Znáte ten pocit, když někdo něco říká, a vám to přijde tak neuvěřitelné, že podvědomě automaticky slyšíte něco jiného? Tak přesně to proběhlo v případě sympatické Daniely. Když mi po telefonu sdělovala podrobnosti k svému příběhu, který v emailu popsala jen jako zajímavý a neobvyklý, zcela zřetelně jsem slyšela místo „ve stresu si zpívám“ logičtější verzi „ve stresu zívám“.  

 
Dle jejího vyprávění evidentně nejsem sama, kdo byl z jejího „problému“ vyveden z míry. A upřímně hned tak úplně nevěřil, že to nedělá schválně.
 
Ano, vím, že je to velmi úsměvné a na první pohled bezproblémové, ale nedovedete si představit, jak moc moje samovolná reakce okolí štve. Mnozí mě považují za blázna, jiní dokonce za nafoukance a ignoranta, jenž pohrdá jejich autoritou,“ popisuje bez náznaku úsměvu mladá žena. A dodává, že to fakt neumí ovládat, případně jen při velmi intenzivním soustředění, kdy pak už nemůže myslit na nic jiného.  „Jen co mysl povolí, nakonec to stejně nějak mimoděk vyjde ven,“ pokrčí bezradně rameny.  

Když se jí zeptáte, jak to s jejím zpívám při stresových situací začalo, dovíte se, že to měla už v dětství, kam její paměť sahá:  
Úplně živě si vybavuji moment, když jsme s maminkou a mým mladším bratrem někam odcházeli. Určitě jsem ještě nechodila do školy v té době. No a můj bráška dělal nějaké problémy, nechtěl se snad oblíkat. A mamka strašně spěchala, protože už chodila pracovat a zřejmě ji čekalo něco důležitého. To samozřejmě chápu až dnes, jak musela být v takové situaci na nervy. A ne nadarmo se říká, že stres rodičů se přenáší na děti. Já sice do školky určitě nepospíchala, ale vadilo mi stát oblečená do zimy ve vytopeném bytě, být svědkem toho boje a čekat. A tak jsem si zřejmě už tehdy zpívala, aniž bych to nějak moc vnímala. Vynervovanou mamku to samozřejmě vytočilo, a i když byla jindy vždy milá, opravdu rázně mi vynadala, že to nemám dělat schválně, že snad můžu vydržet být zticha.
 
Podobné momenty pak už byly prý na denním pořádku. Daniela si zpívala ve škole, s kamarády venku, když došlo na nějakou nepříjemnou situaci, a pak samozřejmě kdekoliv v práci. „A právě tam jsem hodně narazila. Samozřejmě i ve škole to bylo peklo - nosila jsem domů poznámky od snad všech učitelů. A kamarádi mě měli za magora. Ale teď se to v práci fakt vyhrotilo,“ smutní žena, která se obává výpovědi. Jejím pracovištěm se totiž nese „zaručená“ informace, že se tak vysmívá neoblíbené šéfové, které se jinak všichni bojí. 

Možná jsem v očích kolegů hrdina, ale taky můžu být brzy bez práce, uzavírá své vyprávění.

Přečtěte si také:

Reklama