Dcera Amálka se mladým manželům narodila před třemi roky. Zpočátku spala v postýlce vedle jejich postele, ale ani ne po týdnu si ji její maminka Radka vzala k sobě. Bylo to tak pro ni pohodlnější kvůli častému kojení. Jenže David z toho už tak nadšený nebyl. „Vůbec jsem se nevyspal a trnul strachy, že malou zalehnu. V práci ze mě pak byla zombie,“ vzpomíná. Jenže své ženě nechtěl komplikovat péči o dceru, a tak se rozhodl přenechat jim ložnici a vzít do zaječích. Po dohodě se odstěhoval do obýváku na gauč. Mělo to být dočasné řešení, jen na pár měsíců, než se si všechno takzvaně sedne. V té době ještě netušil, že se do své postele hned tak nevrátí.

Děti byly brzy dvě

„Amálka si na velkou postel a maminčinu společnost natolik zvykla, že od ní už nechtěla. Při jakémkoli pokusu přenést ji do její postýlky se děsně vztekala a Radka na to neměla nervy. Takže věci zůstaly tak jak byly. A navíc se nám brzy na to narodila druhá dcera Eliška. A všechno se opakovalo. I ona zakotvila na našem letišti. To už tam spaly tři, takže nebyla šance se k nim vejít tak, aby mě nebudily,“ vysvětluje David, který proto už třetím rokem nocuje na gauči.

Tati, běž už!

„Nejhorší je, že mě starší dcera z ložnice bez rozpaků vyhazuje. Když si s nimi jdu večer lehnout, za chvíli už mě posílá, abych se vrátil do obýváku. Manželka se tomu směje, ale mě to tak vtipné nepřijde. Připadám si tam jako cizinec. Když jsem jí to řekl, tvrdila, že přeháním. Ale copak je tak moc chtít, abychom měli ložnici pro sebe a děti spaly ve svých postýlkách v pokojíčku? Jedné jsou tři roky, druhé jeden rok. Kdy teda nastane ten čas, že to zvládnou? Podle Radky už brzy, ale já tomu moc nevěřím. Jsou to malé závislačky a jejich matka nemá na to, aby řekla rázné ne,“ dodává David s tím, že ani no nemíní bouchnout do stolu. Nechce být za toho zlého.

Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

Čtěte také:

Reklama