroky ke změně

Před několika týdny se rozhodla svůj příběh sdílet na Instagramu. Problematika znásilnění se jí totiž v kontextu České republiky stále jeví jako dost tabu téma, kterému by měla být věnována větší pozornost. Momentálně se navíc řeší i snaha o změnu legislativy. Na stránkách hnutí Amnesty je dostupná petice, která požaduje úpravu zákona o znásilnění a chce, aby se Česká republika přidala k dalším dvanácti evropským zemím, které absenci souhlasu při sexu berou jako znásilnění. Problematiku řeší spolu s Amnesty také spolek Konsent, Česká ženská lobby a Ženy v právu. Na svých stránkách Amnesty uvádí, že podle výzkumů je v Česku každoročně spácháno kolem 12 tisíc znásilnění, ale nahlášeno je jen okolo 600 případů.

Trestní zákoník uvádí v souvislosti se znásilněním toto: „Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.“ 

Amnesty požaduje, aby „Česká republika zákonem jasně stanovila, že sex bez souhlasu je znásilnění. Otázkou není, zda osoba řekla „ne“, ale zda řekla „ano“. Uzákonění této definice vyšle jasný signál obětem, pachatelům, orgánům, které jsou zapojeny do vyšetřování a rozhodování, i všem ostatním, že jakmile chybí souhlas, jde o znásilnění.“ Cílem je tedy pokrýt i případy, kdy žena k sexu nedá souhlas, ale strach ji paralyzuje a ona není schopná se při znásilnění bránit. 

Čtěte také:

Reklama